Článek
„Uvařila si kávu, posadila se ke kuchyňskému stolu a rukou ukázala směrem k lednici,“ vyprávěl manželův přítel Pavel. „Prostě mi oznámila, že je unavená a odmítá nadále připravovat teplé večeře. Ať si prý namažu chleba paštikou, nebo si uvařím vajíčka.“
„Co jsi jí na to řekl?“ pousmál se můj naprosto soběstačný muž. „Nejdříve jsem dorazil včerejší šunkofleky, abych neomdlel hlady a potom jsem jí napsal seznam svých povinností,“ zašklebil se Pavel.
„Chápu, že jsi z práce unavená, ale jestli chceš, můžeme si to na jeden den vyměnit,“ řekl, když si Marie umývala hrnek od kafe. Žena se jen ušklíbla a beze slova převzala řídce popsaný list. „To bude maličkost, miláčku,“ řekla, aniž se podívala, co ji následující den čeká.
„A co jsi jí tam napsal?“ zajímal se můj manžel. „Jen to, co úplně běžně dělám,“ usmál se kamarád. „Měla nakoupit dědovi a donést mu ke kamnům dřevo. Potom vyvenčit psa, obstarat králíky a posekat aspoň kousek zahrady. Zajet pro syna na kroužek. A když zbyde čas, zrýt jeden zeleninový záhon. K rozbitému vypínači ve sklepě ji opravdu pouštět nebudu.“
Hned po návratu z práce se Marie pustila do plnění manželových povinností. Nutno říci, že nákup i nošení dřeva zvládla levou zadní a krmení králíků si doslova užila. Při sekání zahrady už jí ovšem přešel humor. Sekačka se ve vysoké trávě dusila a bylo nutno ji neustále čistit. Když pak ženě při cestě z kroužku došel benzín, měla všeho plné zuby. Na rytí záhonu už pochopitelně nedošlo.
V té době už měl Pavel vypráno i uvařeno. V kuchyni voněl guláš a v lednici dokonce tuhnul nepečený dort. Večer muž naložil ženě knedlíků jako dřevorubci a spokojeně pozoroval, jak jí chutná. „Není to lepší než chleba se sádlem?“ zeptal se trochu kousavě. „Uznáváš, že mám po příchodu z práce taky co dělat?“ Marie neřekla nic, jen souhlasně pohodila ramenem.
„A jak to tedy celé dopadlo?“ vyzvídal můj manžel. „Míváte teplé večeře nebo si mažete rohlíky a přikusujete okurku?“ „Jak kdy,“ rozložil Pavel dramaticky ruce. „Ale většinou se nějak rozumně dohodneme. A když je nejhůř, rozmrazíme si pizzu. To je ostatně taky jídlo.“
Kamarád s manželkou se už kvůli jídlu nepřou. Vaří zkrátka ten, kdo má víc času. A když nestíhá nikdo, vždycky se nějaké řešení najde. Proč se hádat kvůli kusu žvance, když to doma jinak klape? Nemám pravdu?
