Článek
Konec večerního zobání, nebo další módní dieta? Vědci znovu rozvířili debatu o časově omezeném stravování, které slibuje lepší tlak, stabilnější cukr i štíhlejší pas. A přitom zní až podezřele jednoduše: jíte jen v určitém časovém okně během dne a po zbytek času nic kalorického.
Jenže je tu háček. Když se podíváte na výsledky studií, někdy to vypadá jako malý zázrak - a jindy spíš jako placebo s lepším marketingem. Tak co se děje? Proč u části lidí stačí „posunout hodiny“ a tělo začne fungovat jinak, i když jí zhruba to samé?
Metabolický syndrom: tichý balík rizik
Metabolický syndrom není jedna nemoc, ale shluk rizik, které se často potkají u jednoho člověka: vyšší krevní tlak, vyšší hladina cukru v krvi, větší obvod pasu, vyšší triglyceridy a nižší „hodný“ cholesterol (HDL – lipoprotein s vysokou hustotou). Diagnóza se obvykle stanoví ve chvíli, kdy máte alespoň tři z těchto pěti znaků (American Heart Association, heart.org).
Je to jako když se v autě rozsvítí několik kontrolek najednou. Každá zvlášť ještě nemusí znamenat průšvih, ale dohromady výrazně zvyšují riziko srdečně-cévních potíží i cukrovky 2. typu.
A právě tady začalo časově omezené stravování přitahovat pozornost. Vyhnete se povinnosti vážit každý gram stravy, protože staví na jednoduchém pravidle, které se dá udržet i v běžném režimu: jíte v určitém časovém okně a mimo něj si hlídáte, aby nepřicházely další kalorie.
Proč jednou funguje a jindy ne
Časově omezené stravování se ve studiích často označuje jako TRE (time-restricted eating - časově omezené stravování). Princip je jednoduchý: veškeré jídlo i kalorické nápoje se vejdou do 8–10 hodin denně, zbytek dne je pauza.
Jenže pod jedním názvem se schovávají úplně odlišné režimy. V některých studiích lidé jen zkrátili „jídelní okno“ a jinak jedli po svém. Jinde měli navíc pevně omezený příjem kalorií. A někde se řešilo i načasování: jestli lidé jedí dřív a dřív končí, nebo naopak posunou většinu jídel do pozdního dne.
Tohle dobře vysvětluje, proč velká roční studie v New England Journal of Medicine (NEJM) neukázala, že by 8hodinové okno přineslo něco navíc oproti samotnému omezení kalorií. Obě skupiny pacientů hubly a zlepšovaly rizikové faktory podobně.
V tu chvíli to působí, že „čas“ je jen vedlejší efekt: zkrátíte okno, často automaticky sníte méně. Tečka. Je to jako když si doma zmenšíte talíř - mnohdy sníte méně, i když si nic výslovně nezakazujete.
Jenže pak přišly studie u lidí s metabolickým syndromem - a obrázek se začal měnit.
Nové studie u metabolického syndromu: malý efekt, který stojí za pozornost
V klinické studii publikované v Annals of Internal Medicine dostali dospělí s metabolickým syndromem standardní nutriční poradenství. Část z nich k tomu navíc přidala personalizované TRE s jídelním oknem 8–10 hodin denně po dobu tří měsíců. V průměru tím zkrátili svůj původní režim zhruba ze 14 hodin. Oproti samotnému poradenství se ve skupině s TRE mírně zlepšil HbA1c – dlouhodobý ukazatel hladiny cukru v krvi (glykovaný hemoglobin, tedy „průměrný cukr“ za poslední týdny až měsíce).
Je fér říct, že to není hollywoodský zvrat. Zlepšení HbA1c bylo malé. Jenže právě takové výsledky jsou zajímavé: jednoduchý posun v návyku přidal měřitelný posun navíc oproti běžné péči.
Další střípek přidala menší studie v Cell Metabolism. Lidé s metabolickým syndromem jedli v 10hodinovém okně po dobu 12 týdnů a autoři popisují pokles hmotnosti, krevního tlaku i některých lipidových rizikových ukazatelů - a to i u části účastníků, kteří už byli na standardní léčbě.
Pořád ale zbývá otázka: proč se některým lidem zlepší tlak a cukr, i když jídelníček nepřekopou od základů? A tady přichází pointa…
Pointa: není to jen okno. Je to poslední sousto
Představte si metabolismus jako továrnu s denní směnou. Přes den je nastavená na příjem a zpracování energie. Večer se postupně přepíná do „servisního“ režimu. Když do toho pošlete velké jídlo pozdě v noci, je to, jako byste rozjeli výrobu ve chvíli, kdy už se zhasíná a lidé se chystají domů.
Tahle časová logika souvisí s cirkadiánním rytmem - vnitřními biologickými hodinami, které mimo jiné ovlivňují citlivost na inzulin. I proto se v řadě studií řeší rozdíl mezi tím, když jíte dřív během dne, versus když si hlavní porci necháte na pozdní hodiny.
Už menší studie v Cell Metabolism u mužů s prediabetem (stav zvýšeného rizika cukrovky) ukázala, že režim s dřívějším jídlem může zlepšit inzulinovou citlivost a krevní tlak.
A teď to nejpraktičtější: novější randomizovaná klinická studie z roku 2025 porovnala časné a pozdní 8hodinové okno, v obou případech s omezením energie. Na váze dopadly skupiny podobně, ale časná varianta vyšla lépe u některých parametrů - třeba u diastolického (spodního) tlaku a u glykémie nalačno.
Jinými slovy: někdy nevyhrává „kratší okno“, ale „dřívější okno“. Právě tenhle detail může vysvětlit, proč výsledky studií působí, jako by si navzájem odporovaly.
Jak zkusit časově omezené stravování bezpečně (a bez fanatismu)
Pokud chcete TRE (časově omezené stravování) vyzkoušet kvůli tlaku, cukru nebo pasu, nejde o trýznění. Jde o režim, který se dá nastavit jako budík:
- Vyberte si 8–10 hodin, které vám sedí. Pro řadu lidí to vychází na snídani kolem 8:00 a poslední jídlo zhruba v 18:00.
- Hlídejte hlavně konec dne. Největší nepořádek obvykle dělá večerní „dojíždění“ kalorií - malé věci, které se nepočítají, ale posouvají jídelní okno hluboko do noci.
- Začněte postupně. Nejprve zkraťte okno o jednu až dvě hodiny a sledujte, jak tělo reaguje.
Ještě důležité upozornění. Půst a omezení jídla nejsou pro každého. Lidé s diabetem na některých lécích nebo ti, kteří musejí užívat léky s jídlem, by měli postup konzultovat s lékařem - hlavně kvůli riziku hypoglykémie, tedy nízké hladiny cukru v krvi.
A co říci závěrem? TRE není kouzelný trik, který smaže roky návyků. Novější studie ale naznačují, že u lidí s metabolickým syndromem může přidat malé, měřitelné zlepšení nad rámec běžného dietního poradenství. A hlavně: chcete-li pochopit, proč to někomu funguje a jinému ne, sledujte méně „kolik hodin nejím“ a víc to, kdy padne poslední sousto.
