Článek
Petr a Pavel (jména jsou pozměněna) se před mnoha lety stali nedobrovolnými protagonisty úspěšné reality šou. Jejich maminku tehdy na deset dní nahradila úplně cizí žena, která jim do života vnesla jen urážky a chaos. Tím však jejich utrpení zdaleka neskončilo.
„Naši se do projektu přihlásili čistě kvůli finanční odměně,“ vypráví starší Pavel. „Pamatuju si, že tátovi tehdy zkrachovalo podnikání a vydělané peníze chtěl využít k obnovení živnosti. Oficiálně byl tou dobou bez práce. Aby byl kontrast co největší, poslali k nám tvůrci pořadu výborně zajištěnou ženu, která se do televize šla jen předvést.“
Bratrům bylo v době natáčení deset a dvanáct let. Přiznávají, že nežili v nadbytku, ale zároveň se shodují na tom, že jim nic důležitého nechybělo. Doma měli čisto a jídla tolik, kolik chtěli. „Rodiče vlastně udělali během našeho dětství jedinou chybu,“ říká mladší Petr. „Měli se nás zeptat, zda s účastí v reality šou souhlasíme.“
Paní, která do rodiny přišla, od začátku všechno kritizovala. Nelíbil se jí panelákový byt, obsah lednice ani domácí kočka. Hledala smetí za sporákem, přerovnávala oblečení a vařila nechutná jídla, která považovala za dobrá. „Byli jsme z ní nervózní,“ přiznává Petr. „Vtrhla k nám jako vichřice a hanila to, co nám připadalo normální.“
„Tátu označila za lenocha, kterému se nechce pracovat a z maminky udělala šmudlu,“ vzpomíná starší z bratrů. „Já sám jsem si taky užil svoje,“ přidává se mladší Petr. „Jako dyslektik jsem musel před kamerami přečíst zadání domácího úkolu. Byl jsem tak neklidný, že jsem ze sebe nemohl dostat slovo.“
Když to shrneme, kluci z toho všeho vyšli ze všech nejhůř. Na obrazovce vypadali jako zakřiknutí chudáci bez zázemí, kteří nikdy neviděli pořádné jídlo. Jejich vysvětlení, že jejich maminka omáčky nevaří, protože je nejedí, se v televizi neobjevilo. Stejně tak autoři nepoužili záběr, ve kterém dyslektik Petr přinesl ze školy dvojku z diktátu.
To nejhorší však přišlo později,” popisuje Pavel události, které následovaly po odvysílání dílu v televizi. „Naší nejbližší známí byli většinou nad věcí. Ale ostatní si na nás ještě dlouho ukazovali prstem. Neutekli jsme tomu, bohužel, ani ve škole.“ „Kdybychom nebyli s bráchou dostatečně sebevědomí, odnesli bychom to možná ještě víc,“ přikyvuje Petr.
Po takových zážitcích si ani jeden z bratrů neumí představit, že by někdy v budoucnu svou rodinu do podobného projektu přihlásil. „Nejde tu jen o absolutní ztrátu soukromí, ale o zjevné překroucení faktů. Navíc, dětí se nikdo neptá, zda chtějí být celému národu na očích,“ říká Pavel s výrazem někoho, kdo ví, o čem mluví.
