Článek
Drby, co bolí
„To je ale ostuda, dospělý chlap a nechává se živit.“
Tato věta se oklikou donesla k mému bratrovi, který místo stravování v kantýně chodí obědvat tam, kde mu chutná nejlépe – k mámě domů. Stalo se to, co je pro mnoho lidí typické: rychle si vytvoří obrázek, ale po pravdě pátrá málokdo.
Malý rituál, velký smysl
Každý den má naše máma svůj program. Ráno vstane a celé dopoledne tráví v kuchyni, kde s láskou připravuje bratrova oblíbená jídla. Má důvod vstát z postele a těší se na chvíli, kdy spolu usednou k obědu.
Více než jídlo
„Mně to chutná nejvíc doma. V kantýně to nikdy není ono,“ říká bratr. A já přesně vím, o čem mluví. Oběd u mámy totiž není jen o talíři jídla. Je to okamžik sdílení, rozhovoru a radosti. A hlavně – maminka se konečně také nají. Sama by k jídlu často ani nesedla.
Co nikdo nevidí
Bratr s mámou každý týden dělají velký nákup, který on zaplatí. Nikdo neví, že po práci seká dřevo, nosí těžké věci a stará se o ni. Každý vidí jen to, co chce: dospělého muže a plný talíř.
Senzace na úkor pravdy
A tak se z příběhu péče a vzájemné radosti stává „ostuda“. Jenže jen v očích těch, kteří se nikdy nezastaví, aby se podívali pod povrch. Možná proto, že je jednodušší soudit než pochopit.
Mámina pravda
„Kdybych neměla jeho, sama bych se k obědu ani nedokopala,“ řekla mi jednou máma. A v té větě je všechno. Někdy totiž ti, kteří zdánlivě berou, dávají ve skutečnosti nejvíc.
Mezi knedlíkem a sekanou
Možná bychom měli být opatrnější s tím, jaké příběhy si vyprávíme o ostatních. Protože mezi švestkovými knedlíky od mámy a sekanou z bufetu je rozdíl nejen v chuti. Ti, kdo to mohou posoudit, mi jistě dají za pravdu.
