Článek
Ve veřejném prostoru lze získat údaje, že v naší zemi působí šest tisíc na stavebních úřadů. Kdo by si myslel, že jsem se početně a přímo o jeden řád spletl, musím dodat, že počet plně odpovídá skutečnosti. Podle názoru zasvěcených odborníků jich máme zbytečně moc. Stavební digitalizace by mohla jejich počet významně omezit. Pokud bude fungovat, objevuje se zcela zákonitá otázka - kolik a které budou zrušeny? Zdaleka se nejedná pouze o věcnou záležitost. Zkusme se podívat blíže na několik psychologických souvislostí. Uvidíme, že leccos je jinak, než jak se hovoří a píše a myslí.
Kdybych se měl vyjádřit k počtu, registroval jsem údaj, že stovka by jich stačila. Pak zde máme tisíce osob, které jsou doposud jako zaměstnanci a zaměstnankyně zmíněného úřadu. Co s nimi bude? Kdo je bude propouštět či převádět na jinou práci, když se doposud osvědčili a doslova podrželi stát v bídně připravované a nesprávně probíhající stavební digitalizaci? Kdo bude mít odvahu, aby jim řekl, že se s nimi dále nepočítá? Že se patrně brzo zařadí do zástupu žadatelů a žadatelek o práci. Kolik z nich už dnes počítá a představuje si, že se bude muset vydat na ÚP? Zejména když vědí něco o jeho přístupech, praktikách a „pomoci“? Anebo zhodnotili stav jako neúnosný a podávají výpovědi, jak bylo také možné zaslechnout? Kolik osob je „v klidu“, neboť si po hrozném letním zážitku již domluvily pracovní působení jinde?
Nedávno byl v českých médiích publikován zajímavý údaj, který se týkal státní správy. Nevzpomínám si na procento, ale vysoké se týkalo tzv. starších úředníků a úřednic. Myslí se nad 55 let. Dost je jich také nad 60 roků. Zákonitě vzniká otázka - jestlipak se někdo dostatečně dopředu zabývá, kým budou nahrazeni? Leckomu mimo řádný a ověřený informační tok by se zdálo, že právě oni budou brzdou pokroku ve státní správě a jmenovitě stavební digitalizace. Bližší pohled analytiků na procesy však ukázal, že by se jednalo o chybný pohled a přístup. Na jejich straně je léty získaná zkušenost, dále také loajalita a snaha důsledně a úplně se vyrovnat s úkoly. Lze uvažovat o cti, morálce a svědomí. A rovněž o zvyklosti.
Naopak u mladších osob se opakovaně projevují zesílené fluktuační tendence. Jako kdyby mladí zastávali názor - „kde se mi byť jen trochu nelíbí, zabalím to tam a jdu o dům dál“. A statistická čísla jejich úmysly a myšlenky dost potvrzují. Nevidím do vnitřního fungování stavebních úřadů, ale nebyl bych překvapen, kdyby se právě starší ukázali být oporou v současných trudných a náročných týdnech, jež se v době nefunkčnosti překlápějí už do měsíců. Ačkoli vytrvale éterem létají slovní ujištění, jak se na všem pracuje, vše se eviduje, řeší, posouvá a hlavně odstraňuje a „optimalizuje“.
Pravou příčinu je potřebné hledat nikoli ve věku - třebaže vyšším - úředníků a úřednic. Jak je slyšet od dotčených osob a subjektů, kam počítáme lidi na stavebních úřadech, zástupce měst a obcí a především mnoho stavebních inženýrů, architektů a developerů. Všichni získali a mají konkrétní zkušenost a řadu cenných poznatků. Zdá se, že nebyly oslyšeny. Skoro jednohlasně zní - kdo se pustí do velkého úkolu, vpravdě revolučního, měl by se na něj pořádně připravit a vybavit po všech stránkách. Jestliže nikdo nepromluví s koncovými pracovníky a pracovnicemi a s dalšími výše vzpomenutými, kdo by se divil, že systém nefunguje? Ještě že se tak nepostupuje v jiných oblastech lidského konání. Napadá mě výroba aut a letadel, zavádění bezpečnostního systému na železnici a některé jiné.
Poslední námět do debaty - jsme snad první zemí na světě, kde se stavební digitalizace zavádí? Politici ročně absolvují tolik zahraničních návštěv za vysoký počet milionů korun českých. Napadlo někoho se zeptat? Přivézt podklady? Sejít se s někým „dole“? Asi je „lepší“ se tam jen usmívat, potřásat si rukama, nechat se fotografovat, odpovídat na dopředu připravené a někým zpracované otázky a bokem si užívat výhod a lákadel onoho místa. Nebo se moc mýlím?
