Článek
Cesta na moje první taneční v Plzni
Od přírody jsem byl trochu nesmělý, co se děvčat týkalo. Když jsme se s některými setkali, tak jsem většinou jen poslouchal, jak se moji kamarádi s nimi umí bavit a děvčata se při tom smála.
V té době byl mým koníčkem chov poštovních holubů, o kterých se zmíním na jiném místě, a čtení knih o indiánech a kovbojích v daleké Americe. O děvčata jsem v té době ještě zájem neměl.
Učil jsem se již druhým rokem v oboru Truhlář ve Škodovce, kde jsem měl mezi kluky jednoho dobrého kamaráda Milana Rouse, se kterým jsem trávil volný čas i mimo školu a práci. On bydlel v té době na náměstí Republiky v Plzni v domě hned vedle plzeňské Radnice. Žil jen se svou matkou a babičkou. Uměl hodně věcí a hlavně hrál dobře na kytaru, na kterou mě také učil hrát. Spíše se pokoušel, abych se něco naučil. Leč marně. Neměl jsem nějak vlohy a tu správnou vytrvalost.
Milanovi rodiče měli dřevěný srub na řece Střele a tam jsme s Milanem občas jezdili na sobotu a neděli. Milan uměl vyřezávat krásné samorosty z uschlých kořenů stromů, vyřezával interzie z dýh, což jsme se naučili v práci všichni truhlářští učni. Ve srubu měli pravý krb na dřevo, který jsem poprvé uviděl ve svém životě. Byli to nádherné chvíle, které mně připomínaly to, o čem jsem četl v knížkách o indiánech od Karla Maye.
Bylo nám krásných 18 let. Nastávala pro nás nová doba. Bylo po roce 1968, kdy došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Bylo tu stále plno ruských vojáků včetně tanků a jiné vojenské techniky. To nám však nevadilo. V té době jsme ještě moc nechápali, o co tu jde a hlavně komu. Byli jsme ještě mladí a v hlavách jsme měli úplně jiné starosti.
Milan občas chodil k nám do Litic se mnou rovnou ze školy, kterou jsme navštěvovali ve Škroupově ulici. Já jsem něco snědl a převlékl jsem se a jeli jsme znovu do Plzně, kde jsme chodili do kina nebo k nim domů. V té době se už Rousovi přestěhovali do Doubravky do Popelnicové ulice. Měli pěkný nový byt, kde se mně líbilo. Občas jsme tu rýsovali společně výkresy do školy, které jsme měli za úkol vypracovat doma.
Ale abych se vrátil ke svým prvním tanečním. Ono to všechno se vším souviselo. V červnu roku 1969 jsem byl doma na zahradě, kde jsem hlídal třešně, aby nám je špačkové neočesali. Najednou se tu objevil Milan s tím, že se mám obléci, a že spolu půjdeme koupit lístky do tanečních, které se prodávaly v Besedě u okénka dole v hale. Stály tehdy 120,- Kč.
Byl jsem dost překvapený, protože jsem nic takového nečekal. První lekce tanečních měla být od října 1969. Když jsem to říkal doma, byla to událost. Matka byla ráda, otci to bylo jedno. Neměl jsem žádné šaty, tedy pánský společenský oblek, protože jsem jej až dosud k ničemu nepotřeboval.
Doma v Liticích jsem měl dva kamarády, kteří bydleli ve stejné ulici jako já, ale chodili do učení jinam než já, a tak jsme se nyní už tolik nescházeli jako do té doby, než jsme vyrazili do světa práce. Jirka a Pepík souhlasili, že tedy také půjdou do tanečních. Naše matky byly pochopitelně rády, že se naučíme tančit a tak nás podporovaly. Moje matka mě vzala jednou v sobotu do Plzně, kde jsme v domě látek Brouk a Babka ve Smetanově ulici koupili můj první společenský oblek, který byl tak trochu mírně nazelenalý. Jirka měl oblek světle šedý a Pepík zase mírně do tmavočerna. K tomu jsme si koupili malé černé motýlky, bílé rukavičky a hlavně později kapesníček do kapsičky u saka. A také nové černé polobotky jako na svatbu. A byli jsme připraveni na říjen 1969.
V týdnu, kdy se měla konat má první lekce tanečních v Besedě, pod vedením manželů Fukarových, jsem byl se školou na bramborové brigádě v Chudenicích na Přešticku. Jako odborný dohled nad námi měl mistr odborného výcviku Václav Benedikt, pod jehož vedením jsme na poli makali jako barevný.
Taneční se konaly dne 1. října 1969 od 19,00 v Besedě. A já s Milanem byli ještě ráno na bramborách. S mistrem odborného výcviku jsme byli domluveni, že pojedeme toho dne s Milanem dříve domů, než ostatní. Měli jsme odjet s Milanem již v 10 hodin ráno, abychom to stihli. Ostatní až v 16 hodin odpoledne.
S Milanem jsme se dohodli, že půjdeme z Chudenic do Klatov na vlak a tím do Plzně, který měl jet kolem 12 hodiny. Jenže když jsme konečně dorazili na nádraží do Klatov, zjistili jsme, že žádný vlak v nejbližší době nepojede, až asi kolem 14 hodin, a to se mě zdálo dlouho. Milan se rozhodl, že na něj počká, že dál už nepůjde. Já jsem se však rozhodl, že tedy půjdu směrem na Přeštice s tím, že si cestou někoho stopnu.
Ale běda. Hned na výpadovce z Klatov se v té době dělala kompletní rekonstrukce silnice na Plzeň a tak tu byla doprava omezena objížďkou a zákazem jízdy aut. To mně udělalo čáru přes rozpočet. Místo abych se vrátil zpět na nádraží k Milanovi, jsem se rozhodl, že holt půjdu dál po staveništi. Říkal jsem si, že kde nemůže projet auto, tam ale může projít chodec i když jsou tu zákazy. A tak jsem vyrazil na Přeštice.
Jako na potvoru, začalo drobně mrholit. Šel jsem jen na lehko a v polobotkách, bundičce a košili. V té době jsem vážil pouhých 60 kilogramů a byl jsem štíhlý jako proutek. Opravovaná cesta však náhle skončila a já se musel vydat dál v blátě, chtě nechtě. Na zpáteční cestu do Klatov už bylo pozdě. Čas kvapil a já z toho začal být zoufalí a nadával jsem si, že jsem mohl také počkat na vlak. Konečně mě před Přešticemi zastavilo osobní auto, se kterým jsem se dostal až domů, protože jelo až do Plzně a tak muselo jet přes Litice, kde jsem bydlel.
Domů jsem dorazil hladový, mokrý a zablácený ve čtyři hodiny odpoledne. A to jsme vyšli z Chudenic v 10 hodin ráno. Milan byl v tuto dobu také doma vlakem a neutahaný. Co se stalo, stalo se. Najedl jsem se, vykoupal, učesal a oblékl do nově zakoupeného pánského obleku. Nasadil jsem si motýlka, vzal bílé rukavičky a s kamarády Jirkou a Pepíkem jsme se vydali autobusem do Plzně na Bory, odkud nás tramvaj zavezla až k Velkému divadlu, odkud je to do Besedy jen kousek.
V Besedě jsem se svlékl z kabátu a po učesání před velkým zrcadlem jsme všichni tři začali stoupat po hlavním schodišti nahoru do hlavního velkého tanečního sálu. Už tu bylo plno tanečníků, včetně kamaráda Milana Rouse. Chvíli jsme pokukovali po přítomných děvčatech. Pak nás taneční mistr z podia pozdravil a seznámil nás zhruba, co nás v nejbližších měsících čeká. Chlapci stáli na parketu v řadě u oken a děvčata naproti nám u vestibulu. Po krátkém seznámení o průběhu tanečních lekcí nám manželé Fukarovy ukázali několik tanců za doprovodu klavíru.
Potom nastal tak dlouho očekávaný okamžik. Měli jsme se zadat. To znamenalo přejít na druhou stranu k řadě děvčat, uklonit se přede nějakou dívkou a nabídnout ji rámě. Na mě vyšla taková drobná, útlá slečna jménem Hanka. Dozvěděl jsem se během krátké konverzace při chůzi kolem sálu, že bydlí v Doubravce a její rodiče jsou lékaři. Shodou okolností bydlela hned vedle mé budoucí švagrové (to jsem však v té době ještě nevěděl, že jí jednou bude). I já jsem svou tanečnici seznámil, co jsem zač.
S touto Hankou jsem odtančil první lekci mých prvních tanečních. Podruhé jsem se při představování seznámil s jinou tanečnicí, která se jmenovala Mirka Valentová a s tou jsem vydržel po celou dobu tanečních až do závěrečných hodin, které skončily dne 10. ledna 1970 závěrečným tanečním večerem za přítomnosti rodičů, kteří také chodili při takových prodloužených, jak se jim říkalo za doprovodu skutečného hudebního orchestru. Je jasné, že většinou chodily jen maminky, pro které to byla úžasná událost. Otcům to bylo většinou jedno, a tak byli doma nebo šli na pivo.
Taneční byli pro mě prvním prubířským kamenem, kdy jsem se trochu otrkal a už jsem se děvčat tak nebál. I když jsem se jistě někdy červenal, když jsem s některou mluvil. Od této chvíle, kdy jsme získali „své první taneční ostruhy“ jsme začali docházet na odpolední čaje, nejdříve do Besedy, potom do Pekla a nakonec jsme skončili ve Svazáčku na Borech, ale to už se blížila vojna a narukování k obraně vlasti.
Mirka Valentová a já
Fotografie z vlastního alba
