Článek
„Sousedův Jakub je už dávno za vodou,“ pronesl Pavlův otec jednou mezi řečí. „Prý už viděl celý svět a příští měsíc pojede na Antarktidu.“
Statný třicátník se v duchu ušklíbnul: „Kdyby mu děda nepředal zajetou firmu, neměl by nic.“ Nahlas však neřekl ani slovo. Nebyl zvyklý říkat nahlas svůj názor. Táta to nesnesl.
Už během střední školy Pavel věděl, že na vysokou může zapomenout. Rodiče mu neustále vyčítali, kolik stojí jeho ubytování a strava, a tak jim, jen co začal pracovat, odevzdával celé výplaty. Dva roky beze zbytku.
Pak začal pomáhat otci v řemesle. Dřel za dva, ale nikdy nedostal žádnou odměnu. „Tady máš na vstup do bazénu,“ prohodil otec obřadně třikrát do týdne. To bylo všechno. Když Pavel opatrně naznačil nespokojenost, byl ihned umlčen: „V rodině se přeci nebudeme dohadovat o penězích!“
Mnozí by mu poradili: „Odejdi, osamostatni se.“ Jenže Pavel byl výchovou natolik zlomený, že všechno snášel. Změna nastala až ve chvíli, kdy si našel vážnou známost.
„To není normální, aby ti táta nic neplatil,“ řekla mu jeho partnerka Aneta. „Proč nezkusíš podnikat sám?“ „Nemám peníze ani prostory. A v bance mi nepůjčí, protože jsem neměl žádný příjem,“ pokrčil rameny mladý muž. „Dám ti všechno, co mám našetřeno,“ usmála se dívka.
Pavel nakonec její nabídku přijal. Založil živnost a během pár měsíců začal slušně vydělávat. V té době jeho otec podnikání ukončil – bez synovy pomoci to prostě nezvládl.
„Táta nemůže sehnat práci,“ postěžovala si po čase matka. „Neměl bys pro něj nějakou brigádu?“
Pavel neváhal a rozdělil se o zakázky i příjem. Přestože platil nájem, materiál, dopravu i daně, dělil se s otcem rovným dílem o zisk. Ne proto, že by byl naivní, ale proto, že byl tak vychován.
Výsledek? Neměl šanci vytvořit si finanční rezervu. Bez Anetina platu by často nezaplatil ani povinné odvody.
Pak přišla první větší finanční krize. Pavel požádal rodiče o pomoc. Věděl, že mají nemalé úspory.
„Každý se o sebe musí postarat sám,“ řekla matka tvrdě. „My jsme s tátou byli z domu od patnácti. Dost na tom, že jsi s námi tolik let bydlel.“
Pavel se zoufale zasmál: „Tak mi, prosím, už nikdy neříkejte, jak jsou moji spolužáci schopní a jak se mají dobře.“ Otočil se na patě a přemýšlel, kdo z cizích lidí by mu mohl podat pomocnou ruku.
Jakub má činžák. Kája jezdí v drahém traktoru na rodinné farmě. Tomáš je úspěšný právník. Všichni měli doma podporu, o které se Pavlovi ani nesnilo.
Kdyby jim vyprávěl svůj příběh, možná by mu ani nevěřili. Možná ani vy ne. Ale věřte, že každé slovo je pravda.
A tak se ptám: Je normální, aby zajištění rodiče bezostyšně obírali své děti?
Tím, že přivedeme člověka na svět, nad ním přece nezískáváme absolutní moc. A když už mu nechceme pomáhat, měli bychom alespoň přestat házet klacky pod nohy. To je to nejmenší, co pro něj můžeme udělat.
