Článek
Zrovna jsem míchala cibuli na guláš, když tu mě zezadu zatahal syn za triko. „Počebuju na nočník,“ pravil důležitě. V duchu jsem radostně povyskočila. Bylo to poprvé, kdy se naše dítko o onu plastovou nádobu samo přihlásilo.
„Tak jdeme,“ usmála jsem se a vypla sporák. „Ne, já sám,“ řekl syn a vydal se ke koupelně. „Tak na mě potom zavolej,“ houkla jsem za ním vesele a znovu se pustila do vaření. Netušila jsem, že co nevidět budu potřebovat docela jiné náčiní než vařečku nebo cedník.
Zrovna jsem okrajovala brambory, když mě z klidu vytrhnul hysterický křik. Okamžitě jsem vyskočila ze židle a během sekundy stála u zavřených dveří. Syn zevnitř lomcoval klikou a naříkal tak, že mu vynechával hlas.
Došlo mi, že se zamknul, vyndal klíč a teď si neumí poradit. Naštěstí se mi podařilo ho uchlácholit do té míry, že začal spolupracovat na svém vyproštění. „Vezmi klíč a pomalu ho strč do dírky,“ naváděla jsem ho klidným hlasem. Syn se opravdu hodně snažil.
„Hotovo,“ zaznělo po chvíli z koupelny. „Dobře. Teď musíš klíčem otočit směrem k umyvadlu,“ naváděla jsem malého vězně. To už se ale nepodařilo. Byl nejvyšší čas přistoupit k plánu B. A to byla devastace zařízení obecního bytu.
„Chvíli vydrž, za chvíli budeš venku,“ zavolala jsem a bez většího váhání otevřela šuplík s nářadím. Kladivo bylo hned navrchu. „Ustup co nejdál, dřepni si jako zajíček a otoč se ke zdi!“ zavelela jsem. „Hotovo,“ řekl syn. „Jdu na to, ničeho se neboj!“
Skleněná výplň dveří se rozbila hned po prvním opatrném úderu. Opatrně jsem vybrala zbylé střepy z rámu, prolezla do koupelny a vysvobodila své dítě.
Synovi je dnes již dvanáct let, přesto si tuto historku celkem dobře pamatuje. Dokonce ji využil při psaní slohu na téma: Moje první vzpomínka. Paní učitelka se prý při čtení hodně nasmála a dala mu jedničku s hvězdičkou.
