Článek
Včera jsem se vydala do supermarketu na velký týdenní nákup. Zrovna jsem žasla, kolik dnes stojí vanička třešní, když se vedle mě ozval tenký, nesmělý hlásek: „Tati, já bych chtěla ochutnat tohle…“
Kousek ode mě stála asi pětiletá holčička v ušmudlaném tričku. Prstíkem ukazovala na tácek s placatými broskvemi. Podle jejího výrazu se dalo soudit, že ani neví, jak se tento druh ovoce jmenuje, natož jak chutná.
Otec, statný třicátník, ji však nekompromisně okřiknul: „Myslíš si, že ti můžu kupovat kraviny? Nekoukej a pojď.“ Zůstala jsem stát jako přimražená. Tak hrubou odpověď jsem nečekala. Nedalo mi to a během celého nákupu jsem po očku sledovala, co budou ti dva dávat do košíku.
Holčička se smutně zastavila u jogurtů, smetánků i pestrobarevných nanuků. Pokaždé však byla okřiknuta stejně jako v oddělení ovoce a zeleniny. Když si pak plaše pohladila vystaveného plyšáčka, téměř mi vstoupily do očí slzy.
U pečiva otec naházel do pytlíku asi deset rohlíků a potom zamířil do oddělení alkoholu. Tam se nezdržoval a zkušeně sáhnul po své oblíbené lihovině. Další zastávkou byly uzeniny. To dá rozum, že je třeba koupit něco k těm rohlíkům. A pak už rovnou k pokladně.
Tři balíčky cigaret. Nový zapalovač. Alkohol. Salám. A suchý rohlík pro holčičku. Žádné ovoce nebo jogurt. Ani laciná drobnůstka do ruky.
Jiný přístup, stejná částka
Jak odlišný byl postoj mladé maminky, kterou jsem potkala nedávno. Citlivě vymluvila svému chlapečkovi nákup sladkého pečiva s tím, že mu doma udělá palačinky. U pokladny měla jen samé nezbytné věci. Ale zdravé. Žádný alkohol a cigarety. Ve finále zaplatila za nákup zhruba stejně jako onen muž.
Rozdíl? V přístupu. V prioritách. V lásce.
Co si z toho odnést?
Tento příběh není o penězích, ale o tom, co předáváme svým dětem. Holčička nechtěla hračku ani čokoládu. Chtěla ochutnat broskev. A dostala vynadáno a suchý rohlík. Možná si ho jedla cestou domů a přitom se dívala na jiné děti, jak si pochutnávají na ovoci. Možná si ten okamžik zapamatuje na celý život.
