Článek
Dívenka dobře věděla, že teta se strýcem nejsou její praví rodiče, ale pěstouni. Ten, kdo je neznal, řekl by, že se jedná o babičku s dědou. Jejich výchova však byla hodně zvláštní. Někdo by řekl, že až bizarní.
Kristýnka vyrůstala na malém dvorku rodinného domu. Nikdo s ní nechodil ven ani ji nebral na výlety. Kamarádila se jen s králíky, kteří vždy dříve nebo později skončili na pekáči. Aby si nepřipadala tak opuštěná, začala si hlasitě povídat sama se sebou.
„Divím se, že to nikomu ze sousedů nepřipadalo divné,“ smutně se usmívá mladá žena, když příběh vypráví. „Často jsem z nudy vydávala divné skřeky nebo plakala. Nenašel se však nikdo, koho bych zajímala.“
Teta byla velmi dominantní osoba. Pravidelně svou svěřenkyni bila a když ji to popadlo, pustila se i do manžela. Na oplátku žádala intenzivní projevy lásky jako objetí, něžná oslovení a polibky. „Maminko, maminečko,“ ševelila holčička a hladila tetu po vlasech. Protože neznala nic jiného, připadalo jí to přirozené.
Při vyučování si dívka připadala jako neviditelná. Děti si jí nevšímaly, učitelům stačilo, že je potichu a dostatečně prospívá. Kamarádku neměla ani jednu. Teta na ni čekávala každý den před školou. „Ahoj maminko,“ řekla Kristýna a políbila ji. Pak spolu odešly k autu.
Postupem času se děvče ve své roli začalo cítit špatně. Ani jeden ze spolužáků své rodiče před ostatními na ústa nelíbal. Celé jí to připadalo divné a nepatřičné. A tak se jednoho dne pokusila o vzpouru.
„Ahoj mami,“ řekla Kristýna odhodlaně a bez obvyklého objetí se vydala k parkovišti. Než se nadála, doletěl k ní pohlavek. „Musíš mi říkat, maminko,“ pronesla teta ledově a propíchla ji jedovatým pohledem. „Dobře,“ vydechla dívka.
Internát byl pro Kristýnu vysvobozením. Postupně se jí podařilo vymanit z tetina sevření a hned po vyučení si našla místo kuchařky s ubytováním. Ovdovělou tetu však stále navštěvovala a až do její smrti ji oslovovala „Maminko.“
