Článek
Jsem celkem rozhořčen – i když ne překvapen – že byl Dominik Feri odsouzen k pouhým třem letům vězení za zločiny, které zanechají trvalé následky na životech jeho obětí. Nejde jen o neadekvátnost trestu ve Feriho případě – soudní rozsudek odráží širší a znepokojivý problém. V České republice, hrozí za znásilnění odnětí svobody pouze na šest měsíců až pět let. Deset let pachateli hrozí při použití zbraně. Pravdou navíc je, že trestem za znásilnění je často pouze podmínka.
Vzhledem k hlubokému traumatu, které oběti sexuálního násilí utrpěly, jsou právní rámec a pokyny pro ukládání trestů za znásilnění nejen nedostatečné, ale představují i těžkou nespravedlnost.
Navzdory snahám jeho obhajoby zpochybnit věrohodnost obětí, v procesu s Ferim soud uznal váhu výpovědí žen a znaleckých posudků o jejich věrohodnosti. Tyto ženy k Ferimu vzhlížely jako k mladému, vlivnému politikovi a veřejné osobnosti. Důvěřovaly mu. Rozhodnutí soudu se tak neodvíjelo od fyzických důkazů, které zkrátka byly vzhledem k povaze a době spáchání trestných činů nedostupné, ale od psychologických posudků a konzistentních výpovědí obětí. Bylo důležité, že tyto ženy vyhledaly pomoc a podělily se o své zážitky s přáteli a příbuznými, což dodalo jejich výpovědím další důvěryhodnost.
Domněnka obhajoby, že si ženy své příběhy vymyslely nebo že jednaly ze zhrzené lásky či touhy po pozornosti, byla důkladně vyvrácena jejich zjevným traumatem a chováním během výpovědí. Viditelné rozrušení, zrychlený dech a nervózní chování jedné z obětí u soudu zdaleka nebyly teatrální – ukazovaly osobu, která prožívá skutečný a otřesný zážitek. Potvrzení psychoterapeuta, že události, o nichž oběť vyprávěla, byly skutečné, navíc dodává tvrzením žen na věrohodnosti.
Shovívavost Feriho trestu je symptomem širšího společenského problému
Feriho trest neodpovídá závažnosti trestného činu ani škodám, které byly obětem způsobeny, a to jak po psychické stránce, tak v jejich osobních životech.
Představa, že ženy, které okamžitě neutekly nebo které později komunikovaly s Ferim, nemohly být znásilněny, je nebezpečně zavádějící a udržuje škodlivé mýty o sexuálních útocích. Argumenty obhajoby v tomto duchu ignorují všeobecně uznávané reakce na trauma, jako je zamrznutí nebo snaha normalizovat interakce, aby se vyrovnaly s následky napadení. Není neobvyklé, že se oběti snaží udržet zdání normálnosti – snaží se sladit obraz útočníka s osobou, o které si myslely, že ji znají.
Skutečnost, že některé z těchto mladých žen pokračovaly v interakci s Ferim i po útoku, nesnižuje platnost jejich zkušeností. Je to odraz složitých a často neintuitivních způsobů, jakými se lidé vyrovnávají s traumatem. Nikdy by neměla sloužit ke zpochybňování pravdivosti jejich tvrzení.
Rozsudek v případu Dominika Feriho a právní předpisy, které takové tresty upravují, vyžadují okamžité a závažné přehodnocení
Shovívavost rozsudku v případu Dominika Feriho vrhá jasné světlo na nedostatky právních předpisů v této oblasti. Pokud jsou vynášeny tak mírné tresty za tak závažné trestné činy, jako je znásilnění, nejenže to snižuje závažnost trestného činu, ale také to bagatelizuje traumatický zážitek obětí. Důsledky tohoto rozhodnutí přesahují rámec soudní síně – odrážejí se ve společnosti a vysílají znepokojivý signál o hodnotě – nebo její absenci – která je přikládána bezpečnosti a důstojnosti jednotlivců.
Soudní systém má odrážet hodnoty společnosti a sloužit spravedlnosti. Pokud však následky neodpovídají závažnosti trestného činu, vede to k justičnímu omylu, který může narušit důvěru veřejnosti. Nejde jen o odplatu – jde o společenské uznání škody a kolektivní dohodu o nedotknutelnosti osobní autonomie a bezpečnosti. Oběti takových trestných činů mají mít jistotu, že jejich hlas bude vyslyšen a že jejich újma bude uznána prostřednictvím opatření a reforem, které pohánějí agresory k odpovědnosti v míře, jež odrazuje od budoucích trestných činů.
Současná situace, na kterou upozornil případ Feriho, je výzvou pro ty, kteří jsou u moci, aby posílili právní předpisy proti sexuálnímu násilí. Oběti znásilnění vyžadují a zaslouží si právní systém, který bude hájit jejich práva, uzná jejich trauma a posílí jejich víru ve spravedlnost a společenskou ochranu. Legislativní reforma by v tomto kontextu neměla být volbou, ale jednoznačným etickým imperativem.
Změna právního řádu by sloužila jako závazek vůči obětem, že společnost, ve které žijí, respektuje jejich trauma, uznává jejich zkušenosti a aktivně zajišťuje, aby se na taková porušení reagovalo s patřičnou přísností. Pouze prostřednictvím takových reforem může být nastolena skutečná spravedlnost a pouze tak může společnost začít léčit hluboké rány způsobené takovými ohavnými činy.
Pokud společnost nečinně přihlíží a připouští tak minimální následky za tak devastující činy, znamená to při nejmenším nedodržování standardů lidskosti a spravedlnosti. Nestačí pouze potrestat jednotlivce – musíme se také zabývat a napravit systémové nedostatky, které umožňují, aby takové nespravedlnosti přetrvávaly.
Nejenom ve světle tohoto velmi medializovaného případu je nezbytné, aby došlo ke změně. Současné zvyklosti a nastavení jsou urážlivě nedostatečné a nezohledňují závažnost trestného činu ani jeho dlouhodobé dopady na oběti. Rozsudek vynesený nad Ferim volá po legislativní reformě – změně, která by obětem signalizovala, že jejich utrpení je vnímáno, že je významné a že se mu dostává plné spravedlnosti, kterou si bezesporu zaslouží.
