Článek
Rozumím, že mnoho lidí nebude souhlasit. A předložili by velmi pádné a rozumné důvody. Za prvé - když se potřebují dostat z místa J. do bodu N., křovisko jim moc nepomůže. Autem se tam dostanou nepochybně rychleji. Po dálnici jenom sviští. No - v ideálním případě. Kdo ale sleduje akční filmy, jejich poznatek by vyvrátil. Leckterý neohrožený a ne/ozbrojený hrdina se právě díky krytí křovinami přeplazí či popoběhne tam, kde zachrání sličnou slečnu z velkých nesnází. Další děj není těžké uhodnout.
Za druhé - začne-li mrznout, sněžit, či pršet, je příjemnější se schovat do auta. Možná jde o lepší volbu i v případě, kdy máme málo paliva a nemůžeme si topit. Tady se uvažuje zejména o pod/zimním období. Rostliny by musely být velmi husté a pokud možno s listím, aby nepropršely pár vteřin po zahájení spadu srážek. Ochrana proti větru není úplně špatná, nicméně velký plechový předmět vyjde ze srovnání lépe. Naopak v létě by v křoví či za ním patrně bylo lépe, dýchatelněji. Jen si vzpomeňte, jak člověk touží sedět během rozpálených červencových a srpnových dnů v neklimatizovaném voze.
Za třetí - do auta se dají lépe schovat různé předměty. Tady by se zřejmě narazilo na diskusi. Ani křoví zde nevychází úplně marně, především pokud se nalézá v neobydlené krajině, kam navíc ani lidé nechodí na procházky. Splňuje-li navíc podmínku vyšší hustoty a až neprostupnosti, pádný argument je na světě. Debata by se dala vést o velikosti předmětů. Malé by se podařilo lépe skrýt v přírodě, kde nám scházejí přesně rovná místa, jež lze snadněji prohlédnout a kontrolovat.
Tak za sebou máme malý srovnávací výlet a můžeme přistoupit k dění před jednou školou. Je poledne a menší děti odcházejí ze ŠJ, která stojí opodál hlavní školní budovy. Jak za značné hlučnosti dojedly a odnesly si po sobě použité nádobí, vycházejí ven a řadí se, aby byly odvedeny na jednu zbývající odpolední hodinu. Možná kráčí o přesun do ŠD. Důvod není zásadní. Konečně snad jsou žáci a žákyně všichni a konvoj může vyrazit. Jenže se neděje úplně v klidu. Což se dá ostatně očekávat. Kdo by dnes vydržel podobně jako dříve celé dopoledne sedět, dávat pozor, poslouchat výklad školní látky a posléze ještě podle zásad slušného chování absolvovat oběd se spolužáky? Zdá se, že v současnosti se jedná o příliš vysoko postavené požadavky. Proto máme v prostorách stolování tak vysokou hladinu hluku. Od pedagogického dozoru lze zaslechnout, že pobyt zde patří mezi „nejsilnější“ zážitky. Už aby oběd skončil a mohl se přesunout do zóny s nižším, byť stále vysokým hlukem.
Na chvostu vzniká neklid a napětí. Zazní několik slov. Není jim na dálku rozumět, ale podle výrazů v obličejích nepůjde o hezká slůvka. Ruce se trochu zvednou. Jako kdyby se mělo naznačit, že by mohly z modu pohotovosti být uvedeny do praktické akce. A opravdu. Následně dochází mezi chlapci ke strkanici. Doprovázející učitelky jsou již za ohybem, neboť musejí dávat pozor na blízkém nebezpečném místě. Dalo by se tak napsat, že větší rizika na děti číhají mezi dětmi než na silnici. Natož někde v lese. Byť mnoho lidí si myslí opak. Jak snadné je se mýlit.
Děj vzadu „úspěšně“ pokračuje. Zezadu přijíždí auto. Nikdo z žáků si ho nevšimne. Mezitím konflikt eskaluje. O něco silnější, možná jen více rozčílený, kluk svého soka strčí větší silou, než adresát ustojí. Padá do křoví. Zde se nachází podstata sdělení. Spadnout do křoví se mi jeví jako lepší než pod auto. Větve ho odpruží a „vracejí“ ho do „ringu“. Zápas pokračuje. Slabší se opět neubrání, je zasažen a padá do křoviska, v němž zmizí. Není však pohlcen „podivnými silami“, neboť se větvemi protáhne zpátky na scénu, jen se stane o kousek dále. Dospělá osoba ho spatří a pokárá, aniž by věděla, jak proces běžel…
