Článek
O ekologii se napsalo mnohé. Jsem názoru, že přístup k ní může mít i svoji další a nepříliš pozitivní tvář, která souvisí s chováním člověka. Nemyslím, že by oběma uvedeným, a ještě některým dalším druhům ovocných stromů hrozilo bezprostřední nebezpečí. Nicméně určitá úhroza se žel rýsuje, jak ukazuje - nejen moje - nedávná zkušenost. Sice mnou neotřásla, leč stala se negativní součástí mého poznatkového arzenálu.
Obecně se uznává, že třešně patří mezi nejvyhledávanější ovoce. Kdo by si na nich nepochutnal, když jsou tak hezky červené a sladké, že? Znám osoby, které po nich tak silně touží, že by byly schopny vylézt na žebřík, ač se ho běžně zříkají a bojí. Nebo překonají strach a obavy a vylezou výše než obyčejně. A ještě se najdou jedinci, kteří na návštěvu do jistých míst nezavítají, jak je rok dlouhý. Výjimkou je, jak se dá očekávat, právě třešňové období. A leckdy se děje vícekrát. Poté na řadu měsíců nic. Klid po pěšině.
Mnozí lidé je mají v oblibě i přes jejich „politické“ využívání po listopadu 1989, a i přes skutečnost, že u části lákavých plodů nám občas radost trochu pokazí nějaký ten červík. Ale nešť, vždyť i on se musí v dravém světě kapitalismu nějak uživit. Navíc proteiny jsou pro tělo člověka potřebné. Chci se ovšem zaměřit na jinou věc. Zatímco během celého roku se kolem stromů takřka nic neděje, v létě je situace docela jiná. Příchodem třešní lačné omladiny příkopy podél silnic významně ožijí. Vydupaná tráva, pošlapané květiny a stovky pecek jsou tím menším problémem a křivdou na přírodě. Hlaholu, halekání, neutuchající produkce neslušných slov a „mistrovského“ dupání se místní zvířata polekají a buď utečou a/nebo si časem zvyknou. Cigaretový dým se rozptýlí do okolí a nedopalky snad země nějak vstřebá. Byť přes několik dalších sezón.
Větší škodu působí třešňoví hodovníci přímo na stromech. Mnozí neumějí nebo nechtějí trhat třešně tak, jak se správně mají, tedy po dvou až třech plodech se stopkou a šetrně. Naopak je rvou v celých trsech i se zelenými listy. Ty pak házejí dolů svým línějším a pohodlnějším kamarádům, jimž se nechtělo šplhat vzhůru. Nebo by ani nenašli sílu a schopnost. Je přece pohodlnější nechat za sebe pracovat jiné a prozatím si zapálit. A radit. Česáči dokonce ochotně reagují na pokyny zdola, ať se s tím borci nahoře nemazlí a urazí celou větev. Aspoň se nemusejí pořád natahovat a ještě je „úkol“ splněn dříve. Přírodo, boj se!
Vzápětí cosi praskne a větev letí dolů. Akce se opakuje vícekrát. Strom se tak někdy během třešňového období může změnit k nepoznání. Občas nějaká větev po svém „opracování“ dopadne až na vozovku, což nesporně pro motoristy není právě dvakrát výhodné. Možná kromě neúcty k přírodě a jejím plodům zmíněné zlé skutky svědčí i o faktu, že si česáči neuvědomí jinou věc. Teď sice svoji potřebu ukojí, ale co bude za rok, je už nezajímá. Logicky uvažujícího přece napadne, že na zničené větvi už nic nevyroste. Analogie se sníženou výkonností zraněného člověka je pro ně asi cizí. Třeba je podceňuji, protože třeba vědí, že za rok jim třešně už nebudou chutnat, a tak proč po sobě nechávat strom v pořádku, že? Vždyť může fungovat heslo - „po mně potopa“. A tak se jen posmutněle zeptejme - jestlipak si na třešních někdo pochutná i za rok? Jabloně a hrušně by se měly už nyní začít hodně obávat o svůj vzhled, zdraví a osud, když vidí, jak se lidé chovají ke stromům s třešněmi.
