Článek
Dlouholeté přesvědčení „bydlet ve vlastním“ je samozřejmě právem každého občana, ovšem nikoliv základní potřebou, kterou by měl za obyvatele řešit stát. Tento hluboce zakořeněný kolektivní názor, je pravděpodobně pozůstatkem postkomunistické éry – doby, kdy bylo vlastnictví domů či bytů považováno za symbol stability a prosperity. S tím, jak se Česká republika snaží více přiblížit západním normám a hodnotám, však možná bude nezbytné tento pohled přehodnotit.
Údaje Eurostatu z roku 2022 vykreslují jasný obraz o situaci v oblasti bydlení v celé Evropské unii. Výraznou preferenci vlastnického bydlení vykazují východoevropské země, z nichž mnohé vystoupily ze stínu komunismu. Vede Rumunsko, kde vlastní bydlení neuvěřitelných 94,8 % obyvatel, těsně následované Slovenskem (93,0 %), Chorvatskem (91,1 %) a Maďarskem (90,1 %). K tomuto trendu se přiklání i Česká republika, kde bydlí ve vlastním 77,1 % občanů.
V ostrém kontrastu stojí západoevropské země, které jsou často považovány za etalon ekonomického rozvoje a modernosti. Jako ztělesnění tohoto trendu vyniká země, kterou se snažíme dlouhodobě (neúspěšně) dohnat – Německo, kde vlastní střechu nad hlavou pouze 46,7 % obyvatel. Také Rakousko, Dánsko, Francie a Švédsko charakterizuje významná část obyvatelstva žijícího v nájemním bydlení.
Proč tento nepoměr existuje a proč by měli čeští občané přehodnotit svou odvěkou víru v posvátnost vlastnického bydlení?
Vysokou míru vlastnictví bytů v postkomunistických zemích lze přičíst v prvé řadě masivním privatizačním kampaním v 90. letech. Občané často dostali možnost koupit obecní či státní byty za výrazně snížené ceny. Tento historický kontext je sice významný, ale také jedinečný a neměl by diktovat budoucí trajektorii českého trhu s bydlením. Proč?
Dynamický trh s nájemními byty na druhé straně nabízí flexibilitu. Možnost volně se pohybovat, bez závazků spojených s vlastnictvím nemovitosti může být významnou výhodou. Zejména mladí profesionálové mohou těžit z flexibility stěhování za pracovními příležitostmi nebo z osobních důvodů.
Kromě toho může silný trh s pronájmy vést ke stabilnějším cenám nemovitostí. Spekulativní nákupy, které často nafukují realitní bubliny, jsou méně pravděpodobné v ekonomikách, kde je pronájem normou. O tom svědčí stabilní ceny nemovitostí v Německu, a to navzdory silné ekonomice a vysoké životní úrovni – zatímco v České republice došlo ke zdvojnásobení cen nemovitostí jenom během let 2015 a 2021. V Německu totéž trvalo téměř 20 let.
Důraz na vlastnictví nemovitostí navíc často odsouvá na vedlejší kolej význam rozvoje spravedlivého a transparentního trhu s nájemními byty. Práva nájemníků, standardizované nájemní smlouvy a mechanismy řešení sporů mezi pronajímateli a nájemníky jsou pro vyspělý trh s bydlením klíčové – a rovněž charakteristické. Západní země s vyváženým poměrem vlastníků a nájemníků tak mají často dobře zavedené systémy na ochranu obou stran.
Krizi v oblasti bydlení v České republice rozporovat nelze
Situace v oblasti bydlení v České republice je nesporně náročná. Nedávná studie společnosti Deloitte ukazuje znepokojivý trend: Pořízení bytu o rozloze 70 m² stojí v České republice průměrného občana 13,3 hrubé roční mzdy. To je oproti roku 2021 nárůst o 1,1 roku, což Českou republiku staví na pozici země s nejméně dostupným bydlením v Evropě. Ještě horší situace je v Praze, kde pořízení bydlení vychází na 15,3 průměrných hrubých ročních platů. K tomu se přidává skutečnost, že úroveň mezd v zemi zůstává relativně nízká.
Již několik let se krize bydlení opakovaně objevuje na titulních stranách novin a přerůstá v ústřední téma české společnosti a politiky. Kdysi individualistický narativ, který občanům radil, aby se jednoduše přestěhovali do levnějších oblastí, pomalu slábne. Skutečnost je taková, že nedostupnost bydlení spolu s inflačními tlaky postihuje stále širší segment společnosti.
Důraz na vlastnictví nemovitostí, dominantní trend postkomunistického vývoje České republiky, však potřebuje změnu. Neznamená to nutně opustit sen o vlastnictví, ale uznat hodnotu a důstojnost pronájmu. Současný nájemní trh v České republice je plný nejistoty. Dlouhodobé nájemní smlouvy jsou vzácné a nájemníci se neustále obávají každoročního zvyšování nájemného.
Na rozdíl od mnoha západních zemí se v České republice politická orientace zaměřuje převážně na přístup k vlastnímu bydlení. Bytová krize v České republice je nepopiratelná. Tento problém by však měl být také katalyzátorem změn v oblasti nájemního bydlení. Vlastní bydlení je snem mnoha lidí, ale bydlet v nájmu není ostuda. Je načase, aby Češi přijali tuto perspektivu a stát podpořil a důstojně zajistil obě cesty k bydlení.
Přesvědčení, že vlastnictví bydlení je univerzálním právem, může vést ke zkresleným politickým rozhodnutím. Namísto toho, aby se česká vláda soustředila pouze na podporu vlastnického bydlení, měla by investovat také do dostupného nájemního bydlení a zajistit tak všem občanům bez ohledu na jejich ekonomický status přístup ke kvalitnímu bydlení.
Důležitý úkol však stojí i před námi – občany. Snaha vlastnit střechu nad hlavou je hluboce zakořeněna v české společnosti, ale je načase si uvědomit, že svět, a vlastně i samotná Česká republika, se vyvíjí. Touha země směřovat západním směrem by se neměla omezovat pouze na ekonomické nebo politické směřování, ale měla by zahrnovat i společenské normy a hodnoty. Přijetí vyváženějšího trhu s bydlením, kde se cení jak vlastnictví, tak nájem, by bylo pro budoucnost České republiky krokem správným směrem.
