Článek
Hrad Litice u Plzně a jeho historie
V tomto příspěvku bych vás chtěl seznámit s historií hradu Litice u Plzně, který v obci kdysi stával na Zámeckém vrchu ve 14. století. Abyste lépe pochopili dobu, ve které zde žili potomci Přemyslovců, konkrétně rod Drslaviců, jak mohl hrad Litice u Plzně vypadat, a co se s hradem stalo, po odchodu jeho obyvatel.
„Nedaleko Plzně leží kostelní ves Litice na pravém břehu řeky Radbuzy, do níž padá potok skrze ves tekoucí. Tento potok obchází vysoký a velmi strmý ostroh, který z východní výšiny vybíhá a záhy, jako příhodné hradiště vyhlídnut byl. Zakladatel vystavěl na něm pevný hrad, překopav ostroh na východní straně hlubokým příkopem, za nímž zřídil násep mohutný a vysoký.“
Napsal A. Sedláček – Hrady, zámky a tvrze království českého, díl VIII.
Každý litický obyvatel byl někdy na hradním kopci, kterému němečtí sedláci říkali – Schlosberg, čili Zámecký vrch. Mnozí opakovaně navštěvujeme tato místa a klademe si otázku, jak asi hrad vypadal v době největší slávy. Je možné ze zbytků několika stěn a zarostlého kopce něco vyčíst? Na tuto nelehkou otázku se pokusilo zodpovědět několik archeologů, badatelů a historiků.
Každý z nich vyslovil svou představu o tom, jak hrad vypadal ještě na konci 14. století. Z jejich poznatků vznikla perokresba předpokládané podoby hradu. Ta byla několikrát publikována a je např. i součástí informační tabule umístěné v současné době na hradě.
Těchto poznatků se chopil výtvarník, restaurátor a historik hradů pan Milan Novobilský. Vytvořil několik úžasných počítačových pohledů, které aktualizují představu o podobě hradu v Liticích u Plzně. Tato verze je samozřejmě odhadovanou předpokládanou podobou vycházející ze stavebních standardů dané doby, nicméně díky poznatkům z výzkumu mnohem více, věrohodnější.
Přesto bych chtěl podotknout, že i já osobně jsem na hradě prožil své mládí a také jsem získal několik postřehů místních pamětníků. Proto bych také chtěl vyjádřit svůj laický názor na to, jak hrad vypadal podle mých představ a poznatků.
Základním typem opevnění v době raného feudalismu byla hradiště. Za prvé to byla sídla knížat, centra vlády státu, za druhé hradiště ovládající jednotlivé kraje. Menší byla strážní hradiště u hranic, která střežila přechody přes pohraniční hvozd a hlavní komunikace do centra země.
V 9. a 10. století hradiště sloužila k ochraně velkého množství lidí, v případě války se zde shromažďovalo obyvatelstvo okolních vesnic, ukrývalo se tu a přispívalo k obraně. V průběhu 10. století se velikost hradišť zmenšuje. V 11. století se lze setkat již s kamennou fortifikací za hranicemi. V Čechách a na Moravě se do konce 12. století takové stavby vyskytovaly jen zřídka.
Šlechta si také v této době začala budovat svá vlastní, drobná opevněná sídla, a to hradební zdi z opukových kvádříků spojených maltou. K obraně bran byly vystavěny první zděné hranolovité věže. V hradbě se objevily i plné flankovací věžice umožňující křížovou palbu z luků. Důležitým druhem bojové činnosti byl v období 10. až 12. století boj o pevnost, ať již se jednalo o jejich dobývání či obranu.
Při dobývání měl útočník dvě možnosti – buď pevnost dobýt vyležením, tzn. odříznutím obránců od okolní krajiny a jejich vyhladověním anebo útokem na opevnění. Nejčastěji se oba způsoby kombinovaly. V případě valového opevnění byl velkým nepřítelem obránců oheň, který mohl nejen zničit obytné budovy, postavené převážně ze dřeva, ale také zapálit roštovou konstrukci valu a kůlovou předprseň hradby.
Hradištní val
Na území Litic u Plzně se nalézají zbytky středověkého hradu, který se tu vypínal od 12. století na vysokém ostrohu zvaném Hůrky. Hrad patřil Drslavicům, kteří se psali „z Litic“. V té době začala šlechta s výstavbou nových sídel – pevných hradů, jednak z důvodu bezpečnosti, ale i proto, že toužili po pevných vysokých sídlech, odkud by snáze ovládala svůj majetek. Také Drslavici ze Žinkov se rozhodli, že si také oni postaví nový pevný hrad. Kdy se tak přesně stalo nelze nijak doložit.
Dlouho se nerozmýšleli a ke stavbě hradu si zvolili místo již dávno předtím ohražené – osiřelé staroslavné hradiště, tyčící se nedaleko nad řekou Radbuzou na vysokém ostrohu zvaném Hůrky. Dle volby místa to bylo jistě velmi záhy, snad již v prvním pololetí 12. století a za původce stavby je třeba považovat některého z Drslaviců, nejspíše Drslava I., vysokého královského úředníka, který je připomínán v letech 1160 až 1165 na hradě Plzni, kde zastával úřad sudího čili župana celého kraje.
Snad tu on, či nějaký jeho příbuzný postavil dvorec, tehdy převážně dřevěný a obehnaný palisádami a příkopem, a využil k jeho ochraně ještě stále dochovaných zemních opevnění starého keltského nebo slovanského hradiště. Dokud byla zdejší ostrožna jen hradištěm, tedy útočištěm okolního lidu v době nebezpečí, stačila k opevnění místa soustava příkopů a navršených valů. Válečné prostředky v těchto nejstarších dobách byly ještě tak nepatrné, že se lidé snadno ubránili za valem, zejména byla – li ještě hradba z palisád anebo nakupeného roští.
Ve 12. století byly hrady stavěny ještě z hlíny a dřeva, a proto se dá předpokládat, že i litický hrad či dvorec mohl mít stále ještě převážnou část konstrukce zbudovanou z tradičního materiálu, ze dřeva, kterého bylo v okolí dost, ale zaujímal již areál dnešní zříceniny na konci ostrožny. Jedno je jisté, že hrad Litice byl prvním a nejstarším ze všech ostatních rodových hradů v celém okolí. Roku 1212 potvrdil Oldřich z Litic v královské listině, že toho roku již v Liticích existovalo panské sídlo.
Někdy kolem poloviny 13. století došlo k zásadní přestavbě hradu v nastupujícím gotickém slohu nebo byl teprve nyní v místech starého dvorce postaven nový kamenný hrad. Z hlediska vývoje českých hradů lze říci, že se již mohlo jednat o hrad nového typu, který byl importován ze západní Evropy a v první třetině 13. století začal v Čechách nahrazovat starší hradiště.
Takže i hrad Litice mohl doznat v těchto letech stavební úpravy a změnil se na pevný kamenný hrad cca v letech 1248-1260. Výslednou podobu hradu, tak jak ji rozlišujeme dnes, můžeme klasifikovat jako hrad bergfritového typu raného období gotiky, jehož výchozí předloha byla importována z německého prostředí. Takové hrady si mohly zpočátku dovolit stavět jen špičky šlechtické společnosti a k nim bezesporu Drslavici patřili. O sto let později byl hrad z kamene a potomci Drslava I. z něho vybudovali zděnou středověkou pevnost.
Přístupová cesta ke hradu
Vstup do hradu byl zřejmě situován v jeho jihovýchodním nároží. Oproti běžným praktikám řešení vstupů do hradů přes dřevěný padací most vedený nad příkopem a zakončeným na straně hradu svodivým můstkem, se na Liticích setkáváme se vzácným provedením přístupu, typickým spíše pro starší slovanské hradiště.
Jižní okraj příkopu nevyúsťoval, jak by se dalo jinak očekávat, do prostoru jižního svahu, ale mezi jižním koncem příkopu a okrajem svahu byla ponechána úzká šíje, po jejíž koruně vedla cesta navazující na dosud zachovalou středověkou cestu, zaříznutou do jižního svahu a přecházející pod linií jižního opevnění předhradí, kde záhy končila.
Kam vedla cesta dále, nebylo z dnešního stavu možné zjistit. Její pokračování zmizelo pod nasypanými vrstvami zeminy při budování novější cesty na místě příkopu před předhradím. Často namítané tvrzení o tom, že vlastní vstupní brána do hradu byla jinde, a že dnešní šíjový přístup byl výsledkem mladšího úsilí vedoucího ke snaze vytvořit cestu pro vozy odvážející z hradu stavební kámen pro domky ve vsi, neobstojí.
Šíje nevykazovala na jižní straně žádné stopy po jejím nasypání, které by se viditelně projevilo na svahu jižní stráně. Z prostoru předhradí sestupovala v jeho jihozápadním koutě značně strmá cesta, která se napojovala na přístupovou šíji. Bylo evidentní, že mohla sloužit jen k pěší komunikaci. Z této situace vyplývalo, že vstupní cesty do předhradí a do hradního jádra byla vedeny separátně.
Zatímco vstup do vnitřního hradu byl znám, kudy se vstupovalo do předhradí, nebylo zatím ničím podloženo. Logicky by se zdálo, že cesta, vedoucí do vesnice po jižní straně ostrožny se před předhradím rozdvojovala. Jedna její větev pak šla jižním směrem k šíji a do vnitřního hradu, druhá vedla do předhradí, což byl staročeský způsob při pradávných hradištích.
Cesta, vedená po šíji, mohla být úspěšně bráněna z hradby předhradí, neboť útočník byl k obráncům natočen štítem nechráněným bokem. Cesta musela na konci šíje vstupovat do brány, po níž však nezůstala ani stopa. Jedna větev cesty pokračovala v přímém směru na západ do koridoru parkánu a druhá stoupala napravo vzhůru k obvodovému plášti vnitřního hradu, v němž se nacházela další brána ústící do nádvoří.
Ani po této druhé bráně se však žádné nadzemní relikty nedochovaly. Takže, pokud příkop pokračoval i po jižní straně až na konec ostrožny, musela být cesta do vnitřního hradu jiná. Hrad byl přístupný od východu z poměrně prostorné nástupní planiny svažující se k západu. Zakladatel hradu před zahájením stavby překopal východní ostroh hlubokým příkopem, za nímž zřídil mohutný a vysoký násep.
Zdá se, že tento násep pocházel z doby ještě starší, než kdy byl založený kamenný hrad. Při dobývání kamene na stráni pod hradem byla zničena i část starého náspu, který chránil cestu na jižní straně hradu, vedoucí bezprostředně podle zdi hradní stavby k hlavnímu vchodu do hradu. Příjezd je ještě dnes téměř 10 metrů hluboký trojhranného profilu (na rozdíl od polokulatých předhistorických příkopů). Za to zůstala dochována cesta k hradišti na jižním svahu návrší, která posloužila i obyvatelům hradu.
Dnešní cesta z hradu je nasypaná ze zbytků hradní zdi, jinak by si litičtí stavebníci neměli kudy z hradu odvážet kameny, protože tu pokračoval příkop z východního směru. Dnes je v areálu bývalého jádra hradu plno hromad vytvořených drobným rumem, který zarostl travou a křovinami. Dnešní stav je žalostný a úplně jiný než v roce 1955, kdy tu bylo ještě vidět více zdí a zbytků základů z budov.
Předhradí hradu Litice
Vysoké prostranství, na němž bylo dříve pole a nyní ovocný sad, bylo určeno za předhradí a jeho západní roh byl překopán širokým příkopem, ve skále vytesaném, takže byl hrad od předhradí úplně oddělen. Hrad měl tedy dvě samostatné předhradí. Hradní dispozice tvaru čtverce byla dvojdílná.
Předhradí tvaru písmene „L“, dnes bez dochovaných stop zástavby, zaujímalo dvě třetiny hradního areálu. Zbylé jihozápadní nároží připadlo hradnímu jádru. Jádro o ploše 30 × 40 metrů bylo odděleno od předhradí mohutným příkopem a na jeho ploše se doposud dochovaly zbytky opevnění a terénní relikty svědčící o průchodu hradních staveb.
Příkopy a valy stačilo upravit stavu stavby hradu dle požadavků tehdejší doby a z hradiště nebo dvorce se stalo nedobytné sídlo. Protože podle charakteru známého půdorysu tehdejšího hradu nebylo na ostrožně dost místa pro zbudování hospodářského zázemí hradu, byla tato nezbytná část areálu vybudována na východní straně od samé ostrožny, kde bylo dost místa a terén tu umožňoval postavit hospodářské budovy a prostory pro koně a domácí zvířata potřebná pro zásobování hradního pána a jeho družiny potravinami.
Na ostrožně, v místě radního nádvoří nemohlo být umístěno velké množství stájí pro koně, kovárna, stodoly pro uskladnění krmení pro koně a jiný domácí dobytek. Těžko si lze představit, že by se do areálu hradu všechny výše jmenované potřeby dodávaly z nedaleké vsi, zvláště v době nebezpečí bylo nutné, aby podstatná část životně důležitých věcí byla také zabezpečena před nepřítelem a mohla tak sloužit svému účelu.
Na hradě mohla být jen tzv. pohotovostní část pro přijíždějící poselstva, různé sousední rytíře a zemany jen pro krátký pobyt. Nebyla tam možnost napájet koně vodou. Jedinou možností bylo zbudování hospodářského zázemí hradu někde v blízkosti tekoucí vody, např. okolo protékajícího potoka ve skalní průrvě, ze kterého mohla být prokopána ve skále odbočka až do samotného areálu hradu tak, aby nebyla nápadná a nepřítel ji nemohl zneužít.
Podle povahy terénu tvořilo předhradí několik prvních poddaných, kteří zajišťovali potřebné činnosti pro chod a životní potřeby hradního pána, např. stájníci, kovář, zbrojíř, služebnictvo hradního pána. Jejich usedlosti lemovaly cestu ke hradu od dnešní litické křižovatky. Terén v těchto místech klesal od jihozápadu plynule směrem od Dubí hory, až do míst, kde byl vybudován hrad, který byl postaven na krajní západní hraně ostrohu.
V této době ještě neexistovala dnešní silnice na Valchu a celé toto místo plynule navazovalo na jihozápadní svah, jen s určitým úžlabím, kde příroda vytvořila prohlubeň několik metrů širokou, kterou protékal od jihovýchodu potok kolem zvýšeného ostrohu směrem k níže protékající řece Watto – dnešní Radbuze.
Dá se předpokládat, že dnešní Litický potok byl v tehdejší době mohutnější, a že byl překlenut nějakou dřevěnou lávkou, aby mohl hradní pán i služebnictvo přejít do druhé části obce, kde žili poddaní litického pána a kde stál gotický kostel sv. Petra a Pavla.
Kámen na stavbu samotného hradu a jeho opevnění se patrně lámal v místě stavby, případně na stráni pod Hůrkou směrem k dnešní budově školy už proto, že ho tu bylo dost a jeho doprava po svahu byla jednodušší než opačně. Proto také terén kolem místa, kde dnes stojí škola, vykazuje činnost člověka, který tu svou činností vytvořil rovnější plochu tím, že odkopal část terénu, a vytěžený kámen použil na stavbu hradu.
Nevelké předhradí, vybíhající na severozápadě v úzký pruh, bylo determinováno vytvořením hlubokého příkopu na východě a na severu, který dělil předhradí od vlastního hradu. Úzký výběžek severozápadní části předhradí vznikl následkem redukce příliš širokého ostrohu, jehož zástavba by byla jak na stavební potřeby, tak i nad jeho ekonomické možnosti.
Proto nebyl konec ostrohu přetnut příčným příkopem v celé jeho šíři, ale po padesáti metrech přímého průběhu byl téměř v pravém úhlu odkloněn k západu. Pouze na konci výběžku předhradí se nacházel při hraně srázu nepravidelně klikatý, v nejširším místě 2 metry široký zákop, sestupující zahloubenou cestou na dno severního příkopu.
Vlastní hrad byl postaven na srovnaném temeni nejméně dostupné části konce ostrožny, ohraničené na straně jižní a západní obtížně zdolatelnými strmými svahy. Ze strany severní a východní byl hrad oddělen od předhradí velikým příkopem, jehož zachovalost nám dává představu o nesmírné náročnosti spojené s jeho vybudováním.
V horní partii byla čelní východní část příkopu široká až 30 metrů při hloubce téměř 10 metrů. Zemní práce na takovém díle si jistě vyžádaly nemálo námahy a finančních prostředků a staly se tak výmluvným svědkem o zajištění náležitého zabezpečení hradního jádra.
Brána hradu
Opusťme nyní parkán a vystupme z prostoru předpokládané první brány po příkré cestě vzhůru na hradní nádvoří. Vlastní hradní jádro, poskytující vlastníku hradu bezpečné bydlení, se nacházelo, jak již bylo řečeno, asi 4 metry nad úrovní povrchu parkánu, a bylo zřejmě přístupné pouze pěšky po schodišti či terénních stupních vestavěných do svahu.
Dnešní cesta, vedoucí na hrad s původním vstupem asi nesouvisí a byla zřízena až později, patrně za účelem odvážení stavebního kamene. Po pravé straně nás upoutá zbytek mohutné přední zdi 2 metry široké, která uzavírala vlastní hrad k východu a svým koncem spěla k hlavní bráně. Z obrysu hradeb jádra vystupovaly do bočního příkopu viditelné zbytky nevelké čtvercové stavby.
Mohlo by jít o základy věžovité brány. Už tento fakt poukazoval na náročnější pojetí hradní stavby, kde došlo ke kombinaci dvou věžovitých objektů. V takto časné době nebyla ještě věžovitá brána běžně užívána. Pevná konstrukce zdiva přece jen lépe vzdorovala lidským vetřelcům, a proto se alespoň částečně zachovala.
Brána mohla být řešena jako prostý prostup kulisou hradby, ale možná byla pojata náročněji, jako brána věžovitá. Za ní, již uvnitř hradu, se cesta rozdvojovala. Takovou situaci lze vysvětlit jedině tím, že věž chránila druhou vstupní bránu, prolomenou ve zcela zmizelé jižní obvodové hradbě v její těsné blízkosti. Malý příkop měl zpevnit zejména příchod ke hradu, který se zde otvíral a byl chráněn vysokou věží a nejspíše i padacím mostem.
Přístupovou cestu přetínal šíjový příkop, za kterým cesta pronikla v čelní hradbě do hradního nádvoří. Brána, často jen kulisová, bývala situována u paty bergfritu, který stával většinou v čele dispozice buď volně na nádvoří, nebo prostupoval čelní hradbou a umožňoval tak odstřelování jejího vnějšího líce, a proto v neposlední řadě bránu chránil. Nějaká věž a zevnější brána byla snad před velikým valem, ale po ní se nedochovala žádná stopa. Druhá brána byla zřejmě prolomena v hradní zdi poblíž velké věže.
Bergfrit – okrouhlá věž
Velikost bergfritu a také jeho podoba jakou měla v hradním areálu nelze bez archeologického výzkumu přesně určit, ale její rozměry lze analogicky odhadnout na základě znalostí z jiných hradů z poloviny 13. století. O bergfritech z této doby bylo známo, že byly ponejvíce kruhovité a mohly mít v průměru až 10 metrů při výšce i 30 metrů a tloušťce zdiva až 3 metry.
Starší badatelé tvrdili o litickém hradu, že věž mohla být i hranolovitá. Bergfrit byl zásadní a tedy neopomenutelnou součástí tohoto hradního typu. Tato vysoká dominantní věž, sloužící i jako hláska, dobře symbolizovala stavovskou příslušnost majitele hradu a její hlavní funkcí bylo poskytnout svému pánovi poslední útočiště.
Bergfrit bývala nejčastěji okrouhlá, vzácněji čtverhranná, či polygonální. Pro svou obrannou a útočištnou funkci, byla přístupná otvorem až v prvním patře. Lehká konstrukce můstku směřujícího do vstupního portálu této věže se mohla v případě ohrožení odstranit a obránci se zde mohli opevnit a věž samostatně bránit.
Většinou tento zoufalý čin jen oddálil jejich porážku řádově o dny nebo týdny. Bergfrit proto v přízemí neobsahoval žádné otvory a jeho zdi, které se s výškou výrazně ztenčovaly, měly základy v průměru kolem 4 metrů. Vnitřní prostor přízemí někdy i velice úzké světlosti, byl využíván jako skladiště (potravin) nebo jako hladomorna.
Do této temné šachty se vstupovalo pouze otvorem ve stropě. Interiéry věže nebyly přizpůsobeny k trvalému obývání, protože byl plně využíván jen v době vojenského konfliktu. Výskyt bergfritu v hradním areálu nemusel zákonitě řadit hrad mezi bergfritové dispozice. Hrad mohl mít jeden bergfrit, ale i více. Litický hrad měl dva bergfrity, jeden hranatý na severní straně areálu a potom kulatou věž zhruba uprostřed hradního areálu.
Jak vypadala situace kolem diskutované věže na počátku 20. století, nebylo známo, ale nebylo vyloučeno, že v této době čněla ze suti ostrá hrana zdiva, která však nemusela být jedním z předpokládaných rohů hranolovité věže, ale břitem vystupujícím z pláště kruhové věže, obráceným proti straně předpokládaného útoku, po jehož hraně se případné střely neškodně svezly. Toho využili také páni z Litic Drslavici a svůj původní hrad přestavěli na hrad tzv. Bergfritového typu.
Dnešní pozůstatek nejrozměrnějšího zbytku zdiva na celé zřícenině, táhnoucí se v délce 29,5 metru a dosahující místy až 2,5 metru výše, byl asi v jedné čtvrtině délky od jejího jižního okraje užší o 30 cm. Ještě dnes je tu vidět tento odskok, jehož smysl zatím uniká dnešním badatelům. Nebylo jasné, zda šlo o přizdívku nebo o zesílení zdiva. To by mohl dokázat jen podrobný průzkum. Blízko za touto zdí bychom očekávali obrannou věž, jako bylo obvyklé u hradů bergfritového typu. Její rozvalené torzo se však nachází až 14 metrů za zdí.
Hradby
Ve 13. století se začaly stavět první kamenné hradby a přišla mohutná vlna zakládání královských měst. Hradba jako základ opevnění byla znakem středověkých sídel. Hradba znamenala bezpečí a moc. Hradbami se opevňovala sídla od pravěku. Původně se užívaly valy z nasypané hlíny, zpevněné dřevěnými rošty či kůly, někdy byly valy částečně obezděné.
Před nimi býval příkop. Takové valy mívala nejen staroslovanská hradiště, ale nacházejí se také v knížecích hradiscích z 11. a 12. století. S rozvojem hradní architektury se objevují zděné kamenné nebo cihlové hradby. Výška a šířka hradeb se zvětšovaly v průběhu staletí, jak se zdokonalovala obléhací technika – užití děl.
Středověké hradby bývaly na horním okraji zakončené zubatým cimbuřím, kterým říkalo stínky a mezerám profuky. Za stínky se ukrývaly obránci před šípy. Na vnitřní straně hradeb býval ochoz. Pokud byla hradba úzká, vystupoval ochoz ven a byl dřevěný, u masivnějších hradeb vedl po horním okraji zdi.
Charakteristickou součástí gotických hradeb, ale i bašt a věží, bylo podsebití. Šlo o krytý ochoz podepřený dřevěnými konzolami či kamennými krakorci, který vystupoval ven před hradbu. V podlaze měl otvory kryté příklopy.
Při obležení se příklopy zvedly a otvory se na nepřátele dalo střílet či házet kameny, trámy a lít vařící smůlu. Pokud nepřátelé zlézali hradbu po žebřících, dalo se těmito otvory nepřítele „bít“ (odtud podsebití). Součástí hradeb bývaly další opevňovací prvky, předeném bašty a hradební věže.
Hradní palác
Jádro hradu nebylo veliké a vytvářelo v nejširších místech téměř pravidelný rozšiřující se čtyřúhelník o rozměrech 45 × 41 metrů. Čelní stranu hradu, obrácenou směrem k předpokládanému útoku, zajišťovala přímá hradební zeď, až 2 metry silná, vystavěná těsně nad příčným příkopem. K severní, užší straně paláce, přiléhalo krátké kolmé boční křídlo, jehož severozápadní část byla asi podsklepena. Dispozice budov se značně podobala sestavě hradu Buben, ale předčila jej svojí velikostí i mocnou hlavní věží.
Za zdí se prostíralo vlastní nádvoří hradu, kde porůznu stály některé pomocné budovy, jako zejména stáje. K západu uzavíral dvůr vlastní obytný hrad v celé jeho šíři posazený až k vlastnímu okraji návrší na místo nejvíce chráněné. Dvoutraktový palác byl rozdělený příčnými zdmi na tři prostory v každém traktu.
Dosud tu lze rozeznat původní situaci místností, které byly seřazeny na podél, ve dvou odděleních za sebou. Zdivo tu bylo něco přes 1 metr silné, avšak zbývaly tu nepatrné zbytky, které jsou povětšinou zaneseny runem po bourání. V přední části bylo možné rozeznat 3 světnice téměř stejné velikosti. V zadním křídle nešlo rozdělení místností vůbec určit.
První objekt s delší osou, situovanou severojižně, o rozměrech asi 5 × 7 m, byl poněkud více přimknutý k západnímu plášti paláce. Zřejmě proto, aby vytvořil mezi parkánovým ohrazením a svým lícem dostatečnou prostoru k výstupu do objektu druhého. Hloubka zemních reliktů druhého objektu nasvědčovala, že byl možná i podsklepený.
Jeho půdorysná plocha o rozměrech 5 × 5 m vyplňovala celou šíři parkánu. Za touto budovou, již parkán asi záhy skončil příčnou zdí, jak by tomu nasvědčoval jazykový výběžek destruovaného zdiva kolmý na západní stěnu paláce. S ohledem na prudce spadající terén ostrožny na západě tu již obranná linie parkánu nebyla zapotřebí.
Nejzajímavější stavbou, která umocňovala výjimečnost tohoto hradu, byl hradní palác, jehož zbytky se dochovaly v terénních náznacích. Tento rozsáhlý dvoutraktový palác, situovaný na konci ostrožny byl zajímavý svou ojedinělostí. Palác se stavěl většinou na nejbezpečnějším místě, v případě hradu Litice, na konci hradní ostrožny.
Bližší názor o vzhledu paláce si již nelze vytvořit, neboť z něj zůstaly jen prohlubně a sotva patrné zbytky zdiva. Ještě počátkem 19. století stály jeho stěny celé, ale záhy byly pobořeny a kámen z nich rozvezen jako stavivo. Později, na počátku 20. století, se zabořili do zdí ještě i metr vysokých chtivé lopaty hledačů pokladů, které je zcela rozvalily snad až na holou skálu.
Dnes je možné původní zdi tušit víceméně ve výrazných hrázkách, celkem dobře patrných, z nichž místy vystupoval na povrch skromný líc základového zdiva, založeného se šikmým náběhem hlouběji ve svahu stráně na způsob – skarpu.
K severní, užší straně paláce, přiléhalo kratší kolmé boční křídlo, jehož severozápadní část byla asi podsklepena. Mohly tu být např. hradní kuchyně. Na západní straně se nacházely základní zdi hradu (paláce) jenž měl asi 6 oddělení, a to tři a tři vedle sebe. Délku křídla bývalého paláce nelze přesně určit, ale podle dochovaných prohlubní v terénu se asi dost přibližovali k východní čelní zdi.
Ve vzdálenosti asi 5 metrů od severního okraje této zdi byl v linii někdejšího obvodového pláště patrný skromný zbytek základového zdiva, dochovaného pouze ve všech nadzemních vrstvách kamene, které byly znatelně lícované kolmo na průběh zdí. O tom, že by se mohlo jednat o líc ostění, eventuelní výpadní brány, lze pochybovat. Daná situace nenaznačovala žádné logické souvislosti pro to, aby zde byla umístěna. Spíše bylo více pravděpodobné, že se jednalo o stavební spáru související nějak se severním křídlem.
Úzký parkán, asi 7,5 m široký, obíhal celou jižní stranu hradu téměř 4 metry pod úrovní hradního nádvoří. Pod jihozápadním rohem paláce se v pravém úhlu stočil na sever a pokračoval ještě podél části západní strany hradu. Jakým způsobem byl parkán ohrazen, se zatím nedalo zjistit, ale díky zbytku valu, dochovaného na jihovýchodní straně nedaleko předpokládané první brány, by bylo možné uvažovat o ohrazení dřevěnou hradbou z palisád, zasazenou do nasypaného valu. Protože část dochovaného jižního parkánu byla poškozena lomem, provozovaným pod hradem ve dvacátých letech 20. století, není jasné, zda byla tato strana parkánu zastavěna.
Na neznámý objekt by mohly poukazovat dvě oválné jámy, řazené za sebou, situované těsně při okraji bývalého lomu, pokud nebyly zbytkem odtěženého valu parkánového opevnění. Jejich vnitřní prostor byl velmi stísněný, ani ne dva metry široký a proto mohly sloužit pouze jako pomocný, snad skladovací objekt. Nutný volný průchod parkánem by byl možný.
Zatímco jižní strana parkánu nenesla jednoznačné stopy po větších budovách, západní parkánový prostor byl zastavěn rozměrnějšími stavbami. Logicky z toho vyplývalo, že byly co nejdál od vstupu do hradního prostoru a na straně nejhůře dostupné, kterou nebylo nutné bránit. Budovy mohly sloužit nejspíše pro ustájení koní pána a jeho hostů, ale také možná jako ubytování pro čeleď, vykonávající službu ve vnitřním hradě. O tom, zda byly zděné nebo dřevěné, nelze ze situace určit. Vzhledem k předpokládanému podsklepení druhého objektu se v nich mohly uplatňovat kamenné prvky.
Nejzajímavější stavbou, která umocňuje výjimečnost tohoto hradu, byl hradní palác, jehož zbytky se dochovaly v terénních náznacích. Tento rozsáhlý dvoutraktový palác situovaný na konci hradní ostrožny je zajímavý svou ojedinělostí. Spolu s dvoutraktovým palácem hradu Dražice zastupují nejnáročnější variantu obytné stavby těchto dispozic 13. století.
Hranatá věž na severní straně areálu
Na severní straně stávala čtyřhranná věž, ven do příkopu vystrčená, aby tuto rovnou stranu ochránila. Z velké věže zbyly jen málo již znatelné pozůstatky vlevo v nezorané půdě, kde ji lze ještě pozorovat, jak vystupuje z valů. Ještě dnes je patrna její mohutnost. Umístění věže v severní linii opevnění bylo zcela opodstatněné.
Byla situována svým ostrým rohem kupředu z důvodu snažší obrany. Věžovitá stavba, přičleněná k severní straně hradního areálu (jádra), musela vzniknout v první stavební periodě, ještě ve 13. století. Věž rozdělovala severní linii obvodového opevnění na dvě nestejně dlouhé části, jelikož „mrtvý prostor“ při patě opevnění mohl být odstřelován z bočních stran ven z vysunuté věže – flankování.
Takovýto způsob aktivní obrany byl před polovinou 13. století v Čechách velmi vzácný. V plné míře byl využit v opevnění dolního nádvoří hradu Týřova, založeného králem Václavem I. Obě podélné strany obvodového opevnění flankovaly vždy kruhové věže o průměru 6 až 7 metrů, vrostlé do hradeb.
Hranolovité věži litického hradu byly velmi blízké flankovací věže hradu Prácheň u Horažďovic, které měly hranu dlouhou 6,5 m, o nich bylo známo, že vznikly teprve někdy po roce 1315. V obou případech se jednalo o progresivní a cílevědomé využití importovaného vzoru ze západní Evropy, převážně Francie, využívané zejména na královských stavbách kolem poloviny 13. století.
Ve 14. století se tento způsob obrany téměř nevyužíval a plného uplatnění se mu dostalo až s rozvojem dělostřelby v 15. století. Flankovací věž hradu Litice tedy představovala zcela ojedinělou snahu uplatnit flankovací principy, byť ve značně redukované formě. Velmi zajímavá byla i konstrukce věže.
Na dochovaném zbytku zdiva byl nápadný rozdíl v síle jednotlivých stran věže, zatímco východní strana věže dosahovala tloušťky téměř 3 metry, západní byla redukována na 2 metry. Pak strana obrácená do příkopu měla překvapivě nejslabší tloušťku, a to pouhých necelých 0,9 metru. Stavebník zřejmě počítal s útokem těžkých ostřelovacích zbraní od východu, kde jedině bylo možné postavit metací a vrhací stroje.
Proto tuto stranu věže zajistil nejpevnějším zdivem. Severní strana věže byla subtilní zřejmě proto, že na této straně nebylo možné instalovat palebné pozice nepřítele, pro které na severní straně výběžku předhradí nezůstal dostatečný prostor. Obtížně vysvětlitelná byla také skutečnost, že nejchráněnější západní strana věže, současně i jako pilíř podpírající možná staticky ohroženou část severního opevnění, byla jen 2 metry silná.
Na tomto místě je třeba připomenout, že byla nepatrná možnost ohrozit věž z protějšího svahu nad litickým mlýnem nějakým vrhacím zařízením. Vzdálenost byla asi 200 až 300 metrů z místa možného ohrožení věže. Přesto byl tento skromný zděný zbytek nejspornější stavbou z celého hradu. O jejím stáří nebylo přitom pochyb.
Pozorováním techniky vyzdění věže, ještě dobře patrné z dobové fotografie z roku 1912, s technikou vyzdění nejstaršího zdiva čelní východní strany bylo zjištěno, že obojí provedení bylo zcela shodné. Zdivo bylo vyzděno po řadách z hrubého vybraného kamene stejně velkých, tzv. řádkovou technikou. Věž byla asi 6 metrů vysoká o zdivu v šíři 7 metrů a síle stěn asi 2 metry. Věž byla ještě spojena s palácem padacím můstkem, takže tvořila pevnost sama pro sebe. K věži přiléhala z nádvoří severní zeď, jejíž stopy byly ještě patrny při mohutné východní zdi. Do souvislosti s tím lze klást nedaleký mohylovitý útvar, nacházející se na dně příkopu, kam byla hromaděna vytěžená suť pocházející z vyklizovacích prací.
Na počátku 20. století zůstávala tato věž na severní straně hradního areálu ještě zcela zasypaná runem, který byl do roku 1912 odstraněn, a základové zdivo bylo zcela prokopáno hledači pokladů. Pod věží byla nalezena prohlubeň, která vznikla snad propadnutím se nějakého sklepení.
Kruhová jáma
Posledním záhadným reliktem, nacházejícím se hluboko ve stráni pod severozápadním svahem hradu, byla kruhovitá prohlubeň, mající v průměru 5 metrů, k níž vedla dvakrát zalomená přístupová stezka. Názory některých současných badatelů o tom, že by se snad mohlo jednat o pozůstatky po kruhové věži, vystavěné na ochranu studny, lze považovat za mylné.
Starší z badatelů, počínaje F. A. Heberem a konče G. Schmidtem se o této nepřehlédnutelné prohlubni vůbec nezmiňovali. I když Ladislav Lábek v roce 1905 popisuje, že ve stráni ze založeného severozápadního cípu parkánu vybíhala úzká šíje k okrouhlé věžičce, postavené hluboko ve stráni, v níž bývala studna.
Pokud by se o studnu skutečně jednalo, musela by být prokopána do hloubky více než 20 metrů, aby dosáhla spodní vody. Taková práce vytvářená ve skalní hmotě by byla velmi obtížná a relativně i finančně neúnosná. Podobné stavby si mohl dovolit snad jen panovník. Jestliže tedy do konce dvacátých let 20. století nebylo o kruhové jámě žádných zmínek, musela vzniknout později.
Podle názoru Petra Rožmberského lze tuto jámu spojovat v souvislosti se zmíněným nedalekým zákopem na severozápadní straně předhradí, který byl interpretován jako zákop z období druhé světové války.
Tento zákop pokračoval zahloubenou cestou až na dno příkopu. Lomená stezka, vedoucí svahem západní stráně ke kruhové jámě, byla bezpochyby pokračováním zákopové cesty. Jáma na jejím konci byla nejspíše pozůstatkem po kulometném hnízdě, které střežilo silnici vedoucí podél západního úpatí ostrožny a s hradem zřejmě vůbec nikdy nesouvisela.
Voda na hradě
Vodu na hradě potřebovali a to jak pro lidi, tak pro domácí zvířectvo, chované pro spotřebu. Zde však vyvstává otázka, jakou vodu pil hradní pán a čeleď na hradě, když tu žádná povrchová netekla a řeka tekla hluboko pod hradem. Patrně ji jímali, tak jako na mnoha jiných hradech, do cisterny vyhloubené někde na nádvoří nejspíše v rohu tvořeném palácem a jižním křídlem.
I když zde vyvstává otázka, kde by taková jímka byla, když se nezachovala žádná známka hloubení (mohla by být zasypána při postupném bourání hradu). Podle povahy terénu nepřicházel v úvahu ani nějaký pramen vytékající ze skály. K pití museli mít jiný zdroj, hlavně v případě obléhání hradu.
V samotné vsi mohli mít někteří z obyvatelů kopané studny, do kterých se stahovala podzemní voda z okolních kopců. Zbýval jen Litický potok, který tekl podle mého mínění v tehdejší době výše, než je dno dnešního, a ještě je otázkou, zda voda v jeho korytě tekoucí byla pitná nebo kyselá. Z něho mohla být voda na hrad odváděna proraženou štolou ve skále. Koryto se mohlo překrýt placatými kameny a cihlářským jílem, který se zakryl původním materiálem a koryto tak bylo skryto před všemi všetečnými zraky a také o něm nevěděl případný nepřítel v případě obležení.
Nebo jiná možnost byla, že se dalo udělat potrubí z klád. Strom se uprostřed navrtal dlouhými vrtáky, na koncích se vytvořilo šikmé osazení, a tak se jednotlivé díly spojily do potrubí. Spoje se opět důkladně olepily hlínou. Takové potrubí vydrželo jakýkoliv tlak jako skála. Takto se voda mohla přivést až do vykopané studny uvnitř hradu, kde se její hladina ustálila do výšky vody v potoce. Do vtoku byla ještě vsazena železná mříž, která měla zachytávat větve a listí a vše, co by připlavalo po hladině.
Vězení na hradě:
Trest vězení ve středověku původně neexistoval z prostého důvodu – nikdo nebyl ochotný živit zločince. Proto měla vězení jediný smysl – udržet pod zámkem zločince do doby vynesení rozsudku. Pak vedla cesta buď na popraviště, nebo byl vykonán jiný trest – bití, vypálení cejchu, useknutí ruky a další a následovalo propuštění. Změnu přineslo až městské soudnictví, které začalo vězení užívat i jinak. Do vězení se zavírali dlužníci do doby, než zaplatí.
Vězeňské prostory na hradech se nenazývaly hladomorna. Mučení hladověním se považovalo za nekřesťanské. I když vězni dostávali špatnou stravu, nárok na jídlo měli vždy. Původně se věznilo ve sklepích, věžích, dokonce i v různých hospodářských přístřešcích. Teprve v renesanci se začala především ve městech budovat zvláštní vězení.
Hradní věže byly ideálním místem pro uvěznění zajatců, protože to byly mohutné stavby, z nichž se dalo těžko uprchnout. Šlechtici zajatí ve válce byli uvězněni, aby za ně mohlo být požadováno výkupné. Ve středověku museli lidé přistižení při nesprávném chování buď zaplatit pokutu, nebo je čekala poprava. Ve vězení byli buď političtí, nebo církevní vězni anebo zločinci čekající na proces. Šlechtici věznění kvůli výkupnému byli drženi ve slušných podmínkách.
Ostatní vězňové byli spoutáni řetězy jednak za trest, jednak proto, aby neutekli. Takový železná obojek vážil i 16 kg. Pouta se upevňovala vězňům ke kotníku. Ve středověku bylo běžné vězně mučit, někdy pomocí zvláštních mučicích nástrojů. Mnohá „doznání“ byla vynucena mučením. Než byl vynalezen skřipec, byli někteří vězni připoutáni mezi dva koně a byli přetrženi. Jiní museli stát v hořícím seně.
Ne každý hrad měl vězení. Tam, kde žádné neměli, zavřeli vězně do kterékoliv volné místnosti. Jak bylo známo, tak rytíř Rous IV. neměl rád jakékoli mučení a trestání zločinců, tak se dá předpokládat, že na hradě Litice nebylo žádné klasické vězení. Šatlava byla ve vsi pro menší provinění. Jinak musel být těžší zločin souzen v nedalekém městě Plzni, kde byl také kat.
Prevet
Ve staročeské verzi prevet neznamenalo nic jiného než záchod. Hygiena ve středověku byla na nízké úrovni. Odpadky přinášely spoustu potíží, od zápachu a nečistoty, až po přemnožení krys a nebezpečí různých epidemií, především moru. V noci obyvatelé šlechtických paláců používali „noční nádoby“, aby nemuseli opouštět ložnici.
Lidé na venkově na tom byli lépe než ve městech. Záchody si zřizovali na dvorech poblíž hnojiště. Základem byly dřevěné kůly zaražené do země a opletené proutím. Takovýto „soudek“ byl zevnitř vymazaný jílem. Z kronik je známo, že na podobném záchodě byl zavražděn jedné listopadové noci roku 1035 slepý kníže Jaromír.
Vrcholem středověké záchodové hradní architektury byl prevet, který se stavěl podle francouzského vzoru. Konstrukce byla jednoduchá. Ze zdi paláce vystupovaly dva kamenné krakorce, které nesly arkýř, jenž neměl u zadní zdi podlahu, ale jen sedátko s otvorem. Nečistoty padaly podél stěn do příkopu. Pro pohodlí uživatelů měl pod otvorem dřevěnou klapku, aby spodem neprotahoval studený průvan, který se po použití otevřela.
Krčma
Pojem šenk ve středověku neoznačoval městskou stavbu, ale právo šenkovat, které původně využívali všichni měšťané, později jen měšťané právováreční. Šlo o starousedlíky, kteří vlastnili dům, obvykle z časů založení města, k němuž toto právo patřilo. V řadě měst měli právo vařit pivo na předměstí, ale po husitských válkách začali měšťané toto právo obyvatelům předměstí odepírat a nutili je odebírat pivo z jejich várek.
Distribuce vypadala tak, že právovárečný měšťan nechal na své náklady uvařit pivo a to prodával v mázhausu ve svém domě. Počet výčepů se původně kryl s počtem právovárečných domů. Již v renesanci však někteří právováreční měšťané šenkovali v jiném domě a o prodej se staral jejich služebník – krčmář, který měl někdy k ruce sklepnici či šenkýřku, případně i kuchařku. Toto zaměstnání vykonávali obvykle chudší obyvatelé města, neboť již v renesanci se považovalo za nedůstojné, aby zámožný měšťan pobíhal mezi stoly osobně a obsluhoval.
Šenkýř mohl být zjednaný jen na dočasnou výpomoc, nebo dostal krčmu do nájmu, sám se o ni staral a právovárečnému měšťanovi platil podíl z každého vyšenkovaného sudu. V takovém případě se staral svědomitě o to, aby přilákal hodně zákazníků a prodal co nejvíce piva. Tomu podřizoval i neoficiální zábavu, kterou hostům nabízel. K dispozici bývaly nevěstky (vystupovaly jako krčmářky), tajně se hrály hazardní hry, pod rukou se prodávalo kradené zboží. V některých krčmách hráli hudebníci a hosté tancovali. Krčmy byly vybaveny lavicemi a stoly, podávalo se tu nejen pivo a víno, ale rovněž jídlo a dalo se tu i přespat.
Kromě krčem v domech měšťanů existovala před hradbami a často rovněž na křižovatkách cest specializovaná pohostinská zařízení – hostinské domy, které se zaměřovali na ubytování cizinců, kteří projížděli. Šlo o domy s velkým dvorem, se stájemi, přístřešky, stodolou a někdy i s dílci a skladovacími prostory.
Ty největší byly obehnané zdí jako dvorce a vjezdová brána se hlídala. Zájezdní hostince umožňovaly svým hostům také ustájení koní, uložení povozů pod přístřešky, ochranu dovezeného zboží a zajišťovaly i další služby (lázně, opravy vozů, podkování koní, vyprání oděvů, opravy bot a další). Zvláště během jarmarků zde bývalo plno. Ubytovávali se tu nejen kupci, ale také formani.
Po třicetileté válce existovala také soukromá ubytovací zařízení nazývaná normanskými hospodami. Na konci 16. století zvládl jistý německý kupec cestu z Norimberku do Prahy za osm dnů, přičemž na českém území pravidelně přenocoval v zájezdním hostinci ve Stříbře, pak v Plzni, Berouně a nakonec na některém z pražských předměstí.
Kromě šenkovních a hostinských domů se od 17. století objevovaly především v poddanských městech, šenkhauzy. Tak se nazýval panský nebo radniční šenkovní dům. Šlo obvykle o výstavnou kamennou budovu na rynku.
Pod pojmem herberk se ve středověku označovaly ubytovny pro poutníky. Herberky se zřizovaly při cestách, které směřovaly k významným místům křesťanstva. Šlo o přízemní dům s velkou místností, kde stála lůžka, tvořená obvykle širokými palandami, na nichž spalo více lidí najednou. Až do renesance s sebou pěší poutníci nenosili oděv na převlečení.
Na noc propocený oděv svlékli, aby uschl, a spávali nazí, muži a ženy vedle sebe. V herberku bývala kuchyň, kde si mohli uvařit. Herberk měl svého správce, který dohlížel na pořádek a vybíral nepatrné poplatky. Služebníci církve a křesťanští poutníci přespávali rovněž v klášterních špitálech, provozovaných na podobném principu.
Krčmy byly střediskem společenského života. Nad pořádkem v krčmách dohlížel rychtář. Ve většině míst byla určena hodina, kdy se měla krčma uzavřít a hosté se museli odebrat domů (v létě to bylo po soumraku, v zimě dvě nebo tří hodiny po setmění). Šenkýři toto nařízení velice neradi dodržovali a často je porušovali.
Na hradě se dá předpokládat, že zde byl v některém objektu menší šenk pro osazenstvo hradu, které zde trvale přebývalo a obsluhovalo hradního pána a jeho paní. Na hradě se pilo také víno, takže zde byl určitě nějaký služebník, který se věnoval tomuto moku.
Lázeň
Ve slovanské společnosti byly od nejstarších časů oblíbené lázně. Stávaly už v hradištích a běžně se vyskytovaly i ve středověkých městech. Lázně nesloužily jen k očistě těla, ale skýtaly především zábavu. Lidé žili neustále v chladu, protože místnosti středověkých obytných domů neměly v oknech sklo a daly se uzavírat jen okenicemi.
Většina místností se nevytápěla, pokud byly velké mrazy, temperovalo se pomocí žhavých uhlíků poskládaných v železných koších. V ložnicích se až do renesance netopili nikdy. Jedinou místností, která se vytápěla, byla hlavní síň s pecí a krbem, ale ani krb nedokázal vyhřát prostor dostatečně.
I když byli lidé ve středověku otužilí, rádi si čas od času užívali teplo lázně. Libovali si ve vyhřáté místnosti, kde mohli sedět v kádi s teplou vodou několik hodin (voda se neustále doplňovala). Hovořili se sousedy, hodovali a pili (přes okraj kádí se kladly široké desky, které sloužily jako stůl). Ti zámožnější si zvali hudebníky, kteří pobyt zpříjemňovali zpěvem.
Rozptýlení nabízely rovněž lazebnice – mladé a většinou hezké dívky v lehkých průsvitných košilkách, které si na požádání vlezly do kádě a tam poskytly masáž skutečnou nebo erotickou. V lázni se mohl nechat muž oholit a ostříhat. V době po třicetileté válce církev veřejné lázně pranýřovala „pro hříšné hanebnosti“ a většina byla zrušena (koupele se přenesly do soukromí domácností).
Vlastní místnost lázně nemívala okno nebo bylo pečlivě zavřené okenicí, aby nedocházelo k úniku tepla. Osvětlovaly ji olejové lampy nebo voskovice, které zajišťovaly příjemné příšeří. Místnost vyhřívala veliká pec, která stávala u stěny a do níž se přikládalo z vedlejší komory. Podél stěn stály velké dřevěné kádě s teplou vodou, která se neustále doplňovala.
U pece stály dřevěné putny se studenou vodou, na klenbě pece ležely velké kameny, které se žárem rozpálily a pak se železnými kleštěmi vkládaly do puten, aby vodu ohřály. Teprve v renesanci se začaly k ohřívání vody používat železné kotle. V mázhausu nebo venku na zadním dvoře stávala velká káď se studenou vodou, v níž se mohli hosté ochladit.
Kádě v lázních bývaly dřevěné, stažené kovovými obručemi. Jejich tvar nepřipomínal dnešní vany, protože se v nich neleželo, ale sedělo. Byly široké a vysoké, vstupovalo se do nich pomocí mobilních dřevěných schůdků a někdy bylo uvnitř sedátko. Káď musela být tak hluboká, aby měl host vodu až po ramena nebo po krk.
Lazebníci byli na počátku 14. století považováni za osoby se sníženou ctí - stejně jako kati, pohodní a podobní. Teprve v roce 1406 vydal Václav IV privilegium, jímž lazebnictví postavil na roveň jiným řemeslům. Toto ustanovení opakovali panovníci i po husitských válkách. Ještě nižší kredit než lazebníci měly v očích církve lazebnice.
Dá se předpokládat, že také na hradě pro obyvatele byla zřízena nějaká místnost, kde se mohla paní hradu věnovat vodní očistě těla. Jinak byla také nějaká lazebnice, která sloužila pro osazenstvo hradu a případné návštěvníky.
Hospodářský dvůr hradu
Na závěr jsem si záměrně nechal zásobování hradu potravinami. Při obléhání hradu bylo prvním, co útočník udělal, že vydrancoval a vypálil jeho nejbližší okolí tj. předhradí, aby narušil bránícím se obyvatelům zásobování potravinami nebo vodou. Tato situace mohla v době trvání litického hradu kdykoli nastat. Pokud byly škody malé, obnovil je hradní pán znovu, protože je potřeboval.
V prostoru předhradí byly umístěny jen nejnutnější hospodářské objekty potřebné pro chod hradu, jako byly stáje, stodoly s pící pro domácí dobytek, případně kovář, zbrojíř a obydlí pro nejbližší pánovy družiníky.
Sedláci ve vsi měli svá obydlí a statky v nejbližším okolí hradu, v případě vsi Litice pod hradem a v okolí pod kostelem při protékajícím potoku. V době vlastnictví hradu, za Rouse IV., stál ve vsi od roku 1352 na jižní straně od hradu na kopci postavený kostel sv. Petra a Pavla, do kterého chodil hradní pán a jeho rodina na mše.
U kostela se nalézala také fara, i když v jiném rozsahu, než je dnešní farní areál. Byla menší a skromnější. Dá se předpokládat, že na místě, kde byl později postaven kostel sv. Petra a Pavla, stávala tvrz prvního litického pána s malým kostelíkem – románskou rotundou.
Protože nejbližší předhradí nebylo nějak zvláště veliké, dá se předpokládat, že zde stály jen nejnutnější obytné budovy pro hradní stráže a nejnutnější zbrojní osazenstvo. Další obydlí patrně sloužily pouze pro nejnutnější hradní personál.
Ostatní pánovi služebníci bydleli v nejbližším okolí hradu, a to vzhledem k okolní krajině na jižní straně, se nejvhodnější prostor jeví na východ od hradu k dnešní litické křižovatce. Už proto, že tudy vedla hlavní cesta od královského města Nové Plzně směrem na Klatovy a dále do Bavorska. Takže zásobování zde mohlo probíhat bez problémů, protože tudy projížděli formani a kupci.
A v nejbližším okolí tohoto prostoru protékal dnešní Litický potok. V té době jediný vhodný vodní tok v tomto prostoru. Jinak v okolí byly samé skalní masívy. Přes Litický potok byla zbudována dřevěná lávka, po které se ubíral hradní pán ke kostelu sv. Petra a Pavla na nedění mši.
Další osudy hradu
Nový majitel – premonstrátský klášter v Chotěšově – pronajímal Litice šlechticům, z nichž někteří na hradě sídlili, některé zastupoval jen purkrabí. V roce 1421 husité chotěšovský klášter vypálili. O osudech hradu v pohusitských válkách není nic známo. Zchudlý klášter litické panství prodal a hrad postupně ztrácel svou funkci.
Do 16. století hrad dále střídal držitele a stával se předmětem majetkoprávních sporů. Před r. 1543 nechal Václav Běšín z Běšin opravit „litickou tvrz“. Tou se nejspíše myslí jádro hradu, které bylo v té době ještě obyvatelné a využívané spíše hospodářsky, pro což hovoří i povrchové nálezy keramiky tohoto stáří v hradním areálu.
V průběhu 16. století hrad nejspíše zanikl a od té doby sloužil jako zdroj stavebního materiálu. Ruiny hradu ve strategicky výhodné poloze byly potom ještě využity během druhé světové války jako kontrolní stanoviště německé armády, o čemž svědčí několik okopů se spojovacími příkopy.
Závěr této pasáže
Začátkem dvacátých let 20. století byl ve stráni hradní ostrožny v Liticích otevřen kamenolom, přičemž byla zničena část hradního valu a parkánu. Tato lámání kamene umožnilo rozšíření cesty na nedaleké litické nádraží na Valše, kde po vzniku samostatného Československého státu koupila Plzeň v roce 1925 chotěšovský velkostatek. Na nátlak litických obyvatel bylo úředním zásahem další lámání kamene v Liticích zastaveno.
Celá bývalá ves byla postavena na skalnatém podloží. Jen na několika místech byla ložiska cihlářské hlíny. Skalnaté podloží se táhne od Šlovic, před Dubovou horu, kolem bývalého mlýna, kde byla přerušena skalnatým údolím, kterým protékala řeka Radbuza od Dobřan. Skalnatý povrch pokračoval pod dnešní základní školou směrem na Plzeň, kde se u hráze přehrady České údolí stáčí kolem vodárny na Homolce.
Odtud skalnatý povrch pokračuje severní směrem až k dnešnímu fotbalovému stadionu a dále směrem k Praze. Mezi pravou a levou skalnatou krajinou protéká z Plzně dále řeka Berounka, kolem Karlštejna až do Prahy.
Velká část kamene byla použita při stavbě nedalekého kamenného mostu přes Litický potok na dnešní ulici Klatovská. Nemalá část kamene z hradu byla dále zužitkována pro soukromé účely a stavby mnohých litických selských statků, domů a hospodářských budov stavěných ve stejné době jako zmíněný most. Velká část kamene byla recyklována na budování Litic.
Z hradu se zachovala jedině 2 m silná čelní zeď, obrácená k bývalému předhradí. Z ostatních staveb zbyly jen travou zarostlé vyvýšeniny a prohlubně. Jejich přesnější obraz by mohl poskytnout jedině archeologický výkop. Mohl by přinést lecos zajímavého, protože hrad nebyl asi později podstatně přestavován a zachoval si původní rozsah i podobu.
Ještě v padesátých letech 19. století zastihl spisovatel František Alexandr Heber některé staré hospodáře v Liticích, kteří pamatovali vysokou budovu hradního paláce ještě dobře zachovalou. Avšak během první poloviny 19. století rozvezli litičtí celý hrad na stavbu nových domů i k pažení starého mostu nedaleko odtud.
Když se podíváte na obrázek z roku 1884, jak se tam pasou ovce, tak tudy vedla skalní prasklina, kterou protékal dnešní Litický potok. Zdá se, že od hradu vedla nějaká cesta směrem od dnešní školy k brodu. Tu dnešní, která vede k hradu, si vybudovali až němečtí sedláci, aby mohli lépe odvážet vylámaný kámen na stavbu domů – hlavně základů.
Nepochopení i neúcta k této památce tak významné připravila okolí Plzně o objekt veliké ceny, který kdyby zůstal zachován, znamenal by mnoho pro okolní krajinu a byl by i nesmírně přitažlivým bodem pro turisty. Z lokality dnešní zříceniny se nabízí krásný výhled na jižní část Plzně a směrem na západ do krajiny plné lesů.
Literatura, ze které bylo čerpáno:
Daněk A. – Západní Čechy, Hrady, tvrze a zámky– Praha, 1937, 1978, 2009
Durdík T. – České hrady, s. 125 – Praha, 1984
Menclová Dobroslava – České hrady – díl I. – Praha, 1972
Lábek Ladislav – Litice – Praha, 1894
- Hrad a osada Litice – Plzeň, 1925,1928
Novobilský M. a Rožmberský P. – Hrad Litice u Plzně– Plzeň, 1996
- Hrad Litice u Plzně – Plzeň, 2004
Rožmberský P. – Litický hrad – Plzeň, 1997
Sedláček A. – Hrady a zámky a tvrze Království českého – díl XIII. – Praha, 1905
Přiložená fotografie pochází z archivu autora
