Článek
Zmetci
Paní! Tam ti kluci ničí velké mraveniště! se ozývalo směrem na mne. Jedna z největších bolestí společnosti (vyspělé?) je přirozená inteligence. Poznáte s jistotou, že lesem šel člověk, lidé! Tento ušlechtilý titul by si měl každý zasloužit! V tom případě by uvědomělé lidstvo kleslo na minimum. Stokrát, tisíckrát, milionkrát se vštěpuje mládeži, co je správné, jak se zachovat atd. v denních situacích, ale ono nic! Jak to, že odezva nikde? No ano, vše začíná v rodině, naučit se to dá jen jako básnička, toť vše, činy nulové. Pokud to člověk nemá v sobě, jak se chovat, zachovat, nenaučí se to. Ono je přece jednodušší hodit na zem, vyhodit z okna apod.
Nedá se zapomenout na jeden otřesný případ s ráčky. Byla jsem tehdy vedoucí na letním táboře. Všichni byli předem poučeni, jak se mají chovat v přírodě a také poblíž potůčku, ve kterém žijí chránění raci, ale i rybky a jiní vodní tvorové. Jako ovce odkývali, že to chápou a budou se chovat tiše a opatrně.
Paní vedoucí, paní vedoucí! Oni mlátí do těch ráčků! Vystřelila jsem z deky jako náboj, ano, náboj nabitý k prasknutí! Ti dezoláti se tím bavili!
Rafla jsem je a dotáhla na břeh. Určitě bych použila středověká mučidla! Zmetci, před chvilkou byli poučeni a kývali svými debilními hlavami jako blbci! A trest? Až do odchodu do tábora klečeli na kamenech s prackama v předpažení, přes ně položený klacek a běda! jestli ty pracky klesly! Běda!
Dodnes ve mně roste vztek a lítost, že nemůžeme na takové parchanty použít výchovně aspoň španělskou botu!
