Článek
Když jsem si přečetl reakci čtenáře p. Kelnera na můj příspěvek, kde jsem popsal pocity a postupy mladé slečny / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-jak-jsem-se-rezala-pribeh-zakyne-94349 /, hned jsem tušil, že nastanou potíže. Nikoli na mé straně. Na kritiku jsem zvyklý a po desetiletích života jsem vyrovnán se skutečností, že se nelze zavděčit všem. Spíše mi bylo líto slečny. Co bude dělat a co bude cítit, až si jeho reakci přečte? Já ji nijak nehodnotím. Je čistě jeho věcí. Předpokládám, že patří mezi dospělé a uvědomuje si, co by svými slovy a činy mohl u jiných způsobit. Žel se moje očekávání naplnilo. Slečna mě kontaktovala a její slova bych rozhodně neřadil do kategorie „mírná“. Nechal jsem jí volné pole. Když skončila, navrhl jsem, že oproti původní domluvě sepíšu ještě třetí, tj. neplánovaný díl. Její slovní plody jsem si dovolil mírně upravit, aby nevyznívaly tak ostře.
Jak jsem si přečetla zmínku o pohádce o Červené Karkulce od toho pána, velmi se mě to dotklo. Vím, že do míst, kde moje slova vyjdou, nemohu svá původní vyjádření použít. Zněla by hodně ostře. Vlastně jsem na úplném začátku vůbec nedovedla použít slušná slova. Chudák pán, který mi dovolil ze sebe vše vychrlit, musel projevit dost trpělivosti. Touto cestou mu chci poděkovat. Vlastně si něco vytrpěl kvůli někomu jinému. Tím je ten pan Kelner, přičemž slovo „pan“ bych tam nejradši vůbec nedávala. Vy se snad někdo budete nadměrně slušně chovat k někomu, kdo urazí vaše city? Kdo zneváží vaše myšlenky, prožívání? Vaši osobnost?
Poslouchající pán se mě snažil mírnit a vysvětloval, že ten muž nemyslel svoje hodnocení urážlivě. Třeba jen chtěl vyjádřit, že se mu ona zpověď zdá neúplná, nejasná, nevěrohodná atd. Tak já vám všem můžu říct, že plně platí a že si za ní stojím. A přesně on potvrzuje, co vytýkám dospělým a co si o nich myslím. Mají svůj svět a vůbec nám mladým nerozumějí. Ani rodiče svým dětem, s nimiž žijí doma. Vedou každodenní život, ale vlastně o sobě skoro nic nevědí. Každý si hraje na svém písečku. Přesně jak jsem psala, naši koukají na displej mobilního telefonu a dávají stereotypní a nudné otázky. Dá se říct, že je asi vůbec nezajímá můj vnitřní život. Jak mám na sebe upozornit? Opít se? Nechat se přivést do jiného stavu? Někoho přepadnout? Vím, že trochu přeháním, ale fakt moc cest nevidím. Dospělí moc pracují, mají moc starostí a naopak nemají čas na své děti.
Na druhé straně se občas scházejí na všelijakých párty, kde tlachají o zbytečnostech. Aspoň já to tak vidím. Vzájemně se před sebou vytahují, kdo má lepší bydlení, modernější auto, kde byl na dovolené a jak má úspěšné děti. Musím přiznat, že si taky před ostatními trochu přidávám, abych vypadala jako lepší a ostatní mě měli za dobrou, nejlépe rádi a oceňovanou. Jenže to tak snadno nejde. Pořád bych musela vymýšlet a dělat něco hustého, což mě baví jen chvíli. Prostě nejsem spokojená, nevím, jak mám ve světě pořádně fungovat, moc toho neumím, ale nechci se přiznat a být za slabou a out. Rodiče mě nepochopí, nepodpoří, neznají mě, jen kladou požadavky a zlobí se, když jim nevyhovím. Aniž by se mě ptali, jestli na to stačím a hlavně jestli to chci plnit. Trochu si připadám jako sportovec, kterého nutí za mlada do trénování, aby později vydělával velké prachy, ale on nechce. Nebaví ho to. Navíc jde o velkou dřinu. Já vím, že musím něčeho dosáhnout, ale nevím, jak to mám přesně dělat. Není doma ucho, které by mě vyslechlo, pochopilo a skutečně a doopravdy pomohlo.
Tak snad to bude stačit. Jo, ještě bych onomu „milému pánovi“ vzkázala, že mezi první myšlenky patřilo se jít zase řezat. Fakt moc dobrý. Děkuju za vše. Hlavně za „podporu“. Fakt vhodná. Chci se z toho posílit, ne naopak. Jen nevím, jak vše dopadne.
