Článek
My jsme se zcela nedávno seznámili s jednou slečnou. Něco o ní už víme, třeba jak se v ní cosi dělo a jak měla nejasnou a poněkud zamlženou cestu k řezání / viz Článek je veřejně dostupný na adrese (která slouží i pro sdílení) https://medium.seznam.cz/clanek/patocka-otakar-jak-jsem-se-rezala-pribeh-zakyne-94349/. Dnes celou věc a její příběh posuneme. Sama se pokusila nejen něco z dění popsat, ale také se snažila zamyslet nad příčinami. Má slovo. Třeba osloví nějakou „kolegyni“.
Tak jsem dál přemýšlela o sobě a o své situaci. Na leccos by člověk časem zapomněl, ale jak vás pálí ty rány a svědí hojící se kůže, tak zapomenout nemůžete. Zvlášť když na předloktí a na stehnech je kůže tak citlivá. Jak vím, ještě to tak je na krku, ale tam bych nožem či žiletkou nic nedělala. Bylo by to strašně vidět. A pořád nosit rolák není úplně in a OK. Třeba by si jiní mysleli, že jsem se s někým divoce líbala. To by tak scházelo. Nebo by mi to pomohlo? A jak bych to udělala na těláku? Ale to mě napadlo až později. Nebo jsem si to přečetla u těch zkušenějších holek? Už přesně nevím. A možná to je jedno. Hlavně že o tom vím.
Když jsem ve škole myšlenkami skoro pořád jinde, mám pocit, že nejde o mě. Jako kdyby tam seděla nějaká holka, která má jen trochu něco společného se mnou. Sjíždím všechny možné sociální sítě, abych se něco dozvěděla. Když všechno vím, jsem informovaná a nebudu za hlupku a outku. Někdo nám říkal, že tam jsou dezinformace, ale to není pravda. Asi tam sám není. Já se tam dozvím, co mají jiné holky, co si myslí, co viděly, s kým mluvily, o čem, co mají, co si koupily, co naopak ne, co jim řekli doma a jaký vopruz měly dneska ve škole. Samé cenné zprávy, abych to tak nazvala. Někdy tam narazím i na fotky, které mě moc zajímají. Jasně, jde hlavně o ty ploty. Některým závidím, jak je mají hezké. Jako když je ve škole narýsujete pečlivě podle pravítka. Pančitelka by měla radost…
Trochu mě taky štve moje velká přizpůsobivost. Nebo jde o podřídivost? Něčeho chci dosáhnout, prosadit se a zaujmout, ale pak přijde nějaká situace a já se zase přidám k ostatním. Podrobím se. Ale proč? Vždyť jsem byla předtím tak odhodlaná, možná i bojovná. Ale pak se objeví ostatní a zase mi elán klesne a nic. Že bych se jich bála? Nebo by mi vadily jejich řeči? Za co si mě budou vážit? Že s nimi budu souhlasit? Nebo že s nimi nebudu souhlasit? Já ani nevím. A když bych tohle věděla, využila bych toho? Nešlo by náhodou o stejnou situaci, jen by bylo vše obráceno naruby? Vůbec se v tom nedokážu vyznat. Až se mi někdy zdá, že já nejsem já. No, právě, proto vlastně asi dělám ty kousky s nožem, abych se přesvědčila, že já jsem já. Nebo jestli já jsem já. Že to opravdu cítím, když jedu ostřím po ruce. Nejen ale proto. Je toho víc. A leccos určitě ještě neznám…
Už jsem se minule zmínila o těch radách dospěláků. Pořád mi je říkají. A často dodávají, jak to všechno myslí dobře. Ale já to tam nevidím. Opravdu nám nerozumějí. Bývají většinou mimo mísu. Nic nechápou! Skoro nic nevědí! Větší jistotu mám, když se říznu. To je skutečné. To je výsledek. Příčina a dopad. A možná krok někam. Ještě úplně nevím kam. Ale asi správnou cestou. No - budu o tom přemýšlet. Raději se jdu zamknout do koupelny. A nástroj mám s sebou. Dospěláci nám do hlavy cpou slovo „sebepoškozování“, ale já si přece neškodím. Já pak skutečně jsem! Jsem posunuta. Je to cesta dopředu. Má nějakou cenu. Nebo aspoň si to myslím… Doma je klid, tak budu pokračovat. Možná se vám ještě ozvu!
PS: před pár dny jsem v jedné knize narazila na myšlenku - Především jsem přišla na to, že se musím mít na pozoru sama před sebou. Myslím, že na mě částečně sedí!
