Článek
Moje známá byla se svou Andulkou sama již od jejího narození. Otec malé posílal peníze, ale jinak neexistoval. „Zvykla jsem si, že jsme jen my dvě,“ řekla mi, když jsme spolu jednou čekaly před družinou. Bylo vidět, že je se svým údělem svobodné matky opravdu smířená.
Pak potkala klidného a vyrovnaného Pavla. Byl to rozvedený táta, který mnoho řečí nenadělal. Ale jedna věc Hanku zarazila hned. Na předloktí měl vytetovaný portrét své dcery. „Tohle si chlap nenechá udělat jen tak,“ napadlo ji. A měla pravdu.
Pavel s exmanželkou vycházel normálně, takže děvčátko vídal kdykoli. „Nepotřebuju rozpis, abych byl táta,“ říkal. A Hanka pochopila, že tohohle chlapa by si měla opravdu vážit.
Brzy začali fungovat jako rodina. Dvě děti, dva dospělí, nic složitého. Holčičky si sedly okamžitě. „Můžeme si zítra spolu hrát?“ ptávaly se. A odpověď byla čím dál častěji ano.
Společné dítě bylo jen přirozené vyústění celé situace. Když známá otěhotněla, rodina se ztmelila ještě víc. A někdy v té době začala Hančina dcera Pavlovi říkat „tati“. Nenásilně a sama od sebe.
Asi rok po narození malého Honzíka přišel jeho otec s nápadem: „Nechám si ho taky vytetovat.“ Když u počítače vybírali vhodný obrázek, ukázal náhle na portrét Hančiny Andulky: „Tahle fotka je skvělá. Dám si je tam oba, co říkáš?“ „Oba?“ podívala se na něj Hanka. „No jasně. Myslím, že mám na ruce místa dost.“
V ten moment všechno dospělo do bodu, který si Andulčina maminka ještě před několika lety vůbec neuměla představit. Pavel děvčátko se souhlasem jejího biologického otce adoptoval a stal se tak jejím tatínkem i na papíře. Potvrdil tím známou starou pravdu: táta není ten, kdo dítě zplodí, ale ten, kdo má rád.
