Článek
Do kupé ke mně přistoupila starší žena. Ten zvláštní typ, který má v sobě něco tajemného a neprostupného. Jako by si s sebou nesla ozvěny dávných časů, odlesky táborových ohňů a táhlé písně, které člověku rezonují v hlavě ještě dlouho poté, co doznějí. Posadila se naproti a upřela na mě soustředěný pohled.
Nabídla mi, že mi za 100 korun bude věštit. Normálně bych takovou věc odbyla mávnutím ruky, ale ten den byl jiný. Byla jsem v rozverné, trochu rozhozené náladě, otevřená náhodám i absurditám.
Zeptala jsem se ženy, jakou techniku používá. Čekala jsem výklad z ruky nebo karty. Ona se jen lehce usmála a řekla, že věští z očí. Že prý má tu schopnost po matce. To znělo natolik zvláštně, že jsem se rozhodla hrát tu hru až do konce. Zadívala se na mě a začala mluvit.
Její slova plynula klidně a jistě. Byly to ale přesně ty věci, které sedí na každého. Že mám ve svém okolí starší osobu se zdravotními problémy. Že je kolem mě někdo, kdo mě obdivuje, ale neodvažuje se to říct nahlas. Že přichází změna, ale záleží jen na mně, jak ji přijmu. Přikyvovala jsem, i když jsem v duchu věděla, že tohle by sedělo snad na kohokoliv ve vlaku.
Když skončila, podala jsem ženě domluvenou stokorunu. Vzala ji, ale mou ruku nepustila. Podívala se mi ještě jednou do očí a řekla: „Abyste nekulhala, dejte mi stovku i za druhou nožičku.“ V tu chvíli jsem se namíchla. To nebylo součástí dohody! Ruku jsem stáhla a oznámila jí, že už nic dalšího nedostane.
Neřekla ani slovo. Jen mě sjela pohledem a beze spěchu odešla z kupé. V tu chvíli jsme už zpomalovali u mé cílové stanice. Rychle jsem popadla kufr, přehodila si kabelku přes rameno a vydala se ke dveřím. Přemýšlela jsem už o něčem úplně jiném. O kamarádce, která na mě čeká, o tom, co si řekneme a kam spolu půjdeme.
Při vystupování jsem ji očima hledala v davu na nástupišti. Bohužel jsem u toho špatně šlápla a spadla ze stupátka přímo na pravé koleno. Ostrá bolest mi projela celým tělem.
Nakonec jsem se zvedla a odřená došla do nádražní haly, kde už na mě čekala kamarádka. Kulhala jsem. Přesně tak, jak ta žena řekla. Nevím, jestli to byla jen hloupá náhoda nebo záhadná shoda okolností. Každopádně od té doby dávám při vystupování z vlaku větší pozor a podobné nabídky raději odmítám.
