Článek
Jojo, studentský život! To se nedá zapomenout, všechno je po letech super, bezvadné, perfektní…, ale v danou chvíli je to noční můra! Přesto jsme opravdu rádi, že tento v podstatě bezstarostný život jsme měli možnost prožít. Jasně, i krušné okamžiky studenta děsily, nakonec se přecejen zvládly. Často to byla otázka štěstí. Takové měla i moje spolucestující nečekaně ve mně. Již tři roky jsme společně jezdily na fakultu ve stejném autobuse, ona však letos čtvrtým rokem, takže se jí blížily státnice a diplomová práce.
A tady to tehdy začalo. „Ahoj, co se stalo, jsi jakási zamyšlená,“ oslovila jsem ji. Seděly jsme vedle sebe, potichu, beze slov, smutná nálada se pokoušela přeskočit i na mne. „Tak se svěř, co tě trápí,“ snažila jsem se ji povzbudit a naladit do durové tóniny. ,,Ále, mám psát diplomku a nemám z čeho čerpat. Už jsem sjezdila všechny archívy, knihovny, muzea, studovny, ale nikde jsem nic nenašla ani čárku k mému tématu." ,,A jaké máš téma?" Řekla mi jméno muže, o kterém má psát. ,,Fakt?" nevěřícně jsem ji přerušila. ,,Stejné jméno měl můj pra pra prapředek, taky vyráběl betlémy a psal divadelní hry náboženského charakteru. Zkusím něco sehnat od mých tet a příbuzných." Začala jsem tedy psát, volat všem z rodiny. Úspěch se dostavil! Jedna z tet vlastnila informace o daném předkovi, byly však psány jazykem předválečným a celý spis obsahoval jen jednu a půl stránky textu. Diplomová práce tehdy musela mít rozsah asi šedesát stran textu.
Nikdo by tomu nevěřil, ale ona s tím minimem odstála, práce byla přijata a obhájena, neboť nikde nebylo možno získat o mém dávném předkovi více věrohodných informací.
Fakt jsem měla radost z její radosti!
