Článek
Měl to být klidný večer. Dezert na talíři, čaj v hrnku, okno pootevřené do jara. Místo toho jsme na sebe s Lídou křičely přes stůl, protože od vedle se valila hudba tak hlasitá, že se klepaly i skleničky ve vitríně.
„To je tady pořád,“ mávla kamarádka rukou. „Snažila jsem se se sousedem domluvit. Ale je to jako kdybych mluvila do dubu. Noční klid prý neruší a jestli chci, můžu si jít stěžovat na lampárnu.“ V rozhořčení jsem popadla dřevěnou sošku slona a na společnou zeď důrazně zaklepala. „To je marný,“ rezignovaně zavrtěla hlavou Lída.
Chvíli jsme se pokoušely hluk ignorovat. Každá věta se však rozpadla na půl a její smysl se ztrácel někde mezi basy. Bylo to vysilující. Pak došla kamarádce trpělivost. Otřela si ruce od štrůdlu, vstala a zmizela ve vedlejší místnosti. „Počkej,“ houkla na mě tajuplně.
Když se vrátila, nesla futrál s houslemi. Hned mi došlo, co má v plánu. Chce potrestat neomaleného muže otřesnými vrzavými zvuky, které občas slýchávám pod okny hudební školy. „Teď ochutnáš svou vlastní medicínu,“ zašeptala kamarádka odhodlaně. „Nehrála jsem už dvacet let!“
Lída si stoupla ke zdi a bez velkého rozmýšlení začala hrát písničku Holka modrooká. Žádné opatrné zkoušení. Pěkně naostro a se zápalem, který by jí mohl závidět i mistr Paganini. Smála jsem se tak, že jsem musela postavit hrnek. Když lidovka dozněla, spustila kamarádka další vrzavý hit. Tentokrát pomalý a táhlý.
Jisté je, že nebýt mé přítomnosti, k žádné odplatě by nedošlo. Rozhodně ne toho večera. Ale znáte to. S oporou v zádech se člověk odhodlá k činům, které by jindy byly nemyslitelné. A tak se Lída sebevědomě postavila nepříteli se zbraní, kterou tak dlouho schovávala v šupleti pod postelí.
Když už mě samotnou bolely uši, hudba odvedle skončila. Podívaly jsme se na sebe a obě se trochu zasmály. Spíš překvapeně než vítězně.
Za chvíli se ozvalo klepání. Kamarádka otevřela a já slyšela jen útržky. „To byly housle?“ „Jo. Rozhodla jsem se, že to svoje hraní po letech opráším. Krátká pauza. „Já to ztlumím.“ A pak už jen klapnutí dveří a ticho.
Lída se vrátila ke stolu, sedla si a dolila čaj. „Tak kde jsme skončily?“ řekla, jako by se nic zvláštního nestalo. Podívaly jsme se na sebe - a obě vyprskly smíchy.
