Článek
„Když mě ráno rozbolí záda, hned si beru prášek a jdu to rozchodit. Prostě si nemůžu dovolit lehnout,“ řekla mi Alena a urovnala na stole fotku svých vnuků. Vedle ní ležely rozložené složenky a výpis z banky.
Příběh mých známých je přesně ten typ tragédie, o které si myslíte, že se běžně nestává. Jejich syn byl šikovný, ale v podnikání zariskoval víc, než bylo zdrávo. Aby firmu zachránil, nechal manželku ručit rodinným domem, v němž žili. Pak přišel pád, zhroucení a dobrovolný odchod ze života.
Pro Alenu a jejího muže Karla se v ten moment zastavil čas. Přišli o syna. Ale sotva se probrali z toho nejhoršího šoku, přišel další.
„Seděli jsme se snachou v obýváku a ona jen tiše plakala. Došlo nám, že jestli něco neuděláme, vnoučata půjdou z vlastního pokojíčku někam do mrňavé garsonky, “ vyprávěl mi Karel.
Prarodiče okamžitě začali jednat. Děda se vrátil do dílny a babička si našla místo v kanceláři. Každé ráno, když se jejich vrstevníci obouvají na procházku nebo jedou do lázní, oni dva vyrážejí na směnu.
„Proč to děláme? Protože to po synovi musíme uklidit,“ říká Karel věcně. „Udělal obrovskou chybu. Ale nevěsta a kluci za nic nemůžou. Jsou to jediné, co nám po něm zbylo.“
„V lékárně už si připadám jako blázen, kupuju všechno na imunitu a na klouby,“ usmívá se hořce Alena. „My teď máme v podstatě zakázáno zestárnout. Musíme to vydržet aspoň osm let, než kluci vyrostou. Pak bude dluh skoro splacen.“
Dívám se na ně a cítím obrovský respekt. Je to hrdinství, o kterém by se měla napsat kniha. Tito lidé se rozhodli obětovat svůj zasloužený klid, aby vykoupili budoucnost pro svá vnoučata.
Když se s nimi loučím, Karel mě vyprovází ke dveřím. „Zítra mám ještě volno, tak se stavte pro ten spravený mixér,“ zamává mi. Je mi ho líto. Vím totiž, že v pondělí ráno už bude zase stát u stroje. Kvůli synovi, kterého už neobejme, a kvůli vnukům, kteří díky němu mají kde spát.
