Článek
Není nadsázkou tvrdit, že doba povinné školní docházky tvoří významný prvek v životě dětí. Už jen z důvodu častosti návštěv, počtu úkonů a délky konání. Nejde pouze o samotný pobyt za školními zdmi. Mnohé se děje mimo ně, často doma a nikoli o samotě. Leckdy se oba zmíněné světy propojují.
Například bychom proto při hlídání dětí neměli zapomenout na tzv. školní souvislosti, k nimž doma dochází. Sem řadíme kritiku a až zesměšňování spolužáků, v hledáčku se nezřídka ocitnou zejména kamarádi a kamarádky a jejich rozličné prvky. Hlídač je počastuje málo vybranými slovy a přehnanými přirovnáními. Možná si sám uvědomuje, že nemusejí být pravdivá. Důležité je přece trefit se do sourozence, aby si trochu „užil“. Leckdo je tak drzý a v ráži, že nevynechá ani někoho z příslušníků pedagogického sboru, hlavně patří-li někdo mezi oblíbené hlídaného dítěte, třeba hodná třídní učitelka. Argument lze snadno přebít slovy „to se ti možná zdá, ale kdybys ve skutečnosti věděl, jaká je, tak…“. Co malý žáček zmůže? Jen poplašeně zamrká a je vyřízen. V hlavě má zmatek a cítí se smutný a zklamaný. Komu a čemu má vlastně věřit? Rodiče obvykle nic o zmíněných dějích nevědí. Nikdo se ho nezastane.
Mezi nereprezentativní příklady zajisté patří - trefování se do tělesných a duševních prvků mladšího sourozence. Jako tradiční konkrétní příklady uvedu - „jen se podívej na ty svoje nohy, takový hůlky nikdo nemá“, „já mít takový tvar prstů na hnátách, snad bych se oběsil“, „už ses díval/a do zrcadla na svůj frňák?“ a někdy s dodatkem „ani bych s ním nešel ven“, „máš uši jak sloní plácačky“ a „ty se máš, když fouká vítr zezadu, tak tě díky odstátým uším určitě popohání, co?“ atd. Mnozí z nás budou znát další obměny. Část z nich jsme si jako malí kdysi vyslechli. Pokud máme aspoň trochu odvahy a přiznáme se, nelze než sdělit, jak nás tehdy bolely a jak nám jsou ještě dnes nepříjemné. Navíc šlo o ještě jiné oblasti jako vyjadřování se k tvaru postavy, způsobu chůze, ke hmotnosti, úpravě účesu ad. Velmi „vděčnou“ sférou se stávaly narážky k formě a rozsahu oblečení - „takový hadry“, „ty máš ale šlehu“, „ven ani nechoď, hned tě seberou“, „v tomhle na sebe nachytáš úchyla okamžitě“.
Klasikou zřejmě je - alespoň by se tak dalo soudit podle vyjádření samotných mladších dětí - navádění k používání neslušných slov. Starší děti někdy projevují radost, jak rychle se jejich bratříčci a sestřičky učí. Látka do/ze školy zdaleka tak rychle v pásmu „zvládnuto“ nepřibývá. Děti mají reálnou možnost si vyzkoušet roli učitele. Žel na nesprávném místě a obsahově chybným směrem. Logicky se člověk ptá - co dělají rodiče? Občas je žel nutno podat nedobrou zprávu - jejich slovník je stejný a starší děti ho od nich převzaly. Když se spojí přitažlivé „poznatky“ od kamarádů, někdy jde doslova o pořádnou školu. Žel bývá hodně účinná, aniž by se myslelo na budoucí časy.
S vysokou pravděpodobností chápeme, proč má nadpis znění, jak je napsáno. U některých případů by snad mohla být trpnost předefinována za pomoci přídavku jednoho písmene na útrpnost. Proces se vyvíjí zajímavě, a tak se u něj jistě ještě vyskytneme.
Předchozí části:
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-kdyz-sourozenci-hlidaji-184725
/ v ní se nacházejí další odkazy /
Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-hlidani-sourozenci-a-lecjake-svizele-185060
