Článek
Pondělí ráno. Tak to konečně začalo. Bohužel. Začal platit nový stavební zákon. Nikdo se nás neptal na náš názor. Prostě ho nahoře udělali a poslanci schválili. A spoléhali, že ho jako jejich podřízení splníme. Pokud možno bez slov a hlavně bez protestů.
Opravdu si ti výtečníci nahoře nemohli vybrat lepší termín. Za chvíli mám jet na dovolenou. S ohledem na příjem se nepoletí do vybrané přímořské destinace. Tolik s manželkou dohromady nedáme, nemáme-li ohrozit něco jako normální fungování rodiny po zbytek roku. Stačí se mrknout na Kanáry a skoro 100 tisíc je pro naši povedenou čtveřici pryč. A týden moc rychle uteče. Uvažujeme zkusit české hory. Ale kolega mi říkal, že si tam pobyt již objednal. A varoval mě před cenami. Jasně že jsou nižší než ony Kanáry, ale prý se nestačil divit nárůstu zpřed třech roků, kdy tam pobýval naposledy. Mám prý pozorně hledat. Snad by se něco vykutat dalo.
Sedím v práci a trochu přemýšlím o současném stavu. Je tu ještě horko z předchozích tropů. A taky z návalu žádostí. Raději nekoukám a snažím se neposlouchat, o kolik desítek a spíše stovek procent za poslední týdny vzrostl počet žádostí. Trochu se to ve mně trhá. Na jednu stranu jsem nazloben, že je o tolik více práce - za stejné peníze. Na druhé straně se lidem nedivím. Mám-li dát za povolení na studnu 10 tisíc korun českých místo dosavadních 300 Kč, jistě bych se na jejich místě zachoval stejně. Já to pochopím, ale kdo pochopí mě? Mně se budou ptát, ale jen kolik už mám hotovo! Ještě že prodloužili ty termíny.
Jiskřička pozitivity se objevila. Tentokrát proces probíhal trochu jinak. Po letech jsem pocítil, že vedení úřadu nedrží úplně basu s funkcionáři nahoře. Také jsem od nich cítil a někdy dokonce slyšel pochybnosti. Jako že co se to zase valí na naše hlavy apod. Asi se v tom budou koupat s námi.
Moje kancelář není velká. Papíry se mi vrší na skoro všech místech. Zejména za květen a červen. Domů chodím pozdě. Manželka je nevrlá. Snad jen trochu radosti mají moji náctiletí potomci. Aspoň na ně mám méně času a nekladu jim hloupé rodičovské otázky. Taky příspěvek k určité hořkosti. Ale co nadělám? Děti rostou a stavět se bude a musí. Lidi nedají pokoj a budou pořád chodit a žádat a vyžadovat… V koutku duše si potichoučku říkám, jestli bych si za útrapy a zvýšený tlak nezasloužil nějakou odměnu.
Kdybych měl za úkol popsat svůj vnitřní stav, stručně bych napsal, že se cítím asi jako hráč, který jde nepřipraven do ostrého zápasu. On vynechal řadu tréninků, nezúčastnil se posledních taktických porad a neví, co má mužstvo nacvičeno a na jaký signál. A hlavně - s čím přijde soupeř! Já se mu dost podobám. Na nějaké školení nás pozvali. Bylo rychlé a povrchní. A dost pozdě. Prý nám včas všechno pošlou. Budou instruktážní videa. Stačí si pak sednout před PC, najet na portál a intuitivně se tam dostanete. Houby. Řada pokusů se minula účinkem. Snažím se být loajální, tak nenadávám. Nahlas. Uvnitř ano. Jsem tak hloupý a neintuitivní já? Nebo je podělaný program? Musím se přiznat, že mě drobet uspokojí, že ani kolegyně se tam nemůže dostat. Zakrátko zkouší cestu šéf a nedopadne lépe. Chybí přístupová hesla. Intuitivnost je nám na… víte na co. A lidi venku nadávají nad další etapou slavné digitalizace…
Nevím, jak pojmenovat svoje pocity, snad tam patří trocha zvědavosti, jak to bude fungovat, jistě také napětí, strach, obavy, ale také zloba a zklamání. Zase něco vymysleli a nakonec nás v tom nechali. Ráno jsem slyšel ministra. Docela jsem věřil, že systém bude fungovat, když mluvil o drobných nedostatcích. V kanceláři na úřadu to žel bylo jinak. Nevím, co bude další den. A ani nevím, jestli se mám těšit, plakat nebo se bát. A co až přijdou lidi? Hlavně ti postaru. S nimi se musí jednat osobně. Oni chtějí být co nejdříve v cíli. A třeba taky v klidu vyrazit na dovču. Kam se mám dřív vrhnout? Budeme muset nastavit čas? Budu moci odjet na tu dovolenou? Jen abych se ovládl a neskočil na PC či na podrážděného a nepříjemného klienta! Už aby byl podzim a vše klapalo. Co do té doby udělají moje nervy?
