Článek
Jak je možné, že nejprestižnější ocenění v medicíně získal zákrok, který dnes vnímáme jako symbol barbarství? Krátká odpověď zní: lékaři hodnotili výsledky po několika týdnech a chtěli věřit, že konečně našli lék na nevyléčitelné. Delší odpověď vypráví příběh o tom, jak snadno může celý obor zabloudit.
Nobelova cena za fyziologii a lékařství za rok 1949 má oficiální zdůvodnění, z něhož dnes mrazí. Podle stránek Nobelovy nadace ji António Egas Moniz obdržel za objev léčebného přínosu leukotomie u některých psychóz. Při tomto zákroku chirurg přeruší spoje mezi čelními laloky a zbytkem mozku. Ve Spojených státech se mu začalo říkat lobotomie.
Moniz se o cenu dělil se švýcarským fyziologem Walterem Hessem, jehož práce s lobotomií nijak nesouvisela. Portugalský neurolog zemřel v roce 1955 a jeho jméno zůstává na seznamu laureátů dodnes.
Dvacet pacientů, které sledoval jen pár týdnů
Moniz byl sice uznávaný neurolog, nikoliv však chirurg. Trpěl dnou a ruce mu špatně sloužily. První leukotomii proto provedl 12. listopadu 1935 v lisabonské nemocnici Santa Marta jeho kolega, neurochirurg Pedro Almeida Lima. Moniz následně vyhodnotil prvních 20 pacientů. Sedm se podle něj výrazně zlepšilo, dalších sedm částečně a šest zůstalo beze změny. Nikdo nezemřel.
Na papíře to vypadalo slibně, jenže lékař pacienty sledoval pouhý jeden až deset týdnů po operaci. Jednu ženu dokonce označil za vyléčenou, přestože ji z ústavu nikdy nepropustili. Psychiatr Sobral Cid, který operované dostával zpět na své oddělení, jejich stav popsal jednoduše: byli duševně ochuzení. Zklidnění, o něž Moniz usiloval, často znamenalo, že z osobnosti pacienta něco podstatného zmizelo.
Právě v tom se skrývá past celé metody. Pro personál přeplněného ústavu představoval pacient, který přestal křičet a bránit se, jednoznačný úspěch. Klid však nemusí znamenat uzdravení. Často šlo jen o důsledek toho, že člověk ztratil iniciativu, emoce a schopnost cokoliv plánovat. Hodnotit léčbu podle toho, jak snadno se o nemocného pečuje, je sice pohodlné, samotnému pacientovi to ale nepomůže.
Psychiatrické léky ve 30. letech prakticky neexistovaly. Ústavy praskaly ve švech a lékaři měli k dispozici jen několik hrubých metod. Každý zákrok, který sliboval zklidnění, proto působil jako spása.
Muž s nástrojem podobným bodci na led
Do Ameriky metodu přenesli neurolog Walter Freeman a neurochirurg James Watts, kteří první operaci provedli 14. září 1936. Freeman však chtěl jít ještě dál. V roce 1946 přišel s takzvanou transorbitální lobotomií. Pacienta uspal elektrickým šokem, nad oční bulvu zavedl nástroj připomínající bodec na led a přes tenkou kost očnice ho zarazil do čelních laloků. Pohnul jím ze strany na stranu a totéž zopakoval u druhého oka.
Zákrok netrval ani deset minut a nevyžadoval operační sál. Freeman s ním objížděl celou Ameriku. Provedl přes 2 500 transorbitálních lobotomií ve 23 státech. Watts se s ním kvůli těmto praktikám rozešel.
Jedním z pacientů byl i dvanáctiletý Howard Dully. V prosinci 1960 ho na operaci přivedla macecha, která se ho podle Freemanových poznámek bála. Chlapec byl podle záznamů vzdorovitý, zasněný a nereagoval prý na lásku ani na tresty. Freeman rodičům doporučil, aby mu o povaze zákroku nic neříkali. Dully pak skončil v péči státu a desítky let dával svůj život znovu dohromady.
Freeman operoval naposledy v únoru 1967. Pacientka Helen Mortensonová tehdy zemřela na krvácení do mozku, čímž jeho kariéra skončila.
Čtyřicet tisíc lidí
Ve Spojených státech podstoupilo lobotomii zhruba 40 000 lidí. Nejvíce zákroků – celkem 5 074 – proběhlo v roce 1949, kdy Moniz obdržel Nobelovu cenu. V Británii lékaři provedli asi 17 000 těchto operací a skandinávské nemocnice k nim v přepočtu na obyvatele přistupovaly dokonce dvaapůlkrát častěji než americké. Úmrtnost se ve 40. letech pohybovala kolem pěti procent.
Z dnešního pohledu zaráží ještě jeden údaj. Téměř 60 % pacientů tvořily ženy, v kanadském Ontariu dokonce 74 %. Lobotomie se totiž často prováděla lidem, kteří byli pro své okolí „obtížní“. Patřila mezi ně i Rosemary Kennedyová, sestra pozdějšího amerického prezidenta, jež po zákroku z roku 1941 zůstala až do smrti v ústavní péči.
Sovětský svaz tuto metodu zakázal už v roce 1950 s tím, že odporuje lidskosti. Na Západě začal ústup až v 50. letech s příchodem prvních účinných léků na psychózy. Lobotomie tedy nezmizela proto, že by ji lékaři odmítli z etických důvodů, ale proto, že ji nahradila účinnější léčba.
Proč se medicína tolik spletla
Moniz přitom nebyl žádný šarlatán. Působil jako první profesor neurologie v Lisabonu, napsal přes 300 odborných prací a v roce 1927 jako první úspěšně zobrazil cévy v mozku živého člověka. V letech 1917 až 1918 zastával dokonce post portugalského ministra zahraničí a na Nobelovu cenu byl nominován celkem pětkrát.
V březnu 1939 ho v ordinaci postřelil duševně nemocný pacient a zasáhl ho osmi kulkami. Moniz se zotavil a v práci pokračoval. Jeho selhání nepramenilo z nedostatku odvahy či vzdělání, ale z chybné metodiky. Neměl srovnávací skupinu, pacienty sledoval jen několik týdnů a případné zlepšení posuzoval sám. Dnes by takovou studii neotiskl žádný seriózní odborný časopis.
Zajímavé srovnání nabízí jiný nobelovský příběh. Australský lékař Barry Marshall, o kterém jsem psal nedávno, musel deset let bojovat, než mu kolegové uvěřili, že žaludeční vředy způsobuje bakterie. Moniz nic takového podstupovat nemusel. Jeho nápad totiž přišel ve chvíli, kdy po něm všichni toužili. Odborný konsenzus se zkrátka dokáže mýlit oběma směry: může odmítnout pravdu, nebo naopak přijmout omyl.
Co si z příběhu odnést
Nejvíce mě na tomto příběhu znepokojuje, jak racionálně celý postup tehdy působil. Uznávaný profesor, publikované výsledky, mezinárodní ocenění. Kdybych žil v roce 1949, nejspíše bych tomu věřil také. A právě z toho plyne nejužitečnější poučení: důvěryhodná kulisa ještě neznamenádůvěryhodná data.
Klasická lobotomie se již neprovádí a moderní psychochirurgie s ní má jen pramálo společného. Dnešní obor pracuje s přesným zobrazením mozku, šetrnými zásahy a přísným dohledem etických komisí. Poučení z Monizova příběhu se však hodí pokaždé, když uslyšíte o nové zázračné léčbě.
Ptejte se na tři základní věci:
- Jak dlouho výzkumníci pacienty sledovali?
- Měli k dispozici srovnávací skupinu, která léčbu nedostala?
- Kdo výsledky hodnotil – nezávislý odborník, nebo sám autor metody?
Monizova studie by u žádné z těchto otázek neobstála. Stejná měřítka přitom platí pro nové léky, doplňky stravy i módní terapie, které se šíří po sociálních sítích.
Nobelova cena z roku 1949 v historických přehledech zůstává a možná je to tak správně. Sama Nobelova nadace dnes uvádí, že lobotomie vedla k vážným změnám osobnosti. Ocenění tak přestalo být oslavou a proměnilo se ve varovný pomník. Připomíná nám, že i ta nejvyšší autorita se může splést, pokud hodnotí výsledky jen po několika týdnech.
P.S.
Až uslyšíte o další zázračné léčbě, zkuste si položit ty tři otázky ze závěru článku. Mně pomáhají oddělit data od kulis. Podobné příběhy rád dohledávám v původních pramenech. Pokud vám dávají smysl, budu rád za jakoukoliv podporu.
