Článek
Tímto článkem pokračuje série nazvaná příslušně – Pendler. V rámci této série budu vyprávět o tom, co mě vedlo k tomu stát se pendlerem, co to obnášelo a obnáší dodnes. Věřím, že touto sérií dám svému začínajícímu psaní na této platformě větší řád a smysl.
Zároveň podotýkám, že se jedná o svobodné vyjádření názorů a zkušeností. Každý může mít jiné. Není mým cílem mystifikovat nebo někoho urazit. V případě, že sami hledáte práci v Německu, neberte tuto sérii článků jako návod.
Druhý díl se jmenuje Zaškolení.
Jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl vsadit vše na jednu kartu, byl přístup v bývalé firmě. Řekněme, že nastaly změny a měli jsme přeplněnou konečnou na odstavení autobusů. Byl chaos v pauzách, kdo jede dřív a podobně.
Zároveň byl problém s nástupem starších lidí nebo maminek s kočárky, protože nastupovali do autobusu, který nemohl zajet k obrubníku. Otázka tedy byla na místě – co kdyby se někomu zlomila noha? Kdo ponese zodpovědnost?
„Nevím, to mě nezajímá. To se bude řešit, až se to stane,“ byla odpověď.
A tak jsem se ptal dál.
„Situace není vyhovující a bude se měnit, je tam příliš mnoho autobusů a řešení není, aby autobus stál na hlavní silnici pod točnou,“ byla další odpověď.
A nakonec to bylo výsledné řešení, podotýkám.
Řádky, které by se neztratily v povídkách města Kocourkova, musím doplnit ještě jedním hororovým momentem. Moje drzá a naprosto nepřípustná akce se totiž zlomila v naprostou nenávist od některých kolegů a práce byla velmi znepříjemňována. Slušně řečeno.
Tak jsem se rozhodl to zkusit v Německu s tím, že se tam nic takového nestane. A vlastně jsem ani neměl co ztratit.
Jenže.
Češi jsou Češi a naše města dělí jen 50 kilometrů. Náš region je prostě pendlerstvím propojený. Takže když jsme řešili nejdřív věci kolem životopisu a pohovoru a posléze třeba registraci na zdravotní pojišťovně, finanční úřad, daně a podobně, zavolal mi náš náborářský zprostředkovatel.
Chtěl vysvětlit, proč mám v telefonu číslo na ředitelku firmy a proč jsem chodil k ní do kanceláře. Jak to, že jsem škodil lidem. A spoustu dalších dotazů, které jsem musel vysvětlovat. Dost jich mířilo i na mého kamaráda, se kterým jsme tam společně šli.
Zásadní problém byl v tom, že mi dlouho nedocházelo, že jsem vlastně v sociální bublině, která se dá přirovnat k fotbalistům. Někdo dokáže jen kopnout do míče, někdo zase jen kroutit volantem – a na víc prostě nemá a mít nebude.
Dlouho mi trvalo si věci spojovat. Proč vůbec vznikají takové lži a jak jim čelit.
Nejlepší však začalo při zaškolování.
Rychle vzalo za své tvrzení, že nepotřebujeme němčinu, když nás zastavilo auto, ze kterého vystoupil tatínek hledající své dítě, které nastoupilo do špatného spoje.
Rychle vzalo za své i to, že je práce jednoduchá. Stačilo přijet na křižovatku, kde všemi směry jezdila jiná linka úplně jinam – nebo dokonce stejná linka měla více směrů. To byl docela šok.
Jelikož jsme k zaškolení šli k českému řidiči, mysleli jsme si, že nám dá šanci, aby nás poznal. Aby třeba změnil názor na ohavné věci, které měl různými způsoby v hlavě a nebylo na nich zrnko pravdy.
Ve výsledku jsme však byli pod permanentním „fénem“ předpisů, pravidel a nastavení tarifu. Takže pauza, během které si máte odpočinout, prakticky neexistovala. Cigáro se muselo rychle dokouřit a pokračovat.
Za volantem pak následovalo spíš deptání než podpora.
Poslední dva dny v týdnu jsem tak doklepával v naprostém vyčerpání, které nakonec skončilo nemocí a antibiotiky.
Jenže ani to nebylo všechno.
Když jsem onemocněl, po prvním týdnu s českým kolegou začal můj kamarád řešit daňového poradce. A přišla odpověď, že ho nepotřebuje – protože přišly stížnosti a bude propuštěn.
Pro mě to byl šok. V pátek jsme si s kolegou normálně podali ruku jako dospělí lidé.
Ještě před ukončením neschopnosti jsem se proto vydal do firmy, protože jsem se odmítal smířit s tím, že nás někdo bude z firmy vyštípávat.
Skončilo to podporou ze strany vedoucího a ostrou hádkou s kolegyní před řidiči ve společné místnosti.
Následovaly týdny nezdravení, ale zároveň zaškolování s německými řidiči, které bylo o něčem jiném. Aspoň pro mě. Kamarád šel totiž jinou cestou.
Přece jen – když se postavíte za určité věci, musíte počítat s tím, že můžete skončit úplně sami
Tento článek nepíšu proto, abych někoho urazil nebo si stěžoval. Koneckonců náš zákon myslí na něco, čemu se říká šikana na pracovišti nebo urážka na cti.
Spíš sdílím realitu toho, s čím jsem se setkal.
Ano, myslel jsem si, že největším problémem bude jazyk a nové prostředí. Jenže negativní vlastnosti, které jsou u nás mnohdy přirozené, jsou někdy tak silné, že dosahují až za hranice.
Což je koneckonců bohužel někdy slyšet a vidět i tehdy, když si jdete jen dát někde v Německu večeři.
Děkuji za pozornost a budeme pokračovat třetím dílem, který ponese název Nejtěžší krok v životě.
