Článek
Po tátově smrti máma kdovíjak netruchlila. Ano, chvíli si poplakala, ale pak odhodlaně nakročila do nového života plného svobody a vzrušení.
Jako zdravá a zajištěná důchodkyně začala podnikat výpravy do tuzemských lázní i přímořských destinací. Byla radost pozorovat, jak vesele si plánuje příští výlet a jak pečlivě oprašuje němčinu.
O mužích máma nikdy nemluvila. Zdálo se, že tuto životní kapitolu opravdu uzavřela. „Přeci se ve svém věku nebudu starat o cizího chlapa,“ říkala sebevědomě. Z mého pohledu nikdy nebyla spokojenější, a proto nebyl důvod o jejích slovech pochybovat.
Václava babička nepoznala na zájezdě ani v lázních. Bývalý hasič ji oslovil v železářství, kde se bezradně přehrabovala v krabičce hmoždinek. Pomohl jí vybrat ty správné a jako bonus ji pozval na zmrzlinový pohár. Když jí pak druhý den připevnil na zeď poličku, byla ruka v rukávě.
Ke svému příteli se mamka nastěhovala téměř okamžitě. Úplně zapomněla na své předsevzetí a starala se nejen o něj, ale i o zahradu a zvířectvo. Zdálo se, že jim to klape.
Z babiččina štěstí jsme se nejprve radovali. Postupně jsme však vycítili, že pro nás v té její bublině není místo. Prakticky ze dne na den jsme se ocitli na vedlejší koleji.
Když ohlásíme návštěvu, vždy má spoustu výmluv, proč se to nehodí. Naše pozvání stejně zdvořile odmítá. Jakoby si přestala uvědomovat, že jsme její děti a máme ji rádi.
Tato bolestivá situace trvá již dva roky a nejspíš z ní není cesty ven. Nevíme, co by mohlo mamce pomoci pochopit, že láska rodiny je stejně tak důležitá jako mužské objetí.
