Článek
Naše mateřština je vskutku úžasný, nádherný, perfektní, docela těžký jazyk. Ten, kdo ho zvládne, i když je to nemožné v jeho všech podobách, jako by (pozor! ne jakoby!) přeplaval moře na jeden pokus a nádech. Spisovná podoba je opravdu jako nekonečný oceán.
Vývoj češtiny většinou datujeme do 6. století. Jednotlivé hlásky a poté slova se složitě vyvíjela až do dnešní podoby. Za staletí prodělala mnoho změn: palatalizaci, monoftongizaci, diftongizaci, hiáty, diakritická znaménka, interpunkce a další zdokonalovací procesy. Slovní zásoba je obrovská a dokonalá (téměř, neb dokonalá je jen příroda!) Např. na rozdíl od jiných jazyků dokáže slovně vyjádřit i ty nejchoulostivější situace, a to nejen jedním slovíčkem. Obsahuje také jedinečné hlásky, které neexistují v žádném jiném jazyce. Není to lichocení, ale skutečnost.
O to více je nepochopitelné, že čeština byla a je przněna slovy z jiných, momentálně „módních“ jazyků. Každý tuší a ví, o co a které jazyky se jedná.
Tolikrát byl český jazyk „bit“ a vždy přežil. Zmiňme např. poněmčené výrazy (germanismy), v současné době anglické zkomoleniny apod.
Toto závažné téma vyžaduje velmi dlouhou diskuzi, já jsem jen nastínila to, co nejen mne, Češku, rozčiluje. Opečovávejme naši mateřštinu. Věřím, že čeština nikdy nebude zapomenuta.
