Článek
Já už to mám v hlavě srovnané,“ řekla mi nedávno maminčina kamarádka Alena. „Dům dostane ten, kdo se mi postará o pejska.“ Max, malý starší kříženec, jí ležel u nohou a ani se nehnul. Je to přesně ten typ psa, který má rád svůj klid a svoje místo.
Paní žije sama, děti nemá. Domek si s manželem kdysi vybudovali od základů a po jeho smrti v něm zůstala jen ona a pes. „On je na ten barák zvyklý. Má tu zahradu, svůj pelíšek, všechno,“ říká. „Já nechci, aby ho někdo vzal do bytovky nebo na sídliště.“
Jakmile v rodině padlo slovo „závěť“, atmosféra se změnila. Najednou přibylo návštěv i telefonátů. „Teto, my bychom si Maxe klidně vzali,“ nabídla se neteř Petra. Alena jen zakroutila hlavou. „Vy byste ho přestěhovali. A to já nechci.“
Jednou u oběda to začalo být nepříjemné. „A co jako čekáš?“ zeptal se synovec Karel. „Že se sem někdo nastěhuje kvůli psovi?“ Alena jednoduše přisvědčila: „Ano. Přesně to čekám. Max už špatně slyší, hůř chodí a změny snáší těžko. Jinde by nebyl šťastný“.
„Nejdříve jsem si myslela, že dům napíšu pejskovi a jednou ho dostane jeho pečovatel. Ale tak to v naší zemi nejde. Proto hledám někoho, kdo tu s chlupáčem bude opravdu žít. Ne, že ho někam šoupne.“
„Co když to neuděláme?“ zeptala se Petra. Teta pokrčila rameny. „Tak nebude dědit nikdo z vás. Najdu nějakou mladou rodinu, která má ráda zvířata a dům jim dám. To je taky možnost.“ Členové rodiny jen suše polkli.
Když jsem od Aleny odcházela, Max se pomalu zvedl a došel ke dveřím. Paní ho pohladila po hlavě. „Vidíš ho?“ řekla tiše. „On nic nechce. Jen zůstat tady. A to je celý.“
