Článek
S divným pocitem marnosti, který mě zničehonic přepadnul, jsem se rozhodla popasovat tvrdě a nesmlouvavě. Co na tom, že už nejsem nejmladší a děti mě potřebují čím dál míň? Nebudu roznášet špatnou náladu a místo toho podniknu něco převratného.
Moc jsem nepřemýšlela. Koupila jsem si pohodlnou turistickou obuv a přihlásila se na padesátikilometrový turistický pochod, který jsem absolvovala naposledy před dvaceti lety. Když to zvládnu, určitě se mi uleví. Takový byl můj plán.
Den D začal vesele. Nebe bylo bez mráčku, ptáci zpívali a v batůžku jsem si nesla vydatnou svačinu. „To je krása,“ říkala jsem, když jsem se kochala nádhernými podkrkonoškými výhledy. Měla jsem tak dobrou náladu, že jsem i žertovala s ostatními turisty. Humor mě však brzy přešel.
Po dvaceti kilometrech mi došlo, že jsem si ukrojila příliš velký krajíc. Usmívala jsem se čím dál míň a odpočívala čím dál častěji. Pomalu jsem přestávala cítit chodidla a na patách se mi objevily puchýře. Jak by ne. Jen blázen si vezme na pochod nové boty! Krize středního věku bylo to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo.
Kolem třicátéhopátého kilometru už mi nešlo o nic jiného, než se nějak doplazit ke svému autu. „Proč jsem si jen vybrala ten nejdelší okruh?“ hudrovala jsem, zatímco jsem si přelepovala zkrvavené paty. Pak jsem se zhluboka nadechla a znovu se pustila do boje. Nic jiného mi ani nezbývalo.
Poslední úsek byl doslova kritický. Svaly by ještě spolupracovaly, ale zcela nečekaně mě zradily kyčle. Pomalými šouravými kroky jsem však pokračovala stále kupředu. Když už jsem myslela, že vypustím duši, ozval se za mnou přátelský hlas: „Paní, nepotřebujete půjčit moji hůl?“
Sympatický důchodce s plnovousem mi v tu chvíli připadal jako pohádkový dědeček. Nejenže mi půjčil své turistické vybavení, ale doprovodil mě až do cíle, kde jsem obdržela diplom dokazující, že jsem pochod úspěšně dokončila.
Po návratu domů jsem se cítila skvěle. Špatná nálada mě opustila jako mávnutím kouzelného proutku a už se nevrátila. Možná to bylo návratem do krajiny mého mládí a silným sportovním zážitkem. Ale připouštím, že za to mohl onen pohádkový dědeček, který mi ve chvíli největší nouze nabídnul svou hůl. Kdo ví?
