Článek
Tomáš Rosický na startu zimní přípravy popsal, že Sparta „chce bojovat“ a zároveň „chce být připravena na chvíle, kdy začne Slavia klopýtat“.
Ta věta je vlastně krásně upřímná. A taky dokonale česká. Ne že by Sparta neměla vlastní cíle, jen to zní, jako by se část naděje ukládala do okamžiku, kdy soupeř udělá chybu. Z běžného života to známe dobře: nejdete zhubnout, jen čekáte, až kamarád přibere. Neučíte se anglicky, jen doufáte, že je na tom kolega ještě hůř a na meetingu se ztrapní.
Jasně, fotbal není kroužek slušného chování. V tabulce se body nerozdávají za hezké úmysly, ale za to, že jednou trefíte prostor mezi tyčemi a zbytek času přežijete bez průšvihů. Přesto je „klopýtání Slavie“ padající z úst nejvyšších představitelů Sparty těžko uchopitelný motiv, i když fanouškovi slibuje něco snadno pochopitelného. Já bych ale chtěl slyšet přeci jenom více, zvlášť když jsem dlouhá léta poslouchal, že Tomáše Rosického vlastně žádná konkurence v Česku nezajímá. Nyní čekáme na ztrátu Slavie? Kde nastal ten obrat?
Déjà vu na objednávku: „jízda jako před třemi lety“
Sport.cz připomíná, že ligová situace nápadně připomíná sezonu 2022/2023. Tehdy Sparta po podzimu ztrácela sedm bodů a na jaře titul nakonec urvala. Teď je znovu druhá a znovu sedm bodů za vedoucím týmem.
Taková shoda svádí k víře v reprízu. Jako když vám jednou vyšel dietní plán, a tak si řeknete, že stačí opsat jídelníček. Jenže mezitím se změnil váš věk, práce, spánek i obsah ledničky. Tomáš Rosický navíc v rozhovoru pro Sparta Forever otevřeně říká, že návrat trenéra automaticky neznamená pokračování tam, kde se minule skončilo. To je ta část reality, která se do romantické vzpomínky nehodí, ale bez ní by zůstala jen pohlednice z minulosti.
A pak je tu ještě drobnost. Spartě závěr podzimu nevyšel a přinesl výkyvy i ztráty, které nakonec rozdíl mezi prvními dvěma celky ligové tabulky nafoukl, dříve než se stačilo začít snít o stíhací jízdě.
Než začnete číhat na cizí zakopnutí, dává smysl přestat si svazovat tkaničky na obou kopačkách dohromady. Fanouškovsky je to méně vzrušující. Fotbalově o dost poctivější.
Finále Konferenční ligy mají ve Spartě v hlavě
V tom všem mě baví jedna scéna jak z kancelářské komedie. Místopředseda Sparty František Čupr měl „prásknout“, že už má zamluvený hotel v Lipsku, kde se hraje finále Konferenční ligy. Tomáš Rosický mu to pak vrátil suchou poznámkou, že to bylo „už po remíze s Raków Częstochowa“ - drobný detail, který celé pointě dodá správnou chuť.
To je přesně ten okamžik, kdy si český fanoušek řekne: ano, tohle znám. Nejdřív se kupuje kufr na dovolenou, teprve potom se zjišťuje, jestli není propadlý pas. Plán existuje, realita se dořeší později.
Abych byl fér: ambice nejsou hřích. Pro klub je zdravé říct nahlas, že chce v Evropě dojít daleko a v lize tlačit na špičku. Problém začíná ve chvíli, kdy ambice přeroste v příběh, který se spíš vypráví, než aby se poctivě odpracoval. A kdy se „být připraven“ nenápadně přeloží do češtiny jako „mít po ruce vysvětlení / mít nachystané výmluvy“ - počasí, los, marodku, rozhodčí a samozřejmě i to, že soupeř zatím ještě nezačal klopýtat.
Malá pointa na konec: vlastní krok je jistější než cizí pád
Čekat, až Slavia zakopne, je pro Spartu asi stejně praktické jako stát v koloně a doufat, že auto před vámi zhasne. Ano, místo se uvolní, ale vy pořád nikam nejedete, jen jste o metr blíž k semaforu. Fotbal je v tomhle nemilosrdný: kdo chce mazat ztrátu, musí nejdřív přestat rozdávat body v zápasech, kde se „to mělo zvládnout“.
Takže klidně: buďte připravení. Jen bych ten slogan lehce poopravil, aby byl méně romantický a víc použitelný: buďte připravení hlavně na chvíle, kdy začne klopýtat Sparta. Klopýtnutí totiž přijdou téměř vždycky. A rozdíl mezi šampionem a věčným čekatelem často spočívá v jediné věci - kdo si v tu chvíli nesedne na obrubník a nezačne vysvětlovat, že chodník byl zrádný.
