Článek
Z bílé nadílky mají radost určitě všechny děti, ale ty z vesnice prožívají zimní radovánky intenzivněji než ty z města. Do školy jsme dojížděli vlakem „drezínkou“ nebo autobusem „courákem“. Lepší byl vlak, jeli v něm kluci i holky z okolních vesnic a měst, mohli přebíhat z vagonu do vagonu, čímž jsme lezli na nervy průvodčí, která za námi cvakala kleštičkami. V té době nebyl velký výběr oblečení, takže módu zaplavily manšestráky v různých barvách. Praktická byla tmavě hnědá, jelikož nebylo vidět, že ses ušpinil např. od vlakových dveří, schůdků, zábradlí apod. Nezapomenu na moment, kdy se mi podpatek zachytil do mřížkovaného schodku při vystupování ven a já se octla na kolenou na zemi a odnesla to nohavice, která se při pádu roztrhla. V duchu jsem zajásala, že se jich zbavím a koupíme nové kalhoty, ale z jiného materiálu. Nestalo se tak. Nové sice byly, ale opět manšestrové. No nic.
Oblíbenou činností bylo házení sněhových koulí do oken vlaku, ze kterých se vykláněli kluci. Denně jsme „trénovali“ hod na cíl nejen do oken, ale i cestou domů. Jedna moje kamarádka neházela, napomínala nás, taky nás taknějak chránila před sněhovou pomstou zasažených. Dodnes to vidím, jak se k nám blížila skupinka naštvaných kluků vyzbrojených sněhovými koulemi. „Nechte toho, to jste fakt hrdinové házet a bombardovat holky!“ vykřikla na ně. „Ty buď potichu!“ zařvali a jejich kulaté splácané koule ji zasypaly celou, vypadala jako sněhulák, ale bránila nás dál. Rozčílený jeden z nich jí dokonce uštědřil facku! Fakt byla statečná, hájila nás svým tělem, dostala rány za nás, i když jediná z nás neházela.
V nouzi poznáš kámošku!
