Článek
Syn, tehdy asi desetiletý, právě stojí na židli jako už několikrát, dcerka, tehdy asi čtyřletá, stojí v kuchyni u okna a hlídá. Strašné - hlídá! Jako ve vězení, taky již poněkolikáté. Normální člověk to nechápe, neboť v takovém rodinném nesoužití nežije, pokud ano, chápe. Domácí násilí probíhalo téměř vždy beze svědků dětí, takže ony braly rodinu jako neustále hádající se smečku (omlouvám se smečce, ta vždy se navzájem brání, chrání, pomáhá si, vychovává své potomky co nejlépe, úžasní jsou vlci, lvi, kosatky…). Abych nemohla s nikým mluvit, zamkl „můj ex“ telefonní kolečko na telefonu tak, aby se s ním nedalo točit. Jenže syn byl odmalička šikovný a vynalézavý a přišel na způsob, jak se dovolat. Po celkem krátké době se však šroubek uvolnil a usurpátor na to přišel. Nastal další teror. Ještě předtím jsem však nechala onen zablokovaný „telefon“ vyfotit, dokonce vyšel i v novinách pod názvem - asi: „Kam až může dojít manželská nenávist“. Jenže beze jména, takže žádný posun k lepšímu. Je k pláči představa, jak děti hlídají u okna, jestli nejde ten, který stále stresuje jejich mámu. Tak jsem fungovala jako služka ještě pár let, ale přežila jsem a dnes mám hodného, určitě zaslouženého muže, kterému jsem se postupně svěřila, pochopil a choval se vždy tiše a kompromisně. Vážíme si jeden druhého.
