Článek
Bára sedí zabořná v křesle, rukama svírá hrnek a ramena se jí třesou. „Prostě si ho nechal nějak zvětšit,“ vydechne. „Detaily příliš neznám, ani je znát nechci. Ale udělal to bez porady. Jako bych ani nebyla jeho žena.“
V následujících minutách se dozvídám, že kamarádčin manžel podstoupil takzvanou penoplastiku. Jejím principem je uvolnění penisu a jeho vytažení z podbřišku. Ten přibližně o 2-3 cm poklesne a vytváří dojem prodloužení.
Přikývnu, aby viděla, že jí rozumím a tiše čekám na podrobnosti. „Víš, já nikdy neměla důvod si stěžovat,“ pokračuje kamarádka lámavým hlasem. „Dvacet let bylo všechno v pohodě. Slovem ani pohledem jsem nenaznačila nic, z čeho by mohl vydedukovat opak.“
Cítím, že jako terapeut nestojím za nic, a proto Báře nabízím alespoň čokoládový bonbon a papírový kapesník. „A co ti na tom vadí nejvíc?“ vyzvídám. „To je snad úplně jasné, ne? Nejde o to, co si nechal udělat. Ale že mě z toho úplně vynechal.“
Chvíli jen mlčíme a přemýšlíme o větách, které tu zazněly. Visí mezi námi ticho, které není možno odlehčit ani vtipem. „Zkrátka si připadám jako ta poslední, kdo má právo vědět, co se v jeho životě děje,“ říká kamarádka nakonec.
Když Bára odchází, působí unaveným dojmem. „Možná to zní hloupě,“ pronese mezi dveřmi. „Ale já nepotřebovala, aby si Petr cokoliv zvětšoval. Já jednoduše chci, aby si mě vážil.“
Bára je pryč a já se ptám sama sebe, co vedlo muže ve středním věku k tak zásadnímu rozhodnutí. I když se jednalo o zákrok na jeho těle, proč se s partnerkou neporadil? Proč jednal na vlastní pěst? Důvodů může být několik, anebo možná jen jeden. Každopádně zůstává otázkou, zda mu celá ta operace stála za to. Co myslíte?
