Článek
Jak se žilo na hradech ve středověku
Obyvatelé hradu
Všichni rytíři měli nějaké panství nebo dům, kde normálně žili, pokud nebyli ve válce. Ti nejmocnější a nejurozenější z nich měli své vlastní hrady. V pozdním středověku, od 10. do 16. století bydleli na hradech králové a šlechtici. Jejich služebnictvo žilo rovněž na hradě, ale poddaní žili v chýších v podhradí. Když byli rytíři doma, pracovali pro ně zase jiní lidé.
Někdy pořádali velké bankety neboli oslavy. Na nich bavili hosty kejklíři, žongléři a pěvci. Hradní paní se vdávaly velmi mladé, obvykle ve dvanácti letech. Veškerý jejich majetek připadl manželovi. Starala se o významné hosty.
Hradní pán spravoval panství a byl i soudcem. Kromě toho byl příslušníkem vojska a musel se zúčastnit válek. Pán bohatl díky vítězstvím ve válkách a při turnajích. Panoš byl pánův průvodce a cvičil se na rytíře. Panoš se začínal cvičit na rytíře ve třinácti letech.
Páže – synové šlechticů byli posíláni na jiné hrady, aby se staly pážaty. Když páže vyrostlo, stalo se panošem. Pážata i panošové obsluhovali rodinu hradního pána při hostinách. Panošové vykonávali působivější úkoly jako krájení masa. Pážata nalévala nápoje.
Hradní čeleď sloužila hradnímu pánu. Někteří byli důležitými úředníky, například purkrabí, který pečoval o hrad v nepřítomnosti pána. Méně důležité úkoly vykonávali služebníci, jako kuchaři či tkalci. Tesaři vyráběli předměty pro domácnost a opravovali hrad. Přadlena musela příst vlnu, která se dala použít ke zhotovení, šatstva.
Chýše nevolníků stály na polích a patřily hradnímu pánovi. Většina poddaných pracovala na panských polích a pěstovala potraviny pro pána. Ten přebytečnou úrodu prodával, aby získal peníze. V prvních hradech nebylo příjemné bydlení. Jediným topením ve velkých místnostech byly otevřené ohně, takže tam byla zima a vlhko.
Kromě hradního pána byl jenom kaplan natolik důležitý, že měl vlastní ložnici. Hlavní místností hradu byla veliká síň. Zde hradní pán jedl, přijímal hosty a vykonával svou práci. Veškeré osazenstvo hradu původně spalo v této síni, ale kolem 13. století měl již hradní pán a jeho rodina vlastní ložnice.
Rodina hradního pána holdovala bohatým večeřím. Když měli hosty, vystrojila se velkolepá hostina s žongléry a zpěváky. Na podlahách byly někdy položeny dlaždice. Koberce byly vzácné a musely se dovážet.
Ve velkých hradech bylo obvykle několik kuchyní. Jídlo se ukládalo do spižírny a vařilo se v kuchyni. Nápoje se skladovaly v sudech ve sklepích. Prvními „sporáky“ byly otevřené ohně na nádvoří, aby se zabránilo požáru na hradě.
Kromě výčepní tvořili většinu kuchyňského služebnictva muži. Některé hrady měly samostatnou pekárnu určenou výhradně k pečení chleba. Vedle hovězího masa byli častou potravou holubi, bažanti a zvěřina.
Všechny potraviny byly vypěstovány nebo uloveny na panství hradního pána. Omáčky se užívaly k zamaskování chuti špatného masa. Hlavní jídlo se podávalo pozdě dopoledne. Hlavními chody byly maso a ryby. Moučníky byly přepychem. Jídlo se jedlo z chlebových „misek“, v podstatě z chlebových placek.
Ve středověku byla voda tak špatná, že se nedala pít. Výčepní vařila pro čeleď pivo. Hradní pán a jeho hosté byli důležitější, a tak pili víno, které bylo mnohem dražší. Zatímco se nože a lžíce po staletí neměnily, některé potřeby pro domácnost jsou dnes zcela odlišné. Děsivě vypadající hák na maso se užíval k vytahování masa z kotle zavěšeného nad ohněm.
Jak se žilo na hradě
Monumentální stavby kamenných hradů v krásné české přírodě probouzejí romantické představy o princeznách a rytířích. Ale život na nich nebyl takový, jak ho ukazují pohádky. Byl mnohem syrovější. V jejich chladných a často zapáchajících prostorách se žilo těžce a nepohodlně.
Naše kotlina je kamennými hrady a tvrzemi doslova posetá. Jedním z klíčových důvodů, proč se začaly stavět, byl strach před postupem Tatarů, kteří se v roce 1241 objevili na Moravě. Král Václav I. si uvědomil, že dřevěná hradiště nemají před nezvanými návštěvníky šanci. Nařídil proto přestavbu.
Za pevnými hradbami a zdmi byli obyvatelé hradů v bezpečí. Přišli však o pohodlí. Malá okna nepropouštěla dostatek slunečních paprsků. Uvnitř budovy tak bylo i ve dne nepříjemné přítmí. Svítilo se pouze kovovými či keramickými kahanci, naplněnými tukem, v nichž hořel knot. Na chodbách a v exteriéru se využívaly pochodně
Den na hradě začínal východem a končil západem slunce. Aktivity, jež ho naplňovaly, se lišily podle postavení obyvatele hradu. Jedno je však jasné. Cokoliv člověk dělal, nikdy nebyl sám. Ve středověku neexistovalo, že by měl každý svou místnost. Dokonce i dveře do prevétu se nechávaly otevřené. Soukromí tedy bylo velmi vzácné.
Na ztrátu intimity si museli zvyknout i členové královské rodiny. K jejich životnímu stylu patřila řada sloužících, kteří vstupovali do všech pokojů, včetně ložnice. Ta často sloužila jako audienční síň nebo zázemí pro fraucimor či úředníky.
Interiér a bydlení
V průběhu staletí se názory vládnoucích vrstev a prostého lidu na bydlení a vnitřní podobu obydlí stále více rozcházely, ale ve středověku ještě ne tolik, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ve 14. století trávili muži většinu dne mimo dům, a to bez rozdílu postavení. Panovník se svou družinou byl neustále v pohybu. Stejně na tom byla šlechta, která tvořila panovníkův doprovod. Šlechtici, kteří nepatřili ke královskému dvoru, se museli starat o vlastní panství.
Kromě toho museli hledat další zdroje výdělku. Jezdívali na hony, turnaje a hostiny. Bohatí patricijové cestovali, aby ochránili své investice, ať již peníze uložili do dolování, obchodu či finančních půjček. Řemeslníci a rolníci cestovali podstatně méně, většinou tu a tam navštívili sousední město nebo vesnici.
Ale ani oni netrávili čas v jizbě. Pracovní den se neřídil podle hodin, ale slunce; začínal rozedněním a končil za soumraku. Rolníci žili na poli, na pastvinách, v lese anebo na dvoře, kde se věnovali hospodářským povinnostem.
Pro muže ve středověku znamenal pojem bydlení především střechu nad hlavou, kterou využívali v noci k přespání a v zimě k pobytu v teple. Od jara do podzimu zůstávali přes den venku, i když třeba poprchávalo či bylo chladno, protože byli otužilí a svým povinnostem (se museli věnovat za každého počasí. Poněkud jiné to bylo se ženami.
Urozené někdy doprovázely svého manžela, ale častěji trávily čas v rodinném sídle. Stejné to bylo se ženami ve městech a na vesnicích. Staraly se o přípravu stravy, dohlížely na děti a čeleď, předly len a šily šaty, krmily dobytek a drůbež, uklízely.
Většinu prací odbývaly na dvoře. Ženy na venkově, byly v jednom kole. Podobně vypadal den urozených žen, jen s tím rozdílem, že měly služebné. Rozsah prací v tak velké domácnosti, jako byl hrad, vyžadoval osobní přítomnost urozené paní domu, která musela služebné neustále pobízet, kontrolovat a vysvětlovat jim, co mají dělat.
Zvláště dohled na kuchyni byl naprostou samozřejmostí. Pro ženy ve 14. století znamenal pojem bydlení totéž, co pro jejich muže. Navíc ovšem pobyt doma reprezentoval činnost, kterou musely konat, aby zajistily chod rodiny a domácnosti.
Lidé ve středověku příliš od bydlení neočekávali. Tak tomu bylo po staletí. To se však začalo ve 14. století pomalu, téměř nepozorovaně měnit. Na bydlení se začalo nahlížet nejen jako na přístřeší, ale současně i jako na prostor pro společenský život.
Je několik důvodů, proč tento zlom začal právě ve 14. století. Společnost bohatla, i když křesťanskou Evropu zachvátila krize. Tato krize však nebyla krizí vysloveně hospodářskou, jako jsou krize moderní. Její podstatou byly hladomory, morové epidemie, kacířská hnutí a sociální problémy.
Dopad krize pociťovali zvláště nejchudší, kteří neměli vlastní hospodářství a neměli tady ani dům, proto se radikalizovali. S klimatickými změnami docházelo k velkým výkyvům počasí. Na rozdíl od předchozích staletí se stávalo, že počasí bylo několik dní tak špatné, že lidé museli i mimo zimní období trávit celý den doma pod střechou.
Zatímco dříve se komunikace v rámci rodiny a se sousedy odbývala venku, nyní se částečně přesouvala do obydlí. Stále častěji byl zvyk „posedět“doma. Ale nejen to. Lidé začali díky církvi vnímat čas, začali uvažovat o životě v širších duchovních souvislostech, získávali lepší přehled o světě a samozřejmě o tom všem spolu horlivě diskutovali. Najednou měli o čem hovořit a zvýšená potřeba vzájemné výměny názorů vedla k novému pohledu na bydlení.
V prostředí šlechty se oblíbenou stala dvorská zábava, urození muži se začali podstatně více společensky stýkat s urozenými dámami. Podstatné bylo, že se církvi podařilo prosadit svěcení neděle, jako dne odpočinku, kdy se lidé (urození i prostí) věnovali své rodině a byli většinou doma. S tím, jak se z původní „noclehárny“ stávalo obydlí, začali mít lidé vyšší nároky na vzhled interiéru. Klíčovým problémem bylo vyřešit způsob vytápění, aby kouř z otevřených ohnišť či z dýmné pece neobtěžoval obyvatele v jizbě.
Společenská funkce bydlení vyžadovala jinak konstruovaný, nábytek. Rostl proto důraz na pohodlí sedacího nábytku. Lidé toužili zkrášlit vzhled svého interiéru. Není náhoda, že právě počátkem 14. století se významně zdokonalovaly truhlářské techniky a začal se vyrábět mnohem náročnější nábytek.
Lidé sice trávili většinu času na cestách či prací, ale když se vraceli domů, měli najednou jiný pocit, protože přicházeli do příjemného prostředí. Tak se ve středověku začala postupně vytvářet psychotická vazba člověka na jeho rodný. V této době se začínaly vytvářet zárodky postoje k bydlení tak, jak ho chápeme dnes.
Z hlediska využívání místností v obydlí existovaly od raného středověku obecně dva základní prostory – denní a noční. Toto chápání prostoru se zachovalo ještě ve 14. století. Technická změna způsobu vytápění nezměnila návyky lidí spojené s bydlením hned. Denním prostorem byla jizba s vytápěním, v níž se lidé mohli během dne ohřát. Druhým byla nevytápěná komora, v níž spali. Jen v největších mrazech spali lidé ve vytápěné jizbě. Přenocování v jizbě s topeništěm nebylo ve středověku každodenním návykem, ale jen nouzovým opatřením.
Lidé byli mnohem otužilejší než dnes a na noc jim stačilo, že se zahrabali do sena, přikryli se látkami či kožešinami. Raději spali v místnostech nevytápěných, v nichž se dalo lépe dýchat, protože nebyly zakouřené štiplavým dýmem z ohně. Ani urození ve svých hradech nespávali v teplé komnatě (vytápěl se obvykle jen velký sál), ale v chladných místnostech, v nichž měli své ložnice. Ale ani pak nespali ve světnici všichni členové domácnosti, ale jen hospodář s manželkou, ostatním byla nadále vyhrazena komora, stodola a další vedlejší prostory domu.
Způsob vytápění interiéru byl klíčem k tomu, jak lidé bydleli. Ve středoevropských klimatických podmínkách bylo zajištění tepla v zimních měsících základním předpokladem existence. Původní vytápění hradních paláců obstarávaly krby, běžné v kamenných stavbách už v předchozích staletích. Krb s komínovým odvodem sice nezamořil dýmem místnost, ale současně ji nedokázal dostatečně ohřát, protože přímý odtah do komína znamenal obrovské tepelné ztráty. Proto se začala v reprezentačních prostorách hradních paláců objevovat kachlová kamna.
Kamna byla navíc díky povrchové výzdobě kamnových kachlů reprezentačním kusem vybavení interiéru. Krb se umísťoval do hmoty zdi, zatímco kamna stála volně v prostoru a lépe ohřívala vzduch, který mohl cirkulovat. Těleso kamen nesrovnatelně lépe akumulovalo teplo a kamna navíc hřála ještě určitou dobu po vyhasnutí ohně na rozdíl od krbu.
A ještě jednu přednost měla kamna v očích lidí ve středověku – protože oheň hořel v uzavřeném prostoru, snižovalo se nebezpečí požáru, jehož se všichni tolik báli. Kachlová kamna se ve větší míře se začala v českých zemích šířit až ve 14. století. Klíčovými pro funkci kamen se staly kachle.
Kamnovým kachlům říkáme komorové, protože byly zhotoveny na stejném principu, jako by šlo o menší nádobu s plochým dnem a s vnitřním prostorem, ohraničeným stěnami podobně jako keramický hrnec, který tvořil onu charakteristickou malou komoru. Komorové kachle ve 14. století měly čelní stěnu zdobenou reliéfně a bývaly polévány hnědou engobou. Podle velikosti otopného zařízení jich bylo třeba na postavení kamen několik set. Kachle byly uměleckými artefakty a významně přispívaly k výzdobě interiéru.
Vrcholná gotika vtiskla palácům panovníka a šlechty reprezentační vzhled už jen použitím stavebních prvků jako byly žebra, sloupy a ostění. Nový způsob vytápění sálů a komnat přinesl proměnu v tom, že se obytné prostory staly čistější, byly současně teplejší a přímo vybízely k tomu, aby zde urození lidé trávili více času než dříve. To vše způsobilo, že urození požadovali od bydlení vyšší standart a u reprezentačních prostor dokonce okázalý komfort. Hradní paláce bývaly obvykle patrové. Okna v přízemí si nadále podržela vzhled střílen.
Byla kvůli obraně úzká a vedla většinou jen na nádvoří. Přízemí paláce se nehodilo k bydlení urozeného majitele a jeho rodiny, nejčastěji tu bývaly skladovací komory a případně ložnice osobních služebníků. Obytný prostor se nacházel v patře paláce. Tam bývala okna široká, obvykle v duchu dobové módy s ostěním tvaru lomeného oblouku, opatřená okenicemi na zavírání, v palácích královských hradů a nejbohatších šlechticů dokonce již zasklená kruhovými terčíky vsazenými do olova. Do patra paláce se vystupovalo po schodech z některé místnosti v přízemí, ale schodiště mohlo být také vedeno v síle zdi.
Bývalo obvykle točité, aby se dalo v případě dobytí hradu dobře bránit. Někdy také bývalo schodiště vedené venkem po vnější zdi paláce. V takovém případě bylo dřevěné, aby se dalo v případě boje strhnout. V patře paláce se nacházel velký sál, který sousedil s několika menšími místnostmi. Tyto místnosti byly navzájem průchozí (chodbu středověký hrad neznal). V průběhu 14. Století se na vnějších zdech větších paláců začaly zřizovat dlouhé dřevěné pavlače (se schody z nádvoří), kryté dřevěnou stříškou na způsob chodby.
Z pavlačí se dalo vcházet do jednotlivých místností, které tím pádem nebyly propojené mezi sebou. Tak se poprvé začal vytvářet soukromý prostor pro rodinu majitele hradu. Pokud měl palác ještě druhé patro, bývaly právě tam soukromé komnaty majitel hradu. V takovém případě celé první patro sloužilo reprezentačním účelům. Součástí paláce bývala často malá rodinná kaple. Velký sál byl místností, kde se odehrával společenský život šlechtice.
Hostil zde nejen urozené sousedy, ale pobýval tu také s předními členy své družiny (obvykle společně večeřeli). Sál měl nejen svědčit o zámožnosti majitele hradu, ale měl také demonstrovat jeho rytířské ctnosti a urozený původ. Zdi hradních sálů bývaly ve 14. století malířsky zdobené běžně heraldickými znaky a také scénami rytířského života.
Poněkud jinak vypadala úprava obytných komnat v paláci. Ty většinou nebyly vytápěné, a proto se izolovaly dřevem, které bránilo prochladnutí kamenných zdí. Uvnitř komnat zděného paláce se budovaly roubené komory na způsob srubu. Tyto místnosti obývaly především urozené ženy - fraucimor.
K výrobě raně gotického mobiliáře se používala spíše masivnější prkna, která se z klády řezala ručně nebo se přitesávala sekerou. Počátkem 14. století se v českých zemích objevily vodní pily (katry), v nichž bylo možno zhotovit kvalitní a pravidelná prkna. Vodní pila mnohonásobně zrychlila zpracování dřeva a pro kvalitu nábytku se stala klíčovým technologickým zlomem. Místo tradičních tesařských technik bylo možno používat mnohem jemnější a ve výsledku dokonalejší techniky truhlářské.
Původní výrobu masivního nábytku, založenou na použití fošen a trámků, nahradila zcela nová odlehčená konstrukce pevného rámu s výplní. Rohy rámů se začaly spojovat pomocí ozubu a díky samonosné konstrukci již nebylo třeba nábytek zpevňovat železnými pásy. Protože bylo zhotovení nábytku méně pracné a byl dokonalejší, začalo se ho v gotických interiérech 14. století stavět mnohem více než v době románské.
Ve 14. století se začali objevovat specializovaní řemeslníci truhláři a také řezbáři, kteří nábytek zdobily. Ve 14. století byla stejně jako po celý středověk truhlice nejuniverzálnějším kusem nábytku. Truhlice sloužila nejen k ukládání cenných věcí, oděvů, nádobí, liturgických předmětů, zbroje a případně i potravin, ale na truhlici se také sedávalo a dokonce i spalo. Menší truhlice si vozili zámožnější lidé s sebou na cesty (jako kufr).
Tyto masivní truhlice byly stejně jako dříve okované železnými pláty a sloužily nejspíše na uschování cenností a především peněz. Z tvaru truhly byly odvozeny další druhy nábytku, určené k ukládání nádobí, šatů a dalších předmětů. Ve středověku se v hradním prostředí staly oblíbenými především kredence. Jejich vznik se odvozuje z dobového zvyku vystavovat na obdiv hostům drahé kusy vybavení vlastní domácnosti.
Na stůl či víko truhlice se vystavovalo nádobí (především tepané kusy ze stříbra), skleněné číše, ale i šperky a další drobnosti. O podobě středověkých stolů máme jen matnou představu, protože se zdá, že většina stolů nebyla v interiérech paláců pevně zakotveným nábytkem, ale stůl se sestavoval (ze samostatné podpěry a vrchních desek) v sále či jinde podle momentální potřeby. Nedůležitost stolu vyplývala z faktu, že běžná denní strava byla skromná, a to dokonce i v případě zámožných velmožů a nejspíše se nejedla u stolu.
K ničemu jinému stoly lidé nepotřebovali. Proto se stavěly jen tehdy, pokud rodina pořádala společný slavnostní oběd či večeři nebo pokud majitel domu pořádal hostinu pro přátele. V ostatní dny byl stůl rozložený a jeho díly uložené v komoře či jinde. Základem stolu byla jednoduchá koza s trnoží, většinou nezdobená. Jednoduché bývaly i desky stolů, často je tvořilo jen několik obyčejných prken. Deska stolu se proto vždy pokrývala ubrusem, ovšem pod středověkým označením ubrus se často skrývalo několik vrstev textilií.
Do kategorie stolů můžeme zařadit pulpit, tedy jakýsi středověký pracovní stůl, na němž se nejen psaly listiny, ale také se na něm četly rozložené knihy. Pulpit 14. století byl obvykle tvořen vysokým podstavcem se šikmou deskou a se zabudovanou menší skřínkou na knihy dole. U pulpitů na psaní se obvykle stálo. Pulpity byly většinou nezdobené, neboť šlo o nábytek pracovního charakteru. Sedací nábytek byl po celý středověk nesmírně rozmanitý, protože spolu s truhlou tvořil základ vybavení interiérů.
Nejběžnějším typem byla lavice, od obyčejné bez opěradla až po lavice s nádherně zdobenými opěradly. Kromě nich byly běžné individuální sedací kusy nábytku, od jednoduchých židlí s mírně šikmými nohami až po nádherná křesla zdobená řezbou. V prostředí paláců se na sedák obvykle upevňoval kus kůže či prošívaný polštář pro pohodlnější sezení. Lůžko bylo kusem nábytku, který stával v soukromých prostorách hradního paláce.
V prostředí zámožných lidí se z postele stal funkčně propracovaný kus nábytku. V palácích se obvykle spávalo v místnostech nevytápěných (jen v zimě v případě vysokých mrazů ohřívaných pomocí žhavých uhlíků nasypaných v železných koších). Proto se prostor vlastního lůžka začal zateplovat pomocí textilních závěsů, které spáče izolovaly od chladné komnaty (na způsob jakéhosi stanu). Původní funkce nebes byla tedy výhradně zateplovací.
Textilie se nad postel původně zavěšovaly od stropu, ale záhy lidé zjistili, že pro tepelnou izolaci je lepší, pokud je izolován i prostor nad lůžkem. Proto se nad něj začala upevňovat plochá deska (říkalo se ji nebesa). Původně byla nebesa kratší než vlastní lůžko a byla upevněna jen nad hlavou, později byla stejně veliká jako lůžko a končila až nad nohama spáče. Nebesa bývala v rozích podepřena sloupky. Z nebes splývaly textilní závěsy. Středověká lůžka stávala na poměrně vysokých nohách, aby byl spáč co nejvýše nad podlahou (u země byl větší chlad).
Aby bylo možno do vysokého lůžka pohodlně vlézt, býval často kolem celé postele stupínek, výjimečně i dva. Postele bývaly poměrně krátké, neboť zvykem bylo spát s vysoko podloženou hlavou (téměř polosedě). Zámožní lidé si potrpěli na kvalitní lůžkoviny, které musely být z drahých (a tedy jemných) látek, jako byly - brokáty, samety, damašky a satény. Většina těchto drahých látek se dovážela nejčastěji z Itálie a také z Francie.
Věšet látky na stěny, aby byla místnost lépe chráněna před chladem, bylo obvyklé již v hradištní době. V palácích se ovšem na stěny sálů nezavěšovaly látky ledajaké; ve 14. století se objevily různé vyšívané a tkané koberce a tapisérie. Textil v interiérech sloužil také k dekoraci stolů a lůžek. Jako baldachýn se zavěšoval nad křesla, zavěšoval se zřejmě také kolem oken a někdy i na stěny. Pro ochranu před chladem bylo rovněž důležité izolovat podlahy.
Na ně se rozkládaly zvířecí kožešiny (oblíbenou trofejí byly medvědí a vlčí), ale také tkané a vyšívané koberce. I když se žádný nedochoval, byly nesporně oblíbené, jak dokládá v kronikách popsaný zvyk, že se podobnými koberci zdobily stany během válečného tažení, při diplomatických jednáních, zásnubách apod.
Kuchyně a stolování
Středověká společnost byla společností hladu. To samozřejmě neznamená, že by lidé hladověli neustále, přicházela období hladu, ale i hojnosti. V důsledku změn klimatu pronásledovaly ve 14. století evropskou společnost hladomory mnohem častěji než v předchozím století. Ale ani v úrodných letech neměla velká část obyvatel dostatek jídla po celý rok. Množství stravy a její kvalitu ovlivňovalo střídání ročních období.
V létě a na podzim měli lidé dostatek čerstvých potravin, zvláště na počátku zimy bývala obvykle hojnost, protože po sklizni byly plné sýpky a před zimou se zabíjel mladý dobytek. Zato na jaře bývaly dávky jídla nízké, zásoby docházely a kvalita stravy byla špatná.
Tento nedostatek se do jisté míry vyrovnával padesátidenním půstem, který církev prosazovala po dobu šesti týdnů před Velikonocemi. Pocit neustálého ohrožení hladem vedl k tomu, že lidé jedli rádi, a pokud měli možnost, přejedli se. V představách středověkého člověka se pojem štěstí spojoval s hojností jídla a pití.
V protikladu k touze po dostatku jídla stála církevní nařízení o dodržování půstu. Vycházela nejen z náboženské praxe, ale i z praktické potřeby donutit prostý lid, aby jedl méně a dělal si zásoby na horší časy. I přes horlivou snahu prelátů se však dodržování půstu nepodařilo nikdy v plné míře prosadit.
Kromě jiného proto, že sám farní klér půsty nectil. Přísné půsty dodržovala ve 14. století jen úzká vrstva lidí, především řeholníci v klášterech a někteří představitelé šlechty. Protože vládl všeobecný nedostatek jídla, nemohli lidé plýtvat.
Spotřebovali nejen vše, co vypěstovali, ale také co měli možnost nasbírat v okolí své usedlosti. Stejná zásada platila o živočišných produktech. V kuchyni se využilo do posledního zbytku vše včetně vnitřností, krve i kostí. To ovšem neznamená, že by lidé ve středověku neměli mlsné jazyky. Vždy se snažili, aby jídlo chutnalo podle jejich představ co nejlépe a přípravě stravy věnovali mnoho času.
Zámožnější šlechta si zjednávala zkušeného kuchaře. I přes poměrnou jednotvárnost surovin se vařily rozmanité a na přípravu často náročné pokrmy. Protože neexistovaly obecně rozšířené kuchařské postupy, závisela příprava jídla a složení přísad na fantazii kuchařky a také na dostupných surovinách.
Ve 14. století došlo k prakticky úplnému nahrazení ručního mletí mouky vodními mlýny. Ruční mlýnky sice v domácnostech zůstaly, ale používaly se jen v mimořádných situacích. Mlýny jsou ve 14. století doloženy i na vesnicích. Zdá se, že se mlýny budovaly bez nadsázky všude, kde se nacházela tekoucí voda, neboť mlynářství se stalo výnosným podnikáním.
Mlýny stavěl majitel panství, protože jejich výstavba byla vázána na vlastnictví příslušné části vodního toku, a ty pak za plat pronajímal. Původní mlýny byly malé s jedním mlecím zařízením a mlýnským kolem.
Starší kola byla konstruována na spodní pohon (lopatníky), ale ve 14. století se rychle šířila mlýnská kola na horní pohon (korečníky), která měla zhruba dvakrát vyšší výkonnost. Záleželo na místních podmínkách, protože k hornímu náhonu bylo třeba určitého sklonu terénu. Středověký mlýn nemohl pracovat celý rok. Odhaduje se, že pracoval průměrně jen 100 dní v roce. Ve 14. století se také objevují zprávy o stavbě jezů, které zvyšovaly hladiny řek pro potřeby mlynářů.
Základem stravy byl chléb. Chléb byl hlavní přílohou k většině jídel. Pekl se převážně z tmavé, mnohdy jen hrubě semleté mouky, která někdy nebyla ani řádně čištěna, takže v ní zůstaly zbytky otrub. Při běžné konzumaci však nižší kvalita nevadila, neboť chléb se jedl jen v menší míře čerstvý.
Na hradech existovaly samostatné pekárny. Protože nebylo možné péct každý den, napeklo se větší množství bochníků na několik dnů dopředu. Proto se chléb jedl i ztvrdlý. Chléb se tradičně jedl tak, že si lidé rukou odlamovali z bochníku kusy a ty vkládali do úst.
Stolovník mohl chléb sníst, ale na hostinách bohatších lidí se obvykle dával psům. Někdy se vracel do kuchyně, kde se pak nastrouhal, rozdrobil a použil k zahušťování omáček a kaší.
Již ve 14. století lidé jedli perníky. Mezi nejoblíbenější sladké pečivo patřily tradiční koláče. Existovaly také oplatky plněné povidly. Ve 14. století se knedlíkem nazývaly masové noky, které byly podobné dnešní sekané.
Nejběžnějším vařeným jídlem byly rozmanité kaše. Obvykle se dělávaly slané a téměř vždy se do nich přidával starý chléb. Podle přísad existovaly desítky druhů kaší a časté byly také zvláštní kaše s mletým masem, jimž se říkalo varmuže.
Do kaší se často přidávala vejce, slanina, kroupy, zeleniny a rozmanité koření. Protože však měli lidé ve středověku rádi rovněž sladké chutě, i do slaných kaší se někdy přidával med. Kaše byly podle použitých přísad často velice nákladným jídlem a takové se běžně podávaly na stolech nejbohatších lidí. Sladké kaše byly vzácností.
Hlavním sladidlem byl med, ale přidávalo se i rozvařené ovoce a povidla, často také ovoce máčené ve víně. Protože sladká kaše byla považována za slavnostní jídlo, dbalo se i na její vzhled, především na barvu. Do černých kaší se přidávaly švestky, červená se dělala z malin, jahod či višní. Pomocí petržele se zhotovovaly kaše zelené, přidáním šafránu žluté. Bílá kaše se dělala z jablek se šlehanými bílky.
Oblíbené byly rozmanité omáčky. Byly poměrně husté a většina byla sladkých a silně kořeněných. Omáčky se nepodávaly s přílohami, jak je tomu dnes, ale sloužily k ochucení masa. Způsob konzumace omáčky byl dvojí. Na stůl se servírovala v misce či hrnci a naběračkou se jí polil plátek masa položený na chlebu.
Pak vzal stolovník chléb do ruky a jedl. Druhou možností bylo namáčení odkrojených kousků masa či chleba přímo v omáčce. Polévky se dělaly nejčastěji jako hovězí vývar, který se různě zahušťoval. Ve středověku šlo o samostatné jídlo. Pokud se polévka objevila mezi jinými pokrmy na hostinách, zřídka byla prvním chodem.
Užití masa ve středověké kuchyni bylo poměrně běžné. Nejvíce lidé jedli hovězí maso. Skopové a vepřové se považovalo za podřadné a objevovalo se především ve stravě venkova. Za nejlepší se považovala zvěřina, která se předkládala na tabulích šlechty.
Ryby byly nejen postním jídlem, ale některé z nich se objevovaly i v běžné stravě. Jako drůbež se v kuchyni téměř bez výjimky užívaly jen slepice. Příprava všech druhů masa byla v podstatě stejná. Nejčastěji se vařilo či dusilo, pečení a grilování se užívalo méně.
Maso se podávalo nakrájené na plátky, většinou s omáčkami. Oblíbeným tukem, bylo vepřové sádlo, k maštění pokrmů, zvláště kaší, sloužila rovněž slanina. Vepřové maso bylo oblíbené a ve středověku se bez něj neobešla žádná slavnost, zvláště o masopustu ho musel být na stolech dostatek.
Z vepřového se vyráběla oblíbená jelítka a klobásy. Často se nabízela i hostům v zájezdních hostincích. Protože se však ve vyšších vrstvách vepřové považovalo za maso podřadné, na stolech šlechty se klobásy objevovaly jen výjimečně.
Jelítka se ve středověku připravovala tak, že se maso nasekalo a okořenilo, směs se zašila do vepřové kůže a uvařila se ve směsi vody s vínem a octem. Po vychladnutí se krájela na plátky podobně jako tlačenka. Kromě toho ovšem existovala i jelítka zhotovená z krve a krup.
Důležitou roli hrála v kuchyni 14. století zelenina. Část sloužila k ochucování na způsob koření, část jako příloha a někdy se dokonce objevovala jako základ samostatných jídel. Škála zeleniny byla široká, protože kromě druhů užívaných dnes, sbírali lidé ve středověku nejrůznější byliny či divoce rostoucí druhy rostlin, kterými nahrazovali zahradní zeleninu.
Saláty se považovaly za nejlepší prostředek k dobrému trávení. Podávaly se nejen na hostinách, ale i v každodenním jídelníčku. Ochucovaly se octem, který si lidé zhotovovali sami z vína, piva nebo trnek. Kromě hlávkového salátu se k přípravě salátů užívaly také mladé kopřivy, listy lebedy a merlíku, černobýl, řeřicha, plicník, rozrazil potoční, kostival, ohnice, šťovík a desítky dalších. Jednou z nejdůležitějších surovin středověké kuchyně bylo zelí.
Lidé ve středověku ho považovali za lék a připisovali mu schopnost zabránit otravě houbami, ochránit před uhranutím, léčit malomocenství, otoky či prašivinu. Nakládali ho na zimu, kdy nebude k dispozici čerstvá zelenina. Hlávky se ukládaly spařené. Častěji bylo konzervování zelí nakládáním (kysáním), způsob ve 14. století běžně rozšířený.
Zelí jedli bohatí i chudí, patřilo ke stravě čeledi, studentů, objevuje se i jako patní jídlo. Zelí se jedlo vařené i smažené, ochucovalo se smetanou, slaninou a máslem. Ze zelí se vařila polévka či zelná omáčka a také se zapékalo do chleba a placek.
Stejně důležitá byla ve středověké kuchyni cibule. Jedla se syrová s chlebem a sýrem, přidávala se do omáček a užívala se při přípravě masa. Česneku se připisovaly léčivé schopnosti a od nejstarších časů se konzumoval v různých vývarech, ovšem lidé ho brali spíše jako lék než potravinu. Poměrně často se jedla dýně. Běžně se také konzumovaly okurky.
Celer se pěstoval stejně jako petržel jen pro nať. Nať sloužila k ochucování a barvení kaší a omáček do zelena. Mrkev se ve 14. století užívala k vaření sladkého „mazu“, tedy jakési marmelády. Ze 14. století je doloženo i používání hořčice, kopru a křenu. Kromě medu, jímž se sladily některé kaše a omáčky, se ze sladkosti považovalo rovněž ovoce a lesní plodiny.
Ovoce se jedlo čerstvé, sušilo se a různě se upravovalo. Považovalo se za dobrý zákusek. Oblíbené byly vařené ovocné kaše, do nichž se přidával strouhaný chléb, někdy vejce, med, koření, rozinky. Kaše se podávaly teplé či studené (tzv. kyselice). Podobné byly i omáčky s ovocem. Někdy se ovoce připravovalo pečené nebo nadívané s náplní ořechů, medu a koření apod. Koření původně nebylo jen přísadou k ochucení jídla, ale lidé ho považovali za účinný lék.
Pro svou vysokou cenu bylo dovážené koření také prostředkem, jak na hostině ukázat zámožnost a prestiž. Kuchaři ho někdy přidávali do jídla tolik, že pokrm pak skoro vůbec nebyl k jídlu. Silně kořeněné pokrmy se považovaly za lepší než starší jídla mdlé chuti. Kromě jídla se hojně kořenilo i víno a především pivo. Mezi tradiční koření, které se pěstovalo v českých zemích, patřil kmín, šafrán, kopr, koriandr, dobromysl a majoránka. Mezi nejdůležitější dovážené patřil pepř, hřebíček a skořice.
Na hradech a tvrzích existovaly speciálně zřízené prostory, nazývané černá kuchyně. Šlo o kuchyňský prostor, v němž bylo otevřené ohniště a ve stropě široký dýmník. Prostor byl od ostatních oddělen zdí a vcházelo se do něho dveřmi. Název dostal podle toho, že stěny i strop byly černé a mastné od sazí. Černé kuchyně se zřizovaly obvykle v přízemí paláce. Vybavení kuchyně ve 14. století bylo velice prosté. Nad ohništěm se na kovový hák pomocí řetězu zavěšoval železný kotlík na ohřívání vody.
Sloužila obvykle jako užitková. Někdy stála u zdi velká dřevěná káď s víkem jako zásobárna na studenou vodu. K peci patřilo dlouhé dřevěné hrablo (na vyhrabování popela) a kovová vidlice či kleště, jimiž se během topení manipulovalo s poleny v ohni. K vybavení kuchyně patřil ruční mlýnek na obilí. Obvykle nechyběla stoupa i různá drtidla.
Zásoby se v kuchyni neukládaly, protože místnost byla špinavá a zakouřená. Navíc zde hrozilo kvůli otevřenému ohni větší nebezpečí požáru, proto se v kuchyni nechávaly jen keramické hrnce a kovové nářadí. To se ukládalo do výklenku ve zdi nebo se zavěšovalo na háky k trámovému stropu. Police či jiný nábytek v kuchyni nebývaly.
Nebýval zde ani stůl, na kterém by hospodyně mohla pracovat. Vše připravovala mimo kuchyni, která sloužila výhradně k vlastní tepelné přípravě stravy. Chléb a placky se pekly v peci, která se nejprve vytopila, pak se oheň uhasil, popel se vymetl a do horkého prostoru se naskládaly bochníky kynutého těsta.
Ostatní jídla se vařila či pekla na malém otevřeném ohni. Byla nižší spotřeba dřeva. Větší kusy masa, jako velké kýty, jehně nebo sele se často pekly venku na otevřeném ohni na rožni. Při vaření používaly hospodyně nízké kovové podstavce, nejčastěji trojnohé, které umístily do ohně a na ně stavěly keramické hrnce a rendlíky. V nich se vařila kaše, polévky a omáčky. Hrnce na vaření byly keramické, obvykle baňatého tvaru. Hrnce nebyly velké, jejich obsah se pohyboval kolem 1,5 až 2 litrů.
Běžným vybavením byly také keramické cedníky – baňaté hrnce s jedním velkým uchem napříč přes ústí, které měla po celém těle otvory. K vybavení kuchyně patřilo také rozmanité drobné náčiní – dřevěné kvedlačky se zhotovovaly ze samorostu, který měl na konci dřevěného držadla krátké pahýly, velké lžíce nebo naběračky byly dlabané ze dřeva. Někdy tu také stával špalek s malou sekerkou, aby bylo možno pomoc při rozdělávání ohně naštípat třísky.
Ve 14. století se obvykle jedlo ve všední dny dvakrát denně a obě jídla byla vařená nebo alespoň ohřívaná. Dopoledne se jedlo kolem desáté hodiny po mši, toto jídlo se označovalo jako oběd. Jíst až po mši vycházelo z církevních nařízení, že přijímat smí věřící pouze na lačný žaludek. Druhé jídlo se nazývalo večeře a odbývalo se odpoledne mezi čtvrtou a šestou hodinou podle roční doby. Jen výjimečně se jedlo ještě brzy ráno, zvláště v létě, kdy lidé vstávali kvůli práci na poli velice časně.
Nazývalo se snídaně a obvykle se snídal chléb, ovoce nebo studená kaše, pilo se mléko. Výjimku tvořily svátky, kdy se jedlo s přestávkami celý den. Jíst více než dvakrát denně bývalo předmětem kritiky církevních mravokárců. Pouze děti a starší lidé mohli dostávat tři a někdy dokonce čtyři jídla denně. Obě hlavní jídla měla podle dobových popisů dva nebo tři chody. Chodem se obvykle označoval pokrm, který bylo možno jíst samostatně.
Šlechtici večeřeli se svou často velice početnou družinou. Setkání u stolu mělo ve středověku významnou společenskou a komunikační funkci. Místa při jídle měla svou symboliku a vyjadřovala prestiž každého ze stolovníků. Na čestném místě (obvykle uprostřed) seděl nejvýznamnější muž, majitel hradu. Jemu se podávaly mísy, aby si mohl nabrat první. Po něm následovali další lidé podle významu. Na krajích stolů, nejdále od něho, seděli nejméně významní stolovníci, členové domácnosti, čeleď a děti.
Důležitým rysem stolování bylo mytí rukou před jídlem. Tento zvyk neměl ovšem důvody jen hygienické, ale především symbolické. Vycházel z křesťanské tradice, odvozené z Poslední večeře Páně, kde mytí rukou představovalo podmínku, aby se člověk mohl dotýkat božího daru – pokrmů.
Před každým jídlem se všichni lidé u stolu společně také modlili. Většina jídla se konzumovala přímo rukama. Sousto směl ve vychované společnosti člověk uchopit jen do tří prstů – mezi palec, ukazovák a případně ještě prsteník. Tato zásada, rozšíření na šlechtických dvorech, se mezi prostým lidem dodržovala jen zřídka.
Sousto masa či jiného jídla lidé nevkládali přímo do úst, ale položili ho na kousek chleba a s ním ho snědli. Kouskem chleba se také vytírala omáčka či kaše z mísy nebo se přidržovalo větší sousto masa. Vzhledem k tomu, že se jedlo rukama, patřil v lepší společnosti k vybavení hodovní tabule látkový ubrousek.
Používal se nejen po jídle, ale i během něho, např. pokud se připíjelo ze společné číše. V takovém případě bylo slušné otřít si nejen ruce, ale i ústa. Kde nebyl ubrousek k dispozici, považovalo se za zdvořilé, aby si člověk otřel ruku o okraj velkého ubrusu nebo o lem svého oděvu. Ke krájení masa sloužil jídelní nůž.
Lžíce se užívala jen na polévky a řídké kaše. Ve středověku měla odlišný tvar než dnes. Byla mělká a opatřena byla kratší a širší rukojetí, protože se držela v zatnuté pěsti. Stolovník byl při jídle skloněný těsně nad mísou a pokrm si rychlými pohyby vkládal lžící do úst.
Nejstarší lžíce se dlabaly ze dřeva, ve 14. století se však běžně objevovaly i lžíce odlévané z bronzu a mosazi. Bývalo zvykem, že každý člověk měl vlastní osobní lžíci, kterou nosil s sebou. Pokud však přišel host, který ji neměl, bylo povinností hostitele zapůjčit mu ji (stejně jako nůž).
Totéž platilo v šenku a klášterním špitále. Ve 14. století neměli stolovníci na stole před sebou vlastní talíř nebo misku. Pokud si nabírali pokrm z velké společné mísy, kladli ho na chléb a ten při jídle odkládali před sebe na desku stolu.
To je ovšem omezovalo, že si nemohli vzít příliš velkou porci, ale neustále si přidávali. Každý stolovník se obsluhoval sám. Na tabulích zámožnějších lidí bylo více mis (každá často s jiným pokrmem), ale na stolech prostých lidí jen jedna.
Při hostinách zámožnějších lidí rychle zdomácněly skleněné číše. Ve 14. století se k přípitku používala velká číše, která kolovala kolem stolu. Proto jsou gotické číše mimořádně velké, mnohé mají obsah větší než jeden litr. Jako první připíjel hostitel a pak podal číši tomu z hostů, kterého považoval za nejváženějšího. Charakteristická byla číše českého typu.
Šlo o štíhlou a vysokou flétnovitou číši (výška dosahuje až 60 cm), zdobenou perličkami či radýlkovaným dekorem. Obvyklým zdobením českého středověkého skla byly drobné perličky, kapkovité nálepy hustě pokrývající stěnu číše. Jeho oblibu kromě atraktivního vzhledu podtrhoval fakt, že byl praktický. Jedlo se rukama a číše s perličkami nevyklouzly z mastných rukou.
Jak se spalo na středověkých hradech
Spánek se dnes považuje za jeden z klíčových pilířů zdraví. Ve středověku byl ale vnímán pouze jako běžná součást života. O kvalitních matracích, ložním prádle, správné teplotě v místnosti nebo soukromí si lidé mohli nechat jen zdát. A to i na jednom z nejluxusnějších míst – kamenném hradě.
Opevněná sídla patří mezi symboly středověku. Plnila několik funkcí. Vedle rezidenční i ekonomicko-správní byla důležitým strážným bodem. Tak, jak se vyvíjela společnost, měnily se také hrady. Přizpůsobovaly se novým možnostem vojenské techniky, módním trendům i rostoucím požadavkům na pohodlí. Zvýšené nároky se dotkly především obytných místností, včetně ložnic.
Na přelomu 12. a 13. století byla značná část hradů skromnými budovami, které postrádaly honosnější prostory určené pro trvalé obývání. Majitelé tak spali v jedné místnosti společně se služebnictvem, jež přes den fungovala jako obývák a jídelna v jednom. Uléhali ke spánku buď rovnou na podlahu, jež byla pokrytá slámou, nebo na dřevěné lavice. Přikrývali se kožešinami.
Změna přišla o století později, kdy se obranná funkce opevněných sídel změnila na rezidenční. Pravděpodobně díky manželkám hradních pánů, které zde trávily většinu svého života. Kolem hlavní síně se tak začaly přistavovat místnosti sloužící jako ložnice. Vstupovalo se do nich z pavlače.
Výbava pokojů byla skromná. Kromě vyvýšené postele s nebesy zde byla truhla na oblečení, křeslo, stůl, lavice a krb. Zdi pokrývaly buď tapiserie, nebo dřevěné panely. Ty měly za úkol co nejdéle udržet teplo. Ženy ve svých komnatách přijímaly návštěvy a pracovaly zde. Málokdy si však užily soukromí. A to jak přes den, tak i v noci.
Jedním z rysů středověké společnosti je pospolitost, tento rys přežil ještě z dávnějších dob, kdy se lidé shromažďovali, aby se udrželi v teple a mohli se ubránit před predátory. Šlechtici tak často spali společně s komorníky, již si ustlali na zemi nebo na lavici. Zbytek obyvatel hradu, včetně rytířů, dvořanů a služebníků se uložil na matracích se slámou v jedné speciální budově nebo na půdě.
Nerušeného spánku si tak obyvatelé středověkého hradu užili málokdy. Nejenže je mohly probudit zvuky a pachy, které vydávali jejich spolunocležníci, místnosti byly zároveň studené nebo plné kouře. V postelích se navíc objevovaly blechy, vši a krysy.
Intimita byla také silně narušená. Naše představy o prudérnosti středověku jsou zkreslené. Plození dětí se vzhledem k stísněnosti prostoru mnohdy neodehrávalo v soukromí, ale v noci, když pár předpokládal, že ostatní spolunocležníci už spí.
Obstarávání potravin
Ve 14. století byl lov ještě více než v předchozích staletích především zábavou urozené společnosti, neboť faktický podíl masa divoké zvěře ve stravě byl zanedbatelný. Divočina se připravovala především na slavnostní tabule. Hostině často předcházel hon za účasti hostů.
Lov pro zábavu měl dvě základní podoby. Především je nutno konstatovat, že štvaná zvěř se nestřílela. Od nejstarších časů byl hon rituálním zápasem mezi lovcem a zvěří, kterou bylo nutno uštvat a zvítězit nad ní rytířsky, z očí do očí.
Za nejčastější se považovalo, pokud lovec uštvaného jelena zabil mečem, výjimečně kopím. Hon se uplatňoval při lovu vysoké, především jelenů, a byl až na výjimky záležitostí výhradně rytířů. Zajíci, bažanti, koroptve a jiná drobnější zvěř se lovili pomocí vycvičených dravých ptáků.
Sokolničení byla lovecká zábava, jíž se mohly účastnit i urozené dámy. S formováním dvorské kultury podle francouzského vzoru proto rostla obliba lovu se sokoly. Vycvičený sokol se považoval za cennost a objevoval se dokonce mezi oficiálními dary, které si posílali panovníci.
Ochlazení klimatu ve 14. století mělo v celé křesťanské Evropě vliv na charakter rybolovu. S nižšími zemědělskými výnosy současně stoupala poptávka po všech druzích potravin a tím rostla hodnota říčních ryb.
Zatímco dříve byl lov říčních ryb zřejmě svobodný, ve 14. století význam řek rostl, neboť je začali využívat i lidé jiných profesí. Rybáři tvořili ve 14. století poměrně početnou složku obyvatelstva. V řekách se nelovily jen rozmanité druhy ryb, ale také raci. Ve středověké stravě byly velice oblíbení.
Množství ryb lovených v řekách zdaleka nestačilo poptávce a v důsledku toho začal ve 14. století nebývalý rozmach rybníkářství jako tržního podnikání. První rybníky začala ve 13. století zakládat především kláštery. V rybnících se chovali především kapři. Cena stavby středně velkého rybníka se na konci 14. století pohybovala kolem 100 až 150 kop grošů, což byla cena výstavného městského domu.
Čtyři pětiny obyvatel země žily na venkově, ale kromě nich se zemědělstvím živili i někteří lidé na předměstích. Středověk byl společností ryze zemědělskou. Podvědomé přezírání zemědělské práce souviselo do značné míry s církevní ideologií.
V pohledu na práci přežíval v křesťanství velice dlouho, promítal se v různých blouzniveckých hnutích stejně jako v oficiální církevní doktríně a vrcholil ve 13. století činností žebravých řádů, které odmítaly práci a majetek.
Reálným výsledkem církevní ideologie byl rozpor, že si vládnoucí vrstvy sice vážily potravin, ale vlastní zemědělskou prací pohrdaly. Ve 14. století se tento pohled na práci začal měnit, když v důsledku moru vymřela velká část populace a najednou chyběly pracovní síly. Práci na jediný spravedlivý a Bohem požehnaný zdroj obživy povýšilo v následujícím století husitství.
Zatímco snaha o zefektivnění zemědělství byla ve 13. století dána z velké míry přelidněním, nedostatkem půdy a rostoucí potřebou potravin, ve 14. století byly hnacím motorem zemědělských změn klimatické změny a upevňování feudálního vlastnictví půdy.
Lidé začali hledat všemožné cesty, jak se vyhnout neúrodám a hladomorům. Příčinou hladomorů ve 14. století nebylo přelidnění, ale občasné katastrofální neúrody v důsledku kolísání počasí. Rolníci museli změnit zaběhnutý systém práce, aby se vyvarovali podobných nečekaných propadů.
Místo prosa a pšenice začali pěstovat žito a ječmen, tedy odolnější obilí, které však vyžaduje hlubší výsev. V důsledku toho bylo nutno hlouběji orat. To vše samozřejmě znamenalo mnohem více práce, změnu orebního nářadí, silnější potah a také lepší hnojení.
Rolník musel věnovat svým polím více práce než dříve, což v důsledku znamenalo, že stihl na jaře obdělat menší plochu. Každá venkovská usedlost měla přitom povinnost platit rentu vrchnosti a církevní desátky, jejichž výše bývala stanovena pevnou částkou z doby kolonizace, kdy byla rentabilita hospodaření vyšší. Nyní se výnosy snížily, ale platy nikoli. Rolník musel prodávat stále větší a větší díl své úrody a na obživu mu zbývalo stále méně a méně. Venkov chudl.
Problém změny klimatu se netýkal jen obilnářství. Ještě větší potíže nastaly v chovu dobytka. V předchozích staletích s teplejším klimatem se dobytek nechával volně pást venku po většinu zimních měsíců. S ochlazováním to však již možné nebylo a bylo nutno zajistit pro dobytek dostatek píce na zimu a navíc ho ještě ustájit.
Rolníci se nemohli dobytka zbavit, potřebovali ho k provozu své usedlosti, ale uživit ho je zatěžovalo stále více a více. Problémy s chovem dobytka dále snižovaly rentabilitu zemědělského hospodaření. Začal se vytvářet bludný kruh feudálního zemědělství. Pole vyžadovala kvalitnější obdělávání a dostatečné hnojení.
Aby rolník získal hnůj, musel chovat co nejvíce dobytka a dobytek držet co nejdéle během roku ve stáji jen tak se dal z podestýlky získat hnůj. Aby mohl stájovým způsobem chovat dobytek, musel rozšířit plochu luk a pastvin, kde sklízel seno a další píci. Luční hospodářství a vůbec vše kolem píce a dobytka vyžadovalo značné množství práce, která pak chyběla při obdělávání polí. Na konci 14. století byla rentabilita zemědělství přes některá drobná technická vylepšení celkově nižší než na konci 13. století.
Všechny lány ve vesnici měly mít stejnou velikost a měly se spravedlivě skládat jak z dobré, tak i horší půdy. Lány se měly rozměřit provazcem a těm poddaným, kteří budou mít svá pole na okraji plužiny, mělo být dáno půdy o něco víc než ostatním, neboť na okrajích je největší nebezpečí škod.
Zatímco poloha poddanských polí byla jasně dána, s ostatní půdou kolem vesnice to bylo z hlediska práv poddaných horší. Se zvýšenými nároky na píci pro dobytek rostl ve 14. století význam luk a pastvin. Dokud se na pastvinách a v lesích poddanský dobytek jen volně pásl, většina vrchnosti to tolerovala.
Jenže teď se situace změnila. Poddaní začali píci sušit a shromažďovat ji na zimu. Poddaní se rázem ocitli v komplikované situaci, neboť museli všechny své hospodářské potřeby realizovat jen na té půdě, kterou výslovně získali při zakoupení usedlosti. A ta jim s ohledem na změnu v chovu dobytka nestačila.
Rolníci potřebovali louky a co nejvíce pastvin, jenže těch se jim nedostávalo. Zemědělská půda, která zůstala poddaným k dispozici, byla mnohdy rozlohou nedostatečná a především právo pastvy poddanského dobytka se na mnoha panstvích stávalo předmětem ostrých sporů.
S nedostatkem plochy pro pastvu poddanského dobytka se začala v rámci trojhonného systému osevu poddanských polí důsledně uplatňovat obůrová vázanost. Pole byla rozdělena na tři části – na jedné se pěstoval ozim, na druhé jař a třetí se nechávala ležet ladem, aby načerpala sílu.
Na úhoru se pásl dobytek, ovšem pastva to byla velice špatná, neboť zde rostly jen nahodile nekvalitní traviny a plevel. Jedinou výhodou bylo, že dobytek půdu hnojil svými exkrementy. Z hlediska pěstování obilí byl úhor řešením v dané situaci výhodným, ale z hlediska obživy dobytka šlo o řešení nouzové a nedostatečné.
Symbolem proměny zemědělské práce se ve středověku stal těžký záhonový pluh. K jeho rozšíření došlo již ve 13. století, neboť byl typem oradla, které se lépe hodilo pro orbu protáhlých polí kolonizačních vesnic.
Záhonový pluh měl masivní dřevěnou konstrukci a byl těžký. To umožňovalo, aby při orbě pronikl do země hlouběji než lehká starší rádla. Středověké záhonové pluhy oraly zhruba do hloubky 10 až 15 cm. Brázdy byly poměrně široké a technika orby spočívala v kupení skýv do záhonů, proto záhonový pluh.
Záhony se oraly obvykle na 5 až 9 brázd. Mezi záhony vznikaly současně mělké strouhy, které odváděly vodu v případě silných dešťů a snižovaly nebezpečí, že obilí bude na poli hnít. Orba do záhonů kvalitně provzdušnila ornici, snižovala hrozbu zaplevelení polí, byla výhodná pro manipulaci, ale současně znamenala další snížení využitelnosti plochy pole.
Práce se záhonovým pluhem byla současně náročnější na tažnou sílu, vyžadovala pár silných volů nebo koní. Ke změně došlo i při sklizni. V předchozích staletích se sklízelo tak, že se obilí odřezávalo širokými noži těsně pod klasem, stonky se nechávaly na poli a spálily se. Od 13. století se obilí žalo co nejníže u země, aby se dalo z pole svézt co nejvíce slámy. K žetí u země se objevily úzké a dlouhé srpy. Sláma se po výmlatu zpracovávala na píci pro dobytek.
Odívání a móda
Se vznikem dvorské zábavy a městského života se na oděv začaly klást nové nároky. Poprvé se začal prosazovat fenomén módy. Chápání módy však bylo ve středověku mnohem složitější a řídilo se zcela jinými zákonitostmi. Je samozřejmé, že se i v českých zemích začaly v odívání prosazovat módní trendy.
Většina byla inspirována zahraničím a v tom tkvěl další velký problém. Módní trendy totiž přicházely většinou z německých zemí, jenže německou módu část české společnosti odmítala nikoli vůli tomu, že je špatná či hříšná, ale německá.
V církevních traktátech se často pod pojmem hříšná móda chápalo odívání v německém stylu, zatímco jako tradiční a církevně vhodný se označoval šat českého původu. Mezi cizími módními trendy, které se v českém oděvu objevovaly, byly nejen vlivy německé, ale také francouzské, což bylo dáno celkovou kulturní orientací lucemburského panovnického dvora.
Mnozí na své kněžské hábity používali drahé látky, což bylo rovněž v rozporu s církevními předpisy. Móda postupně ovládla celou společnost. Lidé vrcholného středověku si potrpěli na pestré a syté barvy, které vystřídaly režný a šedavý vzhled oděvů předchozích staletí. Barvy nebyly jen věcí obliby, ale získaly také jistou rozlišovací funkci.
Z této doby pochází rčení, že rytíř bojoval v barvách svého panovníka. Podle barvy oděvu se dalo usuzovat na zámožnost člověka podstatně lépe než ze střihu šatů. Obvyklá byla kombinace červené a modré nebo žluté a zelené v co nejvýraznějších kontrastech, oblíbená byla také kombinace červené s bílou.
V důsledku obliby barev se pro 14. století stalo charakteristickým dělení oděvu na dvě poloviny, z nichž každá byla jiné barvy. Nejoblíbenější barvou ve středověku byla červená. Temný purpurový odstín (šarlat) byl vyhrazen panovníkům a vysokým církevním hodnostářům.
Modrá se neobjevuje mezi liturgickými barvami, o to oblíbenější byla ve světském odívání, především v kombinaci s červenou. Zelená byla ve středověkém oděvu po červené druhou nejoblíbenější barvou. Žlutá byla ve 14. století módní barvou zvláště v ženském oděvu. Proti ní však vystupovali církevní mravokárci a v dalších staletích ovlivnili veřejné mínění natolik, že se žlutá stala barvou necudnosti a hanby; do žluté se v renesančních městech povinně odívaly nevěstky. Hnědá byla barva zdrženlivé cudnosti. Černá byla barvou oděvů představitel§ církve. Fialová byla barvou postní a stejně jako jiné tmavé barvy se objevovala hlavně v oděvech představitelů církve.
Ve 14. století můžeme poprvé hovořit o trendech v odívání, které obvykle přijala jedna generace a daný styl se v oblibě udržel dvacet nebo třicet let, než byl vystřídán jiným módním trendem.
Stejně jako dnes se starší módní trendy po určité době znovu vracely. Ryze českou módou byly také splývavé a těsné košilky lazebnic. To, že určitý styl zůstával módní tak dlouho, mělo několik důvodů. Prvním byl fakt, že módní trendy nevytvářeli návrháři či módní salony, ale řídily se vzorem odívání osob, které měly ve společnosti největší prestiž.
V českých zemích se ženská móda urozených šlechtičen odvíjela od stylu odívání královny, velmožové napodobovali panovníka, kupci nejbohatší patricije či vážené obchodní partnery v zahraničí. Někteří rytíři v mládí navštívili Francii nebo Německo, přivezli si odtud módní oděv a ten pak nosili na znamení toho, že byli v cizině.
Lidé i přes snahu odívat se módně nebyli tak rozmařilí, aby nákladný oděv odkládali po několika letech. Proto se módní trend, který přijali lidé v mládí, udržel obvykle po dobu jedné generace, neboť šaty se nosily většinou až do smrti.
Ve 14. století se v českých zemích za módní považovaly téměř výhradně barevné oděvy. V případě žen odívání zdůrazňovalo jejich grácii a kultivovanost. Ženské šaty a plášť zůstaly dlouhé a nařasené.
Protože se začala používat kvalitní a drahá sukna, bývala látka měkčí a sklad záhybů bohatší. Při chůzi bylo nutno rukou nadzvedávat dolní lem šatů. Ladnost tohoto gesta ženy pečlivě nacvičovaly. Pokud pohybovaly rukama, rozevíraly různými způsoby okraje pláště. To vše skýtalo ženám řadu elegantních variací, jak s oděvem půvabně nakládat.
U mužů se ve střihu naproti tomu kladl důraz na mužnost a sílu. Splývavé a rozšířené suknice, oblíbené ve 13. století, nahradily těsné nohavice. Módním se stal střih, který zdůrazňoval muskulaturu postavy, případně určitých partií těla, a ty se ještě zvýrazňovaly vycpávkami.
Pro mužskou módu 14. století se proto stal charakteristickým přiléhavý šat. Součástí mužského oděvu se stala zdobná zbroj, především dýky či tesáky.
Kromě módních oděvů se samozřejmě nosily i tradiční šaty se suknicí a pláštěm, především jako pracovní šat, běžné nejen na venkově, ale i ve městech. Jednou z nejvýznamnějších novinek mužského oblečení byly kabátce, které z hlediska odívání zcela změnily siluetu mužské postavy.
Objevují se kolem poloviny 14. století především jako trochu výstřední oděv mladších mužů. Původní kabátky byly velice krátké, kolem roku 1360 nezakrývaly ani rozkrok a v duchu dobové módy byly velice těsné, proto se musely zapínat na knoflíky nebo šněrovat. Stejně těsné byly i rukávy, které musely být opatřeny rozparky, aby je bylo vůbec možné navléknout, a poté se kolem ruky stahovaly šněrováním.
Celková úprava kabátů byla rozmanitá, se stojatými límci nebo bez nich, uzavřené či s hlubokým výstřihem. Boky obvykle zdobil pás. Rukávy se postupně prodlužovaly, až byly mnohem delší než ruka a jejich konce sahaly ke kolenům. Součástí kabátů byly také vycpávky hrudi a ramen, které zcela deformovaly vzhled postavy se štíhlým a staženým pasem. Jako každá výstřední novinka, sklidily i krátké kabátce ostrou kritiku z řad církve.
Nohavice se staly ve 14. století běžnou součástí mužského šatu, jejich střih se proměnil v těsné punčochové kalhoty, obepínající stehna a lýtka. Šily se ze sukna přesně na míru a jejich ušití bylo považováno za mistrovské dílo, neboť musely všude přesně sedět, aby netvořily záhyby. Kalhoty mívaly v přední části rozparek, který však neměl funkci poklopce, ale byl nezbytný, aby se těsné kalhoty daly navléknout. Na rozparek se po stranách přivazoval samostatný díl zvaný krytí.
Ženské oblečení vycházelo i ve 14. století z užití dvou dlouhých, přes sebe navlečených šatových sukní. I ženský oděv se ovšem v duchu dobové módy stával těsnějším a zvýrazňoval podstatně více poprsí a pas. Na ženských šatech se začal stále výrazněji prosazovat výstřih. V dobové módě se uplatňovaly dvě varianty. Prvou byl hluboký výstřih ve tvaru písmene V, který sahal někdy až do pasu a bylo proto nutno vyplňovat ho náprsenkou, nebo býval oválný, takže sice zakrýval poprsí, ale odkrýval ramena.
Nejrozšířenější pokrývkou mužské hlavy byla ve 14. století kukla. Původně byla pokrývka hlavy malá, ale časem se prodlužovala a její okraje sahaly až přes ramena. Ve druhé polovině 14. století začaly nosit kukly i ženy. Koncem 14. století móda kukel skončila a nadále je nosili především sedláci, poutníci, lovci a jezdci na koních. Oblíbené byly také čapky různých tvarů. Některé profese užívaly čapky jednotného tvaru, které symbolizovaly jejich stav. Oblíbené byly také klobouky, často zdobené ptačími péry.
Ženy si tradičně zakrývaly hlavu rouškou - šlojířem, která halila krk, čelo, tváře i uši. Některé ženy užívaly roušky velice úzké, které pouze lemovaly tvář a přidržovaly husté kadeře, jiné používaly široké roušky, které zakrývaly celou hlavu včetně temena a spánků po způsobu řeholnic.
Ve 14. století začaly ženy nosit také čepce. Mezi nejoblíbenější patřil na konci 14. století burgundský čepec, což byl vysoký klobouk až 60 cm protáhlý do špičky ve tvaru kornoutu. Na jeho konec se někdy zavěšoval závoj. Nedílnou součástí účesů svobodných dívek býval vínek, v prostředí šlechty často perlový, proto se mu říkalo perlovec.
Tradičně se dál nosily škorně, škrpály, střevíce, ale ve 14. století se navíc jako novinka rychle šířily zobákové boty „s dlouhými nosy“. Šlo o měkké kožené velmi těsné boty s dlouhou, obvykle vycpanou špičkou a bez podrážky.
Jejich móda se objevila kolem poloviny 14. století a trvala až do začátku husitského hnutí. Délka špiček byla někdy tak veliká, že bylo nutno přivazovat jejich konce šňůrkou nebo řetízkem k pasu. Pro chůzi venku se na spodek měkkých kožených bot nazouvaly přezůvky.
Krášlení a hygiena
Luxusní šperky byly ve středověku považovány za umělecké dílo a tomu odpovídala i prestiž špičkových zlatníků. Zlatník musel být zámožný muž a musel se umět pohybovat ve dvorském prostředí.
Zlatníci, kteří žili ve 14. století v Praze, vlastnili kamenné domy, často srovnatelné s paláci šlechty, protože přijímali ty nejvznešenější zákazníky. Mnozí zlatníci byli rodem cizinci. K obrovskému rozvoji zlatnictví došlo za vlády Karla IV., kdy v Praze působili přední němečtí a italští mistři.
Šperk byl považován za ideální dar, neboť se s jeho vysokou cenou spojoval význam obdarování. Drahý šperk stvrzoval věrnost, ať již šlo o spojenectví dvou panovníků, slib poslušnosti rytíře svému králi nebo věrnost manželů.
Prsten byl univerzálním šperkem s mnoha významy. Prsteny s velkými drahými kameny nosili i čeští králové. Oblíbenými se staly ve 14. století pečetní prsteny, které se nejčastěji zhotovovaly ze stříbra anebo i ze železa. Měly třmenová tvar a do vyhlazené plochy na vrchu se negativně řezaly kontury šlechtického erbu, které se obtiskovaly místo podpisu do vosku.
Prsteny dávali muži na znamení lásky dívkám, které tím, že prsten přijaly, se jim zaslíbily. Prsteny z obecných kovů, byly mnohem jednodušší. Začalo se stále více prosazovat líčení ženských tváří. Ve středověku však nebylo líčení vnímáno jako atribut výhradně ženské módy, za určité situace se objevovalo i na tvářích mužů. To souviselo s genezí středověkých líčidel, která se zhotovovala výhradně z přírodních surovin a původně sloužila jako léčivé prostředky.
Středověká líčidla byla zhotovována na bázi mastí, ve 14. století se jim říkalo mazadla, která se připravovala ze sádla, mléka, olejů a výtažků z bylin - cibule, kopru, kopřiv, libečku a dalších přísad. Kromě toho se do nich míchala barviva, neboť krémy měly dvojí funkci – voněly a zbarvovaly tváře.
Dále si ženy černily řasy pomocí kousků dřevěného uhlí. Druhým oblíbeným prostředkem krášlení byly parfémy a toaletní vody. Vyráběly se destilací aromatických rostlin a jejich vlastí byly arabské země. Toaletní vody se přidávaly do koupelí, sloužily jako parfém a kvůli vůni se jimi rovněž vyplachovala ústa. Na konci 14. století se módním parfémem stala uherská voda.
Móda 14. století přinášela velký odklon od odříkání, půstu a okázalého opovrhování péčí o tělo, který hlásala církev po IV. lateránském koncilu. Ve středověkých městech se lázně staly zcela běžným a obvyklým zařízením. Byly velice oblíbené, protože nabízely řadu požitků, přičemž očista těla byla zřejmě až na posledním místě.
Lázně nabízely místo ke společenské zábavě, dalo se tam setkat s přáteli. To, co návštěvníky lázní lákalo především, bylo zřejmě pohodlí a teplo. Je třeba si uvědomit, že interiér středověkých paláců a domů se dal vyhřát jen velice obtížně a nikde nebylo tak příjemně teplo jako ve vaně s ohřátou vodou, zvláště v zimních měsících.
Hosté ve vanách seděli někdy celé hodiny. Teplá voda se neustále doplňovala, přes okraj vany byl položený improvizovaný stolek a hodovali zde, rozprávěli, popíjeli, k tomu jim hráli hudebníci a obsluhováni byli lazebnicemi v lehkých, fantazii podněcujících košilkách. Pokud host chtěl, lazebnice vstoupila k němu do vany a poskytovala mu milostné potěšení, obvykle rozmanité erotické masáže.
Uprostřed lázně stály dřevěné vany naplněné teplou vodou. Teplá voda se průběžně dolévala. Někdy se ohřívala v železném kotli, ale častěji tak, že se do dřevěného vědra se studenou vodou vhazovaly rozžhavené kameny, které se rozpálily v peci. Někdy ještě stála na zadním dvoře velká káď se studenou vodou na ochlazování.
Úvahami, co je zdravý způsob života se nikdo netrápil. 0becné povědomí bylo, že tlustý člověk je zdraví, protože má stále co jíst, a to bylo snem všech lidí. Většina lidí ve středověku oceňovala zdraví jako významnou hodnotu pozemkového bytí. Když už nemoc propukla, obraceli se lidé s modlitbami k Bohu. Léky, pokud nějaké byly, představovaly v pojetí středověku jen podpůrný prostředek, neboť rozhodující bylo, zda Bůh nemocného uzdraví svou milostí.
Funkce lékaře byla proto chápána spíše jako pomocná s jedinou výjimkou, a tou byla nejrůznější zranění, především z boje. Lékařů, kteří uměli napravovat kosti, léčit sečné rány a dokázali si poradit s horkostí, tedy záněty ran, si urození rytíři vážili. Ne vždy však byla práce lékaře vděčná a bezpečná.
Významné místo ve zdravotní péči sehrávaly špitály, které sloužily původně k ubytování pocestných, ale časem se začaly starat především o nemocné a přestárlé. Špitály stávaly v areálu prakticky každého kláštera a také ve městech, někdy za hradbami, často ale i na předměstí.
Špitál zřizoval obvykle soukromý zakladatel, který si většinou pojišťoval určitá práva. Nemocní a chudí, kteří žili ve špitálech, dostávali zdarma stravu, za to měli povinnost modlit se denně za spásu duší dobrodinců, kteří špitál podporovali.
Láska a erotika
Přesně definovat postavení ženy ve středověké společnosti je poměrně obtížné. Podle církevní teorie by měla být žena podřízena svému muži. Už v raném středověku měly ženy pojištěny určitá majetková práva.
Rodinný majetek se dědil v mužské linii, ovšem dědic měl povinnost vyplatit, případně zabezpečit své sestry. V případě, že nebyl mužský dědic, dědily automaticky dcery. Obecně však platilo, že rozsah většina rodinných práv nebyl dán zákony, ale šlo o vzájemnou dohodu manželů. Ve 14. století prosazovalo uzavírání manželských svatebních smluv písemně. Urozené ženy běžně věnovaly nebo odkazovaly majetek církvi či z něho rozdělovaly almužny chudým.
Ještě vágnější práva měla žena v oblasti sexuality. V tomto ohledu platila církevní teorie, že žena v sobě nosí náklonnost k hříchu, snáze podléhá touze, a proto je třeba její vášně mírnit a ženu umravňovat a případně i trestat. Podle církevní doktríny neměla být žena v milování aktivní.
Muž měl ženu pomilovat rychle, aniž by ji laskal a něžnostmi podněcoval její hříšný chtíč. Žena měla být uspokojena především tím, že otěhotní. Z dikce této doktríny vyplývalo, že žena má být za sexuální prohřešky trestána nesrovnatelně přísněji než muž. V reálném rodinném životě podobné teorie neplatily.
V reálné sexualitě šlo vždy o individuální vztah mezi mužem a ženou a záleželo na naturelu obou, jakou míru iniciativy žena při milování měla. Mnohem složitější byla ovšem práva žen v případě předmanželského nebo mimomanželského sexu. Záleželo ovšem na společenské vrstvě, k níž žena patřila. Čím výše byla postavená, tím více byl omezován její sexuální život. Ženy chudobné měly naopak v tomto ohledu svobodu.
Pokud byl přistižen nevěrný muž, obvykle ho netrestali nebo jenom symbolicky pokutou. Pokud však byla nevěrná manželka, měl muž právo potrestat ji na místě - mohl manželku přistiženou in flagranti dokonce vlastní rukou zabít.
Mohl ji také pohnat před soud, kde bývala jako cizoložnice odsouzena v lepším případě k trestu pranýřování či mrskání, v horším k trestu smrti zahrabáním zaživa, zazděním nebo uškrcením. Tak zněla dikce zákona.
V případě předmanželského sexu byly svobodné dívky trestány jen výjimečně - pranýřování, bitím. K trestání totiž mohly úřady přistoupit teprve tehdy, pokud na nevěrnou ženu či provinilou dívku vznesl žalobu manžel nebo otec. Na venkově se cizoložné ženy úředně netrestaly vůbec. Středověká populace byla nesmírně vitální. S tím souvisela i vysoká potřeba sexuálního uspokojení.
Z důvodu nezbytného uspokojování tělesných potřeb mužů tolerovala středověká církev existenci nevěstinců a prostituce vůbec. V předpisech pro provoz nevěstinců se uvádělo, že byly zřízeny proto, aby zde mohl muž uspokojit své tělesné potřeby, ale bylo zakázáno nevěstky líbat, neboť lásku je muž povinen odevzdávat své manželce.
Rafinovanost v milování církevní doktrína tvrdě pranýřovala. Milovat se měli manželé proto, aby zplodili potomka, ne proto, aby cítili rozkoš. Jediná církví tolerovaná byla poloha klasická, popsaná již v bibli, kdy žena ležela na zádech pod mužem. Vše ostatní mělo být trestáno a bylo hříšné.
Rodina a děti
Statut rodiny byl dán církevními předpisy o manželství: realizace této normy však měkla řadu úskalí. Na venkově i ve městech žili totiž v domácnosti s rodinou další lidé – příbuzní anebo čeleď, tovaryši a služebníci. Proto je třeba rozlišovat užší rodinu z hlediska církevního a právního a širší z hlediska hospodářského, kulturního a sociálního.
Z římské tradice vycházel vznik manželství na základě manželského slibu. Církevní kanovnické právo doplňovalo tuto povinnost obřadem v kostele za účasti kněze. Až do 16. století však nebylo složení manželského slibu v kostele povinné. Manželský slib bylo možno uzavřít i v soukromém prostředí za přítomnosti svědků. Za legální se všeobecně považovalo soužití neoddaného páru, zvláště pokud se ženě narodilo dítě.
V situaci, kdy spolu žili muž a žena, aniž by vyslovili manželský slib, ať už v kostele, anebo před svědky, ale žili „na způsob manželů“, je lidé jako manžele brali a jejich vztah mohl být po určité době jako manželský uznán. Za legální považovali život muže se ženou bez vyslovení slibu manželství v kostele sami preláti.
Ještě ve druhé polovině 14. století žila asi třetina českého moravského farního kléru v partnerském svazku se ženami. Protože preláti museli složit slib celibátu, žili se ženami bez manželského slibu. Jejich věřící to nepovažovali za nic hříšného či nemravného. Prostý lid byl v názoru na manželství značně tolerantní a bez předsudků. Manželství vznikalo na základě ústní dohody mezi mužem a ženou a jeho platnost se případně potvrzovala svědectvím nebo dobrovolným přiznáním. Proto se prostí lidé dívali na manželství jako na něco, co je jejich věc a do čeho ostatním nic není.
V prostředí urozených se naproti tomu dbalo, aby byly dodrženy všechny formální procedury, které předepisovala církev, neboť šlo o nezpochybnitelnou legitimitu svazku a dětí, které se z manželství narodí. Pouze legitimní původ zaručoval synům cestu k rytířství, dcerám výhodný sňatek, a legitimní původ dětí byl většinou také podmínkou bezproblémového dědictví pozemkového majetku rodičů.
Podmínkou formálního potvrzení sňatku bylo jeho „naplnění“, muselo tedy dojít k pohlavnímu styku v manželském loži. Pokud byl muž impotentní a tuto podmínku nemohl splnit, bylo manželství prohlášeno za neplatné. Společnost se sice bránila incestu, ale manželské soužití vzdálenějších příbuzných bylo zřejmě zcela obvyklé.
Minimální hranicí pro uzavření manželství bylo dosažení puberty, pro kterou stanovilo u dívek hranici dvanáct let a pro chlapce čtrnáct let. V tomto případě šlo o věk, kdy bylo možno manželství legálně uzavřít a „plně ho konzumovat“, kdy tedy byl povolen tělesný styk manželů. V praxi se proto vycházelo z vizuálních znaků, které určovaly, zda je mladý člověk již schopný tělesného styku, který byl předpokladem uzavření legálního manželství.
Dívka se obvykle považovala za ženu, když se u ní poprvé objevil její měsíční cyklus, u chlapců bylo kritérium vágnější. Z této dikce vyplývá, že církev nebránila uzavřít sňatek mladším lidem, pokud byli dostatečně vyspělí a dosáhli puberty, nebo naopak nutila posečkat, pokud nebyl jedinec fyzicky vyzrálý. Bránila ovšem rozhodně manželství skutečných dětí.
To byl případ především sňatků dětí z panovnických rodin. V takovém případě se rozšířila praxe, že došlo k formálnímu sňatku často v zastoupení: dítě zastupoval vyslanec panovníka, který měl platnost oficiálních zásnub. Manželství muselo vzniknout na základě svobodného rozhodnut muže a ženy. Proto bylo vyloučeno, aby manželství vzniklo tak, že muž unesen ženu.
Pokud se dívka vdala bez svolení rodičů, mohla ztratit nárok na dědický podíl a věno. Tato praxe se samozřejmě uplatňovala především v zámožných vrstvách společnosti. Nejkomplikovanější relativní překážkou v uzavření manželství bylo pokrevní příbuzenství. Zákaz manželství se podle kanonického práva se vztahoval nejen na pokrevně příbuzné, ale i osoby „sešvagřené“, tedy na příbuzné manžela ženy a manželky muže.
Svatba byla největší a nejvýznamnější událostí v osobním životě prostého člověka. Tomu odpovídal průběh svatebního veselí. V den svatby odkládala nevěsta vínek či věnec a zakryla si vlasy loktuší jako jiné vdané ženy. Vínek byl symbolem svobodné dívky obecně.
Hlavní součástí svatby byla ve středověku hostina s bujarým veselím, která v prostředí prostého lidu trvala několik dní. Nesměli chybět hudebníci, při svatebním veselá se zpívalo, tancovalo, hodně jedlo a pilo, lidé se z rozkoší oddávali lascivní a necudné zábavě.
Svatby se nesměly pořádat v sobotu a o vigiliích tj. v podvečer hlavních církevních svátků, dále osm týdnů před Velikonocemi, tři týdny před letnicemi a deset týdnů před Vánocemi. Výjimku měli jen panovníci, kteří mohli pořádat svatby kdykoli neboť šlo o prospěch celé země. Kněz se obvykle účastnil svatebního veselí, i když snoubenci neskládali manželský slib v kostele.
Svatební noc měla zvláštní význam, neboť potvrzovala platnost manželství. Impotence byla jedním z církevně uznaných důvod neplatnosti sňatku. V lidovém prostředí byly ovšem obavy o schopnosti muže většinou liché.
V případě svatební noci urozených a především panovníků šlo o záležitost mnohem delikátnější. V některých případech bylo totiž nutno ověřit nejen to, zda panovník splnil svou manželskou povinnost, ale bylo také nutno stvrdit nevěstino panenství.
Rodinný život byl ve středověku založen podstatně více na pragmatismu než na sentimentu. Všichni členové domácnosti věděli, jaké je jejich místo, a nikdo se netrápil tím, zda nestojí níže než ten druhý. Lidé věděli, že musí spolupracovat a každý si musí plnit své úkoly, jinak budou mít hlad všichni. Právě tento pocit smiřoval lidi s jejich postavením.
Lidé ve středověku byli v rodinném životě šťastnější. Je trápily starosti mnohem důležitější – aby měli dost jídla, pití, aby měli otop na zimu, aby jim neshořel dům, nevydrancoval je nepřítel, aby se vyhnuli moru.
I v rámci skutečné hmotné nouze si lidé dokázali najít prostor pro zábavu. Uměli se bavit, srdečně se smát. I ve středověku se rodina považovala za oporu každého člověka. Platilo, jako v každé době, že spolu v manželství žili lidé laskaví a tolerantní, stejně jako nespolehliví a zlí.
Rodiny ve středověku netoužily po ničem tolik jako po dětech. Děti byly smyslem manželství a rodit děti byla základní povinnost ženy. Zvláště v urozené společnosti se budoucí nevěsty často neposuzovaly ani tak podle celkové krásy jako podle toho, zda mají dostatečně široké boky a mohou bez problémů rodit.
Děti byly požehnáním a většina panovníků, urozených rytířů i prelátů se vždy snažila své nemanželské děti legitimizovat a zajisti jim co nejlepší postavení. Na venkově se podobnými problémy lidé zřejmě netrápili vůbec. Pokud se vdané ženě narodilo dítě, její manžel nezpochybňoval své otcovství. Dítě přijali rodiče vždy vděčně. Vše se nechávalo na boží vůli. Pokud dítě zemřelo, křesťansky ho pochovali.
Smrt patřila k životu a zdá se, že malé děti nechávali rodiče prostě růst a věnovat se začali až těm, které přežily kritická první léta. Ve svých pěti nebo šesti letech se dítě začleňovalo do každodenního chodu rodiny, začalo dostávat drobné úkoly a je pravděpodobné, že dostalo také své místo u stolu.
Děti si ve středověku hrávaly a zlobily jako v každé historické době. Hrály si na honěnou, na schovávanou, chlapci si dělali dřevěné meče a zápasili spolu, měli hračky v podobě rytířů, vojáků či koníků, holčičky měly panenky a malé nádobíčko.
Děti se praly, s dospělými křepčily a zpívaly, hrály si s domácími zvířaty. Běžnými stolními hrami byly dáma, mlýn, vrhcáby, i na venkově se zřejmě hrávaly šachy. Známá byla také míčová hra varda, při níž se holemi poháněl malý míček.
Volný čas
Ve středověku neexistovaly víkendy. Poddaní měli volno jen v neděli, aby mohli jít do kostela, a o svátcích na trh. Hradní páni a dámy však měli spoustu volného času k odpočinku. Většina lidí neuměla číst, a tak naslouchat hudbě bylo poučné i zábavné. Potulní pěvci – minstrelové – zpívali písně o válkách, lásce i náboženství. Hudebními nástroji té doby byly píšťaly, trubky, bubny, harfy a loutny.
Při slavnostech a církevních svátcích, např. o Velikonocích, vyprávěli potulní hudebníci a herci na venkovských trzích příběhy o těchto svátcích. Hrady měly vlastní kapli, kterou denně navštěvovali hradní pán a jeho rodina i hradní čeleď. Hradní pán zaměstnával kaplana, který četl z bible a vykládal její ponaučení.
Jednou z možností, jak trávit dlouhé večery, bylo hraní různých her. Oblíbené byly šachy, vrhcáby a dáma. Šachové figurky představovaly různé společenské třídy, od krále po pěšce. Kostky se vyráběly ze dřeva nebo kosti. Hra v kostky byla hazardní hrou. Někteří muži jí propadly natolik, že prohráli celý svůj majetek.
Lov, zejména s pomocí dravých ptáků (sokolnictví), byl každodenní zábavou celé rodiny. Vše, co se ulovilo, se snědlo k večeři. Rytíři jezdili na koních a lovili velká zvířata, jako byli jeleni a kanci. K tomu, aby zvířata vystopovali nebo dohonili, využívali psů.
Rytíři a jejich dámy se také bavili sokolnictvím, kdy s pomocí dravých ptáků lovili malá zvířata. K tomu účelu cvičili divoké dravce. Lov jelenů byl považován za ušlechtilý sport. Jeleny lovili pouze nejmocnější pánové a dámy.
Úkolem dvorního šaška neboli blázna bylo rozesmát svého pána. Nosil legrační kostým s rolničkami a vykládal vtipy.
Zábava a slavnosti
Autorita středověkého panovníka musela být neustále všem na očích. Každý královský akt představoval slavnostní obřad podobný divadlu, v němž panovník hrál hlavní roli, a členové dvora byli statisty.
Jedním z nejvýznamnějších aktů byla veřejná audience, která se konala ve velkých sálech paláců. Král byl obklopen svými dvořany. Herold ohlásil jménem a hodností hosta, který přicházel za zvuků trub.
Panovník vyslechl jeho žádost, případně převzal dary nebo listiny. Poté poděkoval a pozval hosta k další návštěvě a rozhovorům na soukromou audienci.
Spravedlnost a násilí
Po celý středověk vycházela iniciativa k potrestání zločince v rozhodující míře ze strany poškozeného. Ve 14. století se však začala veřejná trestní iniciativa přesouvat na stát především zásluhou královských měst. Kromě deliktů vraždy se podstatně větší ochrana začala věnovat hospodářství - loupeže na kupeckých cestách, znehodnocování mince, používání nepoctivých měr a vah, krádeže na trzích.
Podle všeobecně přijatého právního názoru měli být delikventi trestáni bez ohledu na jejich původ. De iure bylo tedy povoleno trestat i urozené, mělo to však háček, neboť něco takového musela povolit šlechtická obec reprezentovaná dvorskými úřady a panovník.
I tady však záleželo na okolnostech. Ve zjevných případech, jako bylo olupování a vraždění kupců či pocestných bývali loupeživí rytíři prohlašováni za psance a vydáni k potrestání. Často proti nim zakročil sám panovník. Při sporu dvou rytířů se boží soud prováděl soubojem a vítěz míval právo sám obviněného „svú rukú stieti“. Trest vězení středověk neznal - společnost neměla prostředky na to, aby živila vězně.
Navíc byl soudní systém založen na zásadě, že „zlý“ člověk se nepolepší a je lepší zbavit ho života, neboť Bůh posoudí, zda má být spasen. Obecně platilo, že každý křesťan byl odpovědný za svou duši a převychovávat ho nebylo záležitostí ostatních, ale výhradně věcí každého jedince.
Vězení proto sloužilo jen k internaci zločinců do doby soudu, který zločince poslal na popraviště nebo vynesl peněžitý či jiný lehčí trest. S průběhem soudu a vykonáním rozsudku se nedělaly žádné průtahy; poprava se většinou konala hned následujícího dne po vynesení rozsudku.
Ve 14. století se především v královských městech formuje nový systém nazírání na soudní proces. Jeho významným prvkem se stala tortura, která se v českých zemích objevuje podle italského vzoru na konci 13. století.
Tortura neboli mučení byla nástrojem k tomu, aby se na obviněném zločinci vynutilo přiznání, pokud odmítal mluvit. Pouze ten, kdo se přiznal, mohl být souzen. Smyslem soudního jednání nebylo zločinci dokazovat spáchaný. Soud, se zabýval jen tím, jak má být zločinec potrestán.
Soudy ve 14. století se vždy zabývaly okolnostmi spáchaného zločinu a posuzovaly, jaká újma se stala poškozenému a co je zločinec vůbec za člověka. V soudnictví se uplatňoval princip, že soudce vychází ze znění právních autorit, ale soudí především „podle svého svědomí a srdce.“ Rozsudky měly tedy povahu značně subjektivní.
Pokuta za prolitou krev dávala vdově a dětem po zavražděném finanční prostředky, aby přežili po smrti muže, živitele rodiny. Co by bylo platné vdově, že by vrah visel, pokud my umřela hlady? Pokuta za prolitou krev byla dohodou, kterou musely přijmout dobrovolně obě strany. Pokud je poškozená strana nepřijala, byl bohatý trestán jako každý jiný zločinec.
Historické materiály, ze kterých bylo čerpáno
Vondruška Vlastimil – Život ve staletích – Lexikon historie – 12. století – Praha, 2009
- 14. století – Praha, 2011
- Život ve středověku – Praha, 2007
Použitá fotografie: archiv autora
