Článek
Tenhle příběh mi jednou večer u táborového ohně vyprávěl kamarád Pavel. Řekl mi něco, co se málokterý rodič odváží nahlas vyslovit. I když má dva syny, v nitru miluje jednoho víc než druhého. Ne proto, že by si to naplánoval. Prostě to tak cítí. A hrozně ho to žere.
Ačkoli starší syn není Pavlovou kopií, od první chvíle si spolu sedli. Stejný humor a styl, stejná chuť jít ven, sportovat a objevovat svět. Když si spolu povídají, mají pocit, že mluví jedním jazykem. Podívají se na sebe a už vědí, co chce ten druhý říct.
Mladší je jiný. A paradoxně právě on vypadá jako táta. Jako přes kopírák. Ale to je tak všechno. Drží se mámy, vyhýbá se fyzické námaze a na výletech ho ze všeho nejvíc zajímá restaurace. Na kolo nebo na lyže ho nedostanete ani náhodou. Učit se mu nechce a když má něco udělat, fňuká. S tátou si nerozumí. Ne že by se hádali, jen si zkrátka nemají co říct.
Pavel se snaží. Z celého srdce by si přál milovat oba stejně. Nemůže si však pomoci. Svými pocity se trápí tak, že často ani nemůže usnout a svůj stav musí jít rozběhat. Bojí se, že syn jednou pozná, že má blíž k jeho staršímu bráchovi.
Doma se kvůli tomu někdy hádají. Máma mladšího brání, protože je to její mazlík. Ale i ona nakonec uznává, že pokud se benjamínek nezmění, bude mít jednou v životě problémy. Táta se za své pocity stydí a rozhodně se jimi nechlubí. Snaží se synovi přiblížit. Zajímá se o jeho koníčky a nabízí mu svůj čas. Bohužel se mu však moc nedaří.
Přesto se nevzdává. Smaží se synem palačinky, láká ho na výlety, zjišťuje, co by ho bavilo. Za každý školní úspěch ho chválí. Snaží se vymýšlet zábavu pro celou rodinu. Výsledky jsou však nepatrné.
Tento článek píšu nejen kvůli Pavlovi, ale i kvůli ostatním rodičům, které trápí podobný neřešitelný problém. Tajně doufám, že se tu rozběhne diskuse, která nebude plná odsouzení, ale laskavých slov a pochopení. Třeba se mému kamarádovi po jejím přečtení trošku uleví. A někomu jinému taky.
