Článek
Třetí pohlavní dostaveníčko bych začal následujícím názorem. Hned po něm budou defilovat otázky. Dnes mají děti širší informace. Je otázkou, není-li jich nadbytek a jsou-li ze správných a ověřených zdrojů. Ale kdo jím je? Rodiče? Příbuzní? Škola? Spolužáci? Kamarádi? Internet?
Začnu zostra. Jak má babička či dědeček reagovat, když se jich desetiletý vnuk ptá, jestli jim něco říká tzv. šedesátdevítka? Leckteří budou zaskočeni málo. Myslím na skutečnost, že ještě ve svém pokročilém věku a navzdory informační explozi za poslední tři desítky roků nevědí, oč se jedná. Druhá skupina bude překvapena velmi. Jejich znalosti jsou relativně na úrovni. Leč věk dotazovaného dítěte se jim zdá velmi nízký. Vždyť oni se o výše uvedené sexuální praktice dozvěděli bezmála ve čtyřiceti letech. Šlo o jejich chybu? Měli se více zajímat? Bylo záhodno navštívit nějaký kurz? Překonat „morální“ zábrany? Sáhnout aktivně po literatuře, jejíž boom nastal po velkých společenských, politických a hospodářských změnách, které byly zahájeny v listopadu 1989?
Již dříve jsem zmínil nízkou úroveň sexuální výchovy ze strany rodičů a její absenci ve škole. Právě. Kdo by ji měl vykonávat? Snad již dnes - v 21. století - nebude sporu, že by konána být měla. Za svého dlouhého života jsem byl svědkem několika pokusů. Sám jsem se na některých podílel. Víceméně nedopadly dobře. Našla se malá skupina rodičů a obecně zákonných zástupců, kteří nápad a způsob provedení ocenili, ale žel silnější slovo prokázali jedinci na opačném pólu. Protože byli hlasitější? Máme je označit za tmáře, odmítače, zatvrzelé, zpátečníky a konzervy? Koho vlastně chtějí mít ze všech dětí?
Napadá mě analogie s provozem na pozemních komunikacích. Jací z našich potomků vyrostou řidiči, když jim skoro nic neřekneme? Budou dobře připraveni? A co když jim sdělíme moudro - na silnici se nemusíš ničeho bát, aut moc nejezdí, všichni šoféři si počínají ohleduplně, neexistují zatáčky, jezdí se jen po rovině a bez kopců, neprší a nesněží, náledí nikdy nehrozí. Zdá se vám vše v pořádku? Jistě nabídnutá souvislost dílem pokulhává, ale svoje racionální jádro obsahuje. Kontrolní otázka zní - pokud provedeme přípravu v duchu předchozích vět, s jakými pocity je necháme odjet samotné ve vozidle? Jaké si vlastně klademe dotazy před a při a po zahájení pohlavního života svých dětí? A víme, že „k tomu už došlo“? A měli bychom? Tady doplním, že jde o jeden z problémů, který je součástí mého přístupu k aplikaci metody kritického myšlení. Možná by se leckteří rodiče divili, co si o daném úseku myslí jejich děti na konci povinné docházky a na počátku studia na SŠ.
Před samotným závěrem mě napadá pár praktických dotazů. Rozhodně je prospěšné si je připustit, položit a snažit se na ně odpovědět. Chápu význam a přínos sexuální výchovy? Jsem ochoten a schopen ji u svých potomků promyslet? A poté prakticky provádět? Nebo se budu tvářit, že pohlavní oblast na světě není? Budu více spokojen, pokud se role ujme škola? Nesmí do ní škola v žádném případě zasahovat? Objevuje se jasná logika - dítě je můj biologický materiál, tak si na něm popracuji sám! Což se zdá správné! Proč bych se měl spoléhat na někoho cizího? Ještě by mi boural moji koncepci! Třeba ohledně antikoncepce…
Dotazy pokračují. Nebo se přihlásím na „nějaký kurz“? Anebo se spolehnu na kouzlo internetu? Ve smyslu „sám se tam dozvím a předám dítěti“ nebo „ať si tam potomek najde, co potřebuje“? Nebo takřka vše nechám na vrstevnících? Vždyť „oni si to nějak předají“ a pak „bude pokoj“. Osobně bych dal přednost práci na dotazech, než abych upřednostnil sociální sítě s přemírou dezinformací, které vytrvale přinášejí. Vlastně nemusím užívat podmiňovacího způsobu, neboť jsem tak už kdysi dávno učinil a vsadil na otevřenost a modernost. A trochu dost jsem předběhl dobu. Užitek vidím ještě i dnes.
