Oproti západním zemím pracujeme za méně peněz, ale za to delší dobu. Proč?

Sladění pracovních povinností a osobního času je stále více propíraným problémem, který se týká zaměstnanců po celém světě. Tato rovnováha, přesněji řečeno nerovnováha, je obzvláště zajímavá, pokud ji zkoumáme v různých mezinárodních souvislostech. V mezinárodním srovnání má Česká republika poměrně jedinečnou pozici.

V porovnání s většinou svých zahraničních kolegů (v zemích OECD) čeští zaměstnanci odpracují ročně více hodin, avšak odměna, kterou za to dostávají, je výrazně nižší. Přestože věnují čeští pracovníci svému zaměstnání více času, nesklízejí za to finanční výhody, které takovou časovou investici obvykle provázejí. Jaké jsou základní příčiny a ekonomické mechanismy, které tento scénář vytvářejí?

Porovnáme-li průměrný příjem a roční pracovní dobu v České republice s ostatními zeměmi, zjistíme, že je rozdíl markantní – alespoň pokud se chceme porovnávat se zeměmi, které by nám měly být vzorem. Průměrný roční příjem v roce 2022 v České republice činil 33 476 dolarů, což je znatelně méně než v zemích, jako je Austrálie, Rakousko, Belgie nebo Dánsko, kde se průměrný příjem pohybuje od 59 408 dolarů do 64 848 dolarů. Roční pracovní doba je přitom v těchto zemích nižší –pohybuje se od 1 371 do 1 707 hodin.

Čeští zaměstnanci s průměrnou roční pracovní dobou 1 754 hodin odpracují podstatně více, než zaměstnanci v těchto zemích s vyššími příjmy. Nejedná se tak o jednoduchou rovnici: „Více práce rovná se více peněz“. Velmi pěknou vizualizaci této skutečnosti můžete vidět na obrázku níže. Co za touto odlišností stojí? Nejde pouze o produktivitu práce, která tyto rozdíly mezi jednotlivými zeměmi vytváří, svou roli hrají i ekonomické a historické faktory.

Nelze diskutovat o příjmech, aniž bychom vzali v úvahu širší ekonomické faktory. Mezi ty, které ovlivňují výši příjmů nejvíce, patří především životní náklady. Příjmy obyvatel jsou často odrazem životních nákladů v konkrétní zemi. Tento princip je sice zdánlivě jednoduchý – často ovšem opomíjený – a je nedílnou součástí pochopení rozdílů v příjmech v různých zemích.

Vezměme si příklady Austrálie, Dánska a Lucemburska. Tyto země se vyznačují vyššími průměrnými příjmy ve srovnání s celosvětovým průměrem. Tyto vyšší příjmy však nemusí automaticky znamenat, že pracovníci v těchto zemích mají vyšší kupní sílu než pracovníci v zemích s nižším příjmem. Skutečnost je taková, že tyto země mají také výrazně vyšší životní náklady. Náklady na bydlení, potraviny, dopravu a další věci denní potřeby jsou mnohem vyšší než v jiných zemích, což (částečně) kompenzuje zdánlivou výhodu vyšších příjmů. I proto je nám čistá kupní síla zaměstnanců v těchto zemích blíže, ačkoliv v tomto srovnání Česká republika stále prohrává – zejména s Lucemburskem.

V České republice jsou stále životní náklady nižší než v mnoha jiných zemích. A tato ekonomická realita se propisuje do struktury příjmů. Ačkoli se tedy na první pohled mohou české příjmy zdát v mezinárodním měřítku nízké, neznamená to, že by na tom čeští pracovníci byli z hlediska kupní síly tak špatně. Po zohlednění životních nákladů zkrátka není rozdíl v kupní síle tak propastný, jak naznačují hrubé údaje o příjmech. Souvislost mezi příjmy a životními náklady je stěžejním ekonomickým faktorem, který je třeba brát v úvahu při zkoumání příjmových rozdílů mezi jednotlivými zeměmi.

Historické faktory a minulá politická rozhodnutí významně ovlivňují současnou ekonomickou strukturu země. V případě naší země je nezbytné vzít v úvahu její status postsocialistického státu a hluboký dopad, který to mělo na její ekonomické prostředí. Přechod od centrálně plánovaného hospodářství, kdy o výrobě a investicích rozhodoval centrální orgán, k tržní ekonomice, pro kterou je charakteristické, že ekonomická rozhodnutí řídí nabídka a poptávka, nebyl zcela hladký.

Tento přechod si vyžádal značné změny, včetně řešení problémů zděděných z minulého hospodářského systému. Čeští pracující se potýkali se stagnujícími příjmy, zatímco v ostatních členských státech Evropské unie docházelo k jejich stabilnímu růstu – byť nám Václav Klaus už v roce 1989 sliboval, že do 10 let západ doženeme.

Naše vlády samozřejmě učinily pokroky v hospodářských reformách zaměřených na modernizaci ekonomiky a podporu růstu. Tyto reformy vedly k celkovému zlepšení ekonomiky, ale neprojevily se v silném a rychlém růstu mezd, jak bychom očekávali. Navíc ani ekonomický růst nedosáhl tempa, jaké bychom si přáli, když nás v letech 1993 až 2015 v růstu HDP na hlavu výrazně překonávaly i Polsko a Estonsko.

I když se Česká republika stále více vzdaluje své socialistické minulosti a pokračuje v přijímání tržní ekonomiky, dopady tohoto přechodu jsou stále citelné v příjmových strukturách a politice práce. Cesta k vyváženější dynamice příjmů a pracovní doby je s těmito faktory úzce spjata.

Charakter práce vykonávané pracovní silou v dané zemi a související úroveň produktivity hrají rovněž významnou roli při utváření struktury příjmů a pracovní doby. To často vytváří tzv. rozdíl v produktivitě, který je zásadní při diskuzi o rozdílech v příjmech a pracovní době mezi jednotlivými zeměmi.

V zemích, kde jsou příjmy obyvatel vyšší, se často setkáte s tím, že zaměstnanci pracují především v pokročilejších odvětvích, jako jsou technologie, finance nebo jiné specializované služby. Tato odvětví se vyznačují úkoly s vysokou přidanou hodnotou a inovacemi, což vede k vyšší úrovni produktivity. To zase ospravedlňuje vyšší příjmy, i když pracovní doba nemusí být tak dlouhá.

Naproti tomu ekonomika České republiky je stále do značné míry závislá na tradičních odvětvích – chemický, strojírenský, potravinářský a hutnický průmysl. Tato odvětví jsou sice významným přispěvatelem do ekonomiky, ale často zahrnují prodlouženou pracovní dobu, což se nutně neprojevuje ve vyšších příjmech pracovníků. Je tomu tak především proto, že výroba na rozdíl od vyspělých odvětví služeb sice vyžaduje více manuální práce, ale nemá vysokou přidanou hodnotu. Tento rozdíl v povaze práce a s ní spojené produktivity tak významně přispívá k pozorované dynamice příjmů a pracovní doby.

Odpověď na otázku, proč v České republice pracujeme více, ale vyděláváme méně, není jednoduchá – jedná se o složitou souhru mnoha proměnných. Nižší životní náklady částečně vyvažují nižší příjmy. Historická cesta, kdy jsme přešli od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství, však zanechala dědictví v podobě problémů.

Charakter práce v zemi, která je výrazně zaměřena na zpracovatelský průmysl, navíc přispívá k prodlužování pracovní doby, aniž by se nutně zvyšovaly příjmy. Dojde-li však k výrazným investicím do rozvoje průmyslu a zvyšováním produktivity práce, lze očekávat vzestupný trend mezd a možná i zkracování pracovní doby. Je však v současnosti k těmto investicím dostatečná vůle a ochota?

Zdroje informací: