Článek
Byla jsem tichá, nenápadná holka s haprujícím sebevědomím. Seděla jsem v lavici, četla knížku a doufala, že si mě někdo všimne. Nejlépe Matěj. Měl dlouhé vlasy, snědou tvář a oči jako Terence Hill. Ale on se zakoukal do Kláry. Klára se smála nahlas. Já jsem se usmívala potichu.
Na školní slavnost jsem si vzala šaty, které mi připadaly odvážné. Seděla jsem podle svého zvyku v rohu místnosti a čekala, zda mě někdo vyzve k tanci. Nikdo nepřišel. Zato Klára zářila jako kometa. Já upíjela džus a předstírala, že mě baví sledovat svět z dálky. Ale nebyla to pravda.
Během lyžařského výcviku spolužáci v jednom z pokojů hráli nevinnou flašku. Jeden roztočil na zemi prázdnou lahev a musel políbit toho, na koho ukázalo její hrdlo. Byla to legrace, protože když to tak vyšlo, líbali se navzájem i dva kluci nebo dvě holky. Všichni se dobře bavili, ale já si raději četla dívčí román. Někde uvnitř jsem však toužila prožít ho doopravdy.
Babička mi jednou řekla, že když budu hodná, ten pravý si mě najde. Řekla jsem jí, že jsem hodná už roky. A že mě zatím našel jen pošťák s balíkem. Usmála se. „Možná musíš být trochu vidět,“ řekla. A já začala přemýšlet, co to vlastně znamená. Ne být hlasitá. Ale být přítomná.
A tak jsem se začala víc smát a říkat věci, které mi připadaly vtipné. Nebylo lehké vypustit je z pusy, ale vzhledem k tomu, že se občas i někdo zasmál, jsem nabírala na odvaze. Přestala jsem se bát trapasů.
Na střední jsem potkala Tomáše. Byl veselý, oblíbený, ale ne výstřední. Jeho povaha mi imponovala. Jednou mi řekl: „Ty nejsi jako ostatní holky.“ Nevěděla jsem, jestli je to kompliment. Ale pak dodal: „Máš tu správnou jiskru. Tak akorát. “ A to už kompliment byl.
Dnes jako dospělá už v koutě nečekám. Ne proto, že bych byla netrpělivá. Ale proto, že jsem pochopila, že lidské vztahy se samy neutvoří. Musí se jim pomáhat. Ten, kdo sedí v pozadí, totiž nikdy žádné kamarády mít nebude.
