Článek
Každý z nás má nějakou tu achillovu patu. Slabé místo, které nás činí zranitelnými. Ani můj muž není výjimkou, a tak se tu a tam doma potýkáme s problémy, které by někomu mohly připadat úsměvné – i když nám samotným do smíchu rozhodně není.
K tomu, aby se partnerovi zatočila hlava, stačí, když se v kuchyni nešikovně pořežu. Nevadí mu samotná krev, ale spíš představa ostří, které proniká kůží. Když se jednou nešťastně poranil o plechovku, dokonce omdlel. Chlap jako hora se sesunul k zemi během vteřiny. Když se probral, vůbec netušil, co se stalo.
Podezřelé mateřské znaménko na zádech si nechal odstranit celkem ochotně, ale podle očekávání odpadl jak při samotném zákroku, tak i při tahání stehů. „To je trapas, moc se omlouvám. Jen vám tu přidělávám starosti,“ pronesl slabým hlasem, sotva se probral. Sestra na něj beze slov otevřela okno.
Zdaleka nejhorší jsou pro něj ale odběry krve. Samotný pohled na jehlu stačí k tomu, aby se mu udělalo silně nevolno. „Ty vůbec nevíš, jaké to je, když se probíráš. Hrozně se lekneš,“ říkával, když popisoval své stavy. Brala jsem to dlouho s nadhledem – co jiného mi taky zbývalo.
Když ale jednou v nemocnici podepsal revers jen proto, aby se odběru vyhnul, došlo mi, že to není jen tak. „Co kdybychom se domluvili s Dášou?“ navrhla jsem opatrně. „Třeba by ti mohla pomoct ten strach překonat.“
Kamarádka Dáša je sestřička. Byla tak hodná, že odběr domluvila v lékařské ordinaci, kde pracuje. Všechno tak proběhlo v klasickém zdravotnickém prostředí, jen s trochu větší dávkou trpělivosti.
Partner kupodivu ani moc neprotestoval. Sám viděl, jak ho ten strach ovládá, a chtěl s tím něco udělat.
Napoprvé to dopadlo podle očekávání – omdlel. Podruhé už jen zbledl a zatnul zuby. A napotřetí? Zavřel oči a prostě to vydržel. „Tak to bychom měli,“ usmála se Dáša.
Vděčně jsem ji objala a vnutila jí několik skleniček domácí jahodové marmelády.
V praxi to zatím úplně ověřené nemáme, ale věřím, že příště už manžel setkání s jehlou zvládne o něco líp. A to je na tom ta největší úleva.
