Článek
Litické panství a jeho osudy po prodeji Chotěšovskému klášteru
Bylo, nebylo, věřte tomu nebo ne, ale hluboko v lesích u malé vesničky Chotěšov se nacházel klášter. Počátky kláštera v Chotěšově jsou bezprostředně spjaty s premonstráty v Teplé a zakladatelem tamní kanonie blahoslaveným Hroznatou. Na žádost své sestry Vojslavy, vdovy po krakovském purkrabím Otovi, která po návratu do Čech hodlala vstoupit do kláštera, založil někdy v letech 1202 až 1210 v Chotěšově ženský klášter, který byl osazen premonstrátkami z Doksan, ale probošty zde nebyli kněží ze strahovské kanonie, ale z Teplé.
Průkopníkem nových forem hospodářství byly především klášterní velkostatky. Církev vlastnila v západních Čechách největší pozemkový majetek. Velké klášterní celky v Kladrubech, Chotěšově, Nepomuku, v Plasích a Teplé, založených již ve 12. století, si tu kolonizací vytvořily ohromná feudální panství. Původně byl pozemkový majetek klášterů značně roztříštěný, ale postupně se z něho výměnou, koupěmi a dary vytvářely jednotlivé celky řízené z jednoho ústředí. Tak se staly kláštery největšími a nejlépe organizovanými zemědělskými podniky v kraji.
Chotěšovský klášter měl dvory v Losiné, Maškrově, Zbůchu, Dobřanech, Sedlci, Hanově a Křenicích. Klášter držel v prvních letech i území dnešní Plzně, ves Malice a později se těchto visunutých pozic vzdal. Klášter v Chotěšově se snažil, aby zbylí osadníci a hospodáři byli doplněni o nové kolonisty a hlavně o nové pracovní síly. Svá panství zaujímal majetek kláštera na Stodsku, Staňkovsku a Nýřansku a zaujímal i část Přešticka, Dobřan a Skašova a zasahoval také na Plzeňsko.
Přicházeli sem převážně řemeslníci a rolníci. Stále rychleji se rozšiřovalo německé etnikum, a to zvláště proto, že hospodářská příslušnost území k chotěšovskému klášteru, kde nabývali převahu němečtí duchovní, tomu významně napomáhalo. A tak se postupně posouvala národnostní hranice až k samotné Plzni. Výrazný rozkvět klášterní komunity spadá do doby vlády Karla IV., kdy došlo k velké renovaci konventu.
O litickém panství se z té doby zachovalo jen málo písemných zpráv. Nejdůležitější vsí chotěšovského kláštera byly Litice. Za panování Přemyslovců, v letech 900 až 1306, zpravoval celé Plzeňsko a kraj sahající na západ až k zemské hranici mocný rod Drslaviců, pocházející z kmene Ljuticů, jehož název se zachoval v osadě a pozdějším hradu Litice. Tomuto mocnému rodu patřil tehdy i kraj podél řeky Radbuzy (Watto). Drslavici byli pravděpodobně i zakladateli obce Lhota.
Osudy Lhoty byly spjaty s rodem pánů z Litic až do r. 1278 resp. do r. 1320, kdy Vilém z Litic, purkrabí královského hradu Přimdy, daroval Lhotu premonstrátskému klášteru panen v Chotěšově za tehdejšího probošta Pernolda. Ves byla povinna vedle zemské roboty, stejně jako ostatní poddanské vesnice, odvádění daní i placením farních desátků chotěšovskému klášteru.
K litickému panství patřila také nedaleká ves Šlovice. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1245, když byla prvním sídlem Soběhrda, který pocházel z rodu majitelů hradu Litice. Roku 1343 majitel hradu Litice Rous IV. prodal ves Šlovice premonstrátskému klášteru v Chotěšově. Sedláci ve Šlovicích byli poddanými na chotěšovském panství až do zrušení kláštera v roce 1782.
Okolo roku 1352 držitelé hradu Litice – Rous starší (1318–1377) a Protiva – dali Chotěšovskému klášteru polnosti mezi Liticí a Lhotou jako náhradu za role zatopené novým rybníkem Lašitovem. Šlo nejspíše o první záznam o místě, na němž se dnes Valcha rozkládá. Část vsi – Lašitov – nese dodnes jméno bývalého rybníka. V 17. století byla ves Litice včetně přilehlých panství, jako součást chotěšovského panství, poněmčena.
Před rokem 1367 prodávají tehdejší vlastníci hrad Litice i s přilehlou vsí, kdy tu tehdy bylo 44 usedlostí, premonstrátskému klášteru v Chotěšově. Ten se tak roku 1367 stává patronem litického kostela a celého panství a získává tak celé litické zboží do svého majetku. Patronátním právem si tak klášter v Chotěšově vyhradil právo, aby byli do kostela dosazováni jen světští kněží.
První písemná zmínka o vsi Štěnovice pochází až z roku 1327, kdy je připomínán Jaroslav ze Štěnovic, příslušník rodu pánu z Homberka majících ve znaku kančí hlavu. Jeho synové odprodali před r. 1377 ves Protivovi z Litic z rodu Drslaviců.
Chotěšovský klášter nejprve litické zboží pronajímal a tak se tu vystřídala řada nájemců. Roku 1380 se stal prvním farářem litického kostela – Jan z Jeřeně u Nečtin, proti němuž, jako vzdorofarář vystoupil Heuslin, zvaný Turgovec z Turga. Jan, který byl v té době ještě farářem v Maštově, to ale vyhrál. Sám se však na novém místě nezdržel, neboť se stal pražským kanovníkem, a proto pronajal roku 1382 příjmy litické fary na dva roky knězi Hostislavovi z Dobřan za 24 kop grošů ročního platu.
Roku 1385 se stává patronem kostela a pachtýřem kostelního zboží Heřman z Nečtin, ten byl ještě roku 1389 patronem a pachtýřem kostelního zboží, a do zdejšího kostela prezentoval nového faráře, kněze Hanu z Hradce Králové. Roku 1389 se stává patronem kostela a pachtýřem kostelního zboží Heřman z Nečtin, který sem dosazuje kněze Hanu z Hradce Králové.
V duchovní správě kostela ze 14. století je na faře málo zpráv o kostelních správcích. V otázkách duchovní správy vystupuje do popředí i česko-německá otázka, která je pro Litice v historii důležitým fenoménem. Ačkoli při založení osady Litice šlo ryze o české obyvatelstvo, kázalo se v kostele převážně německy.
Ke konci 14. století se zdejší faráři stali kněžími, kteří měli ještě jiná obročí, z nichž jim šel tučný zisk a tak litickou faru pronajímali chudým kněžím, svým střídníkům, kteří vykonávali úřad za poplatky, které odevzdávali svému faráři, tzv. mnohoobročníkovi. Tito chudí kněží se pak stávali husitskými agitátory a horlili proti přepychu, bohatství a pokrytectví církve.
Roku 1398 dociluje Chotěšovský klášter svolení od papežské kurie, že kostel sv. Petra a Pavla bude přičleněn do majetku kláštera. Šlo tu především o zvýšení klášterních příjmů, které činily v Liticích na 80 hřiven stříbra ročně. Roku 1398 uvádí Heřman z Nečtin do Litic nového faráře Ojíře, arcibiskupského vikáře a korektora kněžstva. Ten ovšem nemohl zastávat nový úřad a proto pronajal faru na 3 roky Matějovi z Klatov.
Mezitím se stal kolem roku 1400 novým pachtýřem Litic Jan ze Sviňomazského Hrádku, bratr chotěšovského probošta Sulka (1391 – 1415). Za dob vedení kláštera bojovným proboštem Sulkem z rodu pánů z Rýzmberka a nákladnému způsobu života u královského dvora znamenalo pro 56 vesnic, patřících k panství kláštera a nesoucích hlavní tíhu nákladů kvůli vydržování jeho vojska, více než bědné poměry.
Roku1407 dosadil do Litic purkrabího Mořice, zvaného Hubenka, který tu pak vykonával patronátní právo. Ten sem následně dosadil kněze, premonstranta P. Konrada, do té doby chotěšovského faráře. Jelikož šlo o kněze řádového, musel si vyžádat zvláštní povolení papežské konsistoře.
Po smrti krále Václava IV. se reformační hnutí vyvolané M. Janem Husem šířilo více a více a nabývalo náboženského apolitického rázu. Česká myšlenka podporovaná vnějšími událostmi a Žižkovými odvážnými činy se připravovala na ovládnutí celých Čech. Lid spatřoval v tomto hnutí nositele národní myšlenky a veřejně se k němu připojil. Nezůstal stát u bran měst, měl spadeno zejména na kláštery.
Před husitským revolučním hnutím, kdy byl klášter na vrcholu své moci, byl nejbohatším klášterem v kraji - držel 56 vesnic a 8 dvorců a měl vliv v celém kraji. Od listopadu 1419 až do března roku 1420 válčil Jan Žižka s okolními šlechtici a došlo také na Chotěšovský klášter, neboť jeho poddaní zůstali věrni císaři Zikmundovi a staré víře.
Klášter byl dne 18. ledna 1421 obsazen husity a posléze byl vypálen. Jeptišky se naštěstí uchýlily pod ochranu plzeňských hradeb. V té době byl litický hrad ještě schopný obrany, avšak o jeho úloze v této době se nezachovaly žádné zprávy. Císař Zikmund, aby mohl zaplatit za poskytnuté mu vojenské služby, musel hned příští rok zastavit statky kláštera s výhradou práva jejich pozdějšího vykoupení. V období husitských válek docházelo k vleklým sporům mezi klášterem v Chotěšově a pastýři
Tak došlo i na Lhotu s dvorem a lesem Skašovem za 500 kop pražských grošů Václavu Sekáčovi z Újezdce, Touškov za 200 kop Zdeňkovi z Drštky, témuž pak Staňkov a Uničov za 300 kop za to, že vydržoval 100 jezdců proti Husitům, Dolní Sekyřany a Bítov panu Václavu z Blatnice, Lelov. Lažany a Maškrov za 300 kop Janu z Gutštejna, dále Kotovice za 315 kop Půtovi z Rýzmberka a jeho dědicům, Vstiš a Litice za 1500 kop Vilému z Rýzmberka a ze Švihova. Tento prodal Litice Fridrichu z Donína a na Vlčtejně, který je zase postoupil Janu Číčovcovi z Číčova a v Těnovicích.
Když však říšský sněm v Norimberku prohlásil toto vydání církevních statků do světských rukou za protizákonné a bezprávné, odvolal a zničil Zikmund své závazky listem ze dne 23. srpna 1422 v Norimberku daným, dal proboštu Hynkovi a konventu moc na tyto statky a opět je užívat a držet bez překážky. A přestože se podařilo ženskou komunitu obnovit, měla nadále jen omezené finanční prostředky.
Patronátní právo držel stále Chotěšovský klášter a vyhradil si je i při zastavení Litic Vilému z Rýzmberka roku 1431. V období husitských válek nebyl litický kostel vůbec udržován a po husitských válkách byl dosti sešlý a jeho dostavba zůstávala nedokončena – je myšlen vstupní portál. Noví majitelé na toto ustanovení však mnoho nedbali. Kostel jim byl, stejně jako osada Litice, jen pramenem příjmů, a jeho směnná hodnota šla z ruky do ruky.
Nejzajímavějším zástavním pánem byl v letech 1431 až 1448 Vilém Švihovský z Rýzmberka, jenž v roce 1433 ubránil Plzeň před posledním husitským obléháním. Počátkem 15. století stál chotěšovský klášter svým majetkovým rozsahem v čele ostatních klášterů v regionu. Roku 1448 byl nájemcem Litic Bedřich z Donína. Když měl obec Litice v nájmu Vladislav z Běšin, dařilo se kostelu lépe. Teprve úroda v roce 1453 přispěla k zotavení chotěšovského kláštera.
Lepší časy přišly až za vlády Ladislava Pohrobka, který premonstrátkám potvrdil roku 1455 dřívější výsady i majetek. Přílišná náboženská horlivost Probošta Jiřího I. Plotnera patrně vyvolala odvetu u krále Jiřího z Poděbrad, který snad proto zastavil v letech 1465 – 1472 mnohé majetky Chotěšovského kláštera.
V této politice pokračoval i Vladislav Jagellonský. Při všeobecném úpadku klášterního života v 16. století dolehly těžkosti i na chotěšovskou komunitu. V době třicetileté války žilo v klášteře jen 14 jeptišek a 8 dalších členek. Roku 1457 se tu připomínají faráři Jan Habart z Tepelského kláštera a farář Likumoud.
Farář Jan Habart měl v nedalekých Štěnovicích v kostele svoji hrobku. Aby mohl sloužit zádušní mši za své předky, věnoval kostelu dar ve formě církevních relikvií, jako pozlacený kalich, pergamenovou mešní knihu, ornát a další inventář. Tehdejší farář Šimon si musel vyžádat svolení v klášteře, aby mohl tento dar přijmout.
Na berni roku 1459, kterou platil každý, ať světského či duchovního stavu, musel klášter zaplatit polovinu svého ročního důchodu. V roce 1500 byl nájemcem Litic Jan Číčovec z Číčova a roku 1516 tu byl nájemcem Jan ze Štěnovic.
Pozdější faráři byli již pouze německé národnosti. Souviselo to s tím, že Chotěšovský klášter dodával do svých obcí faráře německého původu a nakonec také proto, že se v Liticích usazovali především němečtí kolonisté. Do té doby se v Liticích uplatňovala ještě čeština. V polovině 17. století se Litice zcela poněmčily.
V roce 1509 byla vybírána nová značná berně. Krištof z Gutštejna odepřel poslušnost králi a měl k tomu být donucen vojenskou hotovostí. Dříve však než k tomu došlo, poddal se Krištof králi a veškerý svůj majetek v ceně 200.000 kop gr. českých mu odevzdal za 78.000 kop, z nichž museli být uspokojeni také jeho soupeři. Král navrhl na sebe tento dluh 78.000 kop, a proto stavové se usnesli povolit mu úhradu ve způsobu berně po 3 kopách a 15 groších za každého pěšího. Berně ta se scházela pomalu. Mezi těmi, kteří museli být upomínání, byl také probošt chotěšovského kláštera.
V roce 1520 zuřil v Chotěšově mor, který si vyžádal mnoho obětí. Sotva minula husitská doba, vystoupil Luther se svým učením, které způsobilo nové vření v zemi, jemuž neodolal ani Chotěšov. Sám probošt Matěj a jeho nástupce propadli novotám. Teprve proboštu Haslerovi se podařilo zjednat pořádek na chotěšovském panství a vyplatil postupně zastavené vesnice – i Litice.
Roku 1526 odkázal litickému kostelu rychtář Jan ze Šlovic nový cenný inventář. Když se roku 1570 dostaly Litice znovu pod správu Chotěšovského kláštera, byl i kostel sv. Petra a Pavla lépe udržován. V roce 1549 je zmiňována tvrz neznámé lokalizace, není jasné, zda nešlo o pokus o obnovu části původního hradu.
V roce 1570, za vlády krále Maxmiliána II., složil Chotěšovský klášter 3.300 kop grošů míšeňských a opět se ujal správy obce Litice, Robčice a lesa Vysoká. Tím, že se Litice dostaly zpět pod správu chotěšovského kláštera, začala mít fara i kostel sv. Petra a Pavla lepší podmínky pro svou činnost a byly lépe udržovány. V roce 1570 kdy klášter vykoupil Litice ze zástavy a od té doby s jistotou na litickém hradě, případně tvrzi, nikdo nesídlil.
V roce 1575 tu působil farář Vít. Roku 1576 však postihl litický kostel krutý osud. V obci toho roku vypukl velký požár, který zničil velkou část obce, a to včetně kostela a fary. Při požáru se rozlil na věži litického kostela i zvon. Oprava kostela se uskutečnila velice rychle, neboť již v roce 1582 byl na věži zavěšen nový zvon, který měřil v průměru 108 cm a byl přelit Albertem ze Slavkova. V této době byl proboštem Chotěšovského kláštera Adam Hasler. Roku 1600 dostal kostel sv. Petra a Pavla nový oltář. Ke konci 16. století byla již většina obcí vyplacena. Aby vylidněné vesnic e oživil a u sedláků vzbudil trochu radosti, vydal roku 1602 probošt Adam Ruderich z Chotěšova právo dědické.
Roku 1612 dal ctihodný kněz Jan Adam Březovský (Švihovský), toho času litický farář, odlít dva nové zvony. V tomto období se blížila pro obyvatele celé Evropy nová pohroma, a to třicetiletá válka. Chotěšovský klášter, již na počátku náboženských rozbrojů, držel pevně pozici jako katolickou. A pak se již rozléhal v Liticích dusot vojenských koní a hluk surových žoldnéřů, který se opakoval po dlouhý čas.
Dekretem ze dne 6. srpna 1619 propadl konvent konfiskaci a byl roku 1620 prodán do dědičného držení Mansfeldů. Po porážce českých stavů se z nařízení Ferdinanda II. dostal majetek zpět do držení sester. Na podzim roku 1620 posloužil zbytek fortifikací litického hradu k odražení útoku zhruba tisícovky jezdců katolického vojska Maxmiliána Bavorského, který tudy táhl přes Plzeň k Praze, kde se odehrála dne 8. listopadu 1620 bitva na Bílé Hoře.
Až do roku 1627 se úřadovalo na panství v Chotěšově pouze česky a teprve vydáním „Obnoveného zřízení zemského“ z roku 1627, jímž byla prohlášena němčina za rovnoprávnou, byl český jazyk více a více vytlačován z úřadů a far, ze škol a ostatního úředního jednání – lid neustálými válkami a zápasy zlhostejněl a neměl zájem na udržení svých práv.
Sporů chtěli využít i mladý jezuitský řád, který u císaře Rudolfa II. usiloval o vydání chotěšovského kláštera, aby zde mohl zřídit přísně katolický ústav. K tomu však nedošlo. Nepravidelné obdělávání polí a neúroda způsobily hroznou drahotu a nouzi. Korec pšenice stál tehdy 12 zl. 50 kr., korec žita 9 zl, ječmene 10 zl. a ovsa 5 zl.
Roku 1628 ležela litická fara celá v troskách. V roce 1639, v době třicetileté války, byly Litice znovu vypáleny a rozbořeny Švédy, včetně kostela a fary. Jedině presbytář si zachoval původní podobu z doby svého vzniku, což bylo dost diskutabilní téma, neboť po požárech a násilném poboření Švédy v roce 1639, se to nezdálo být plně prokazatelné.
Přitom shořely všechny písemnosti včetně matrik se starými matričními zápisy. Farní matriky, které začínaly rokem 1640, toho byly výmluvným dokladem. Jako nový zakladatel Litic tu působil do roku 1643 nový farář Jan Josef Lenk.
V roce 1642 byl chotěšovský klášter vypleněn dvakrát Švédy. V klášteře se ubytoval císařský Hatzfeldišský pluk a ohněm i zbraní vymáhal životní potřeby. Po třináct týdnů potřebovali vojáci denně 4.722 liber masa, 4.722 měr piva a 308 strychů ovsa. Švédové plenili po šest měsíců krajinu, až konečně na jaře 1640 byli císařským vojskem vypuzeni.
Dne 30. ledna 1645 utíkal v největším spěchu chotěšovský probošt Brandhauer s jeptiškami před Torstensonem do Plzně, když Švédové s generálem Wranglem byli již téměř ve Stodu. Zůstal tam pět měsíců. S ním opustilo mnoho poddaných své dvory a domy a žebrali o chléb. Krajina byla opět zpustošena a vypleněna.
Po porážce císařských u Jankova dne 6. března 1645 byly ubytovány v Chotěšově oddíly setniny vojsk hraběte Montecuculi, generála Mercy, Nassan a Salma. Vojáci vystupovali jako lupiči, přepadávali a obírali lid i na silnicích. Nebylo potravy pro lid, nebylo slámy pro dobytek. Obilí nebylo seto, ani sklízeno, všechny mlýny zabralo vojsko pro sebe, byla nouze o chléb.
Během třicetileté války utrpělo obyvatelstvo na panství nesmírné škody a zchudlo zejména průchody vojsk, zvláště od roku 1645, což mělo za následek i jeho úbytek. Zbylí sedláci tedy nemohli dostát všem svým stanoveným odvodním povinnostem. Vrchnost však na to ve svých požadavcích nebrala zřetel a požadavky neumenšila. Tuto zátěž, kterou se klášterní velkostatek hojil na poddaných za jimi nezaviněné ztráty, pokládala vrchnost nejen za spravedlivé jednání, ale za milost a dobrodiní.
V posledních týdnech války v roce 1648 prý asi 11 regimentů vojska leželo na klášterním panství, kde vojáci vše brali, a plenily. K dovršení neštěstí se rozmohl v okolí mor a mnoho lidí pomřelo.
Po Josefu Lenkovi nastupuje v roce 1648 do Litic farář Jan Wiewroský, který byl české národnosti a působil tu do konce roku 1648. Matrika narozených jím byla psána česky, a ke konci, za posledním zápisem ze dne 10. srpna 1648, bylo připsáno jeho nástupcem: Hic obrst in Duo Pfar. Joanes Wiewrosky Curator Parochiae Liticeusis et notator praedietorum kaptisetorum.
Od roku 1649 byly matriky psané latinsky a později pouze německy. První latinský zápis je ze dne 5. února 1649. Pozdější faráři byli již pouze německé národnosti. Vlastní bohoslužby byly vedeny také vesměs německy. V roce 1651 byl z nařízení místodržících proveden soupis všech obyvatel podle víry v jednotlivých panstvích. Téměř pustou ves Litice klášter dosídlil převážně německým obyvatelstvem.
V polovině 17. století se Litice zcela poněmčily. K poněmčení krajiny přispěli nejvíce proboštové Chotěšovského kláštera, zejména Zachariáš Bandhauer – jím vlastně začíná soustavná germanizace Chotěšovska. V roce 1653 byly vyměřovány a označovány selské pozemky. Sousední majitelé panství se často snažili zmenšit právo kláštera a dosáhnout pro sebe jisté výhody, ale proboštové je uhájili.
Tak skončil ve prospěch kláštera spor vedený roku 1651 se šlechticem Otou Jiřím Helversenem o les „Vysoká.“ Po vyřešení sporu byly všude zasazeny mezníky či hraniční kameny s klášterním erbem, tj. trojími jeleními parohy rodu Hroznatovců. Jiný spor byl veden kvůli lovu kachen a ryb. Skončil u zemského soudu v Praze. I s okolními pány byly časté rozepře.
Podle zápisu berní ruly z roku 1654 bylo v Liticích 27 místních sedláků a název obce Lititz, resp. Littitz, jedna selská usedlost byla pustá, dále tu bylo 5 chalupníků a panský mlynář. Podle národnosti a jmen sedláků tu žilo 27 hospodářů a z toho bylo 18 německé národnosti.
Obec Radobyčice byla přifařena k Liticím, kam patřily z plzeňského panství ještě Doudlevce, Útušice a Štěnovice. Podle právního řádu, vydaného roku 1656 chotěšovským klášterem, podléhali litičtí soudně do Dobřan. Žádný poddaný se nesměl bez souhlasu oženit, či vdát a dal – li sedlák své děti bez vědomí vrchnosti na řemeslo, hrozila mu ztráta statku.
V roce 1665 došlo v Liticích ke sporu s řádovým bratrem Petrem Schirmerem, farářem v Liticích, o vybírání desátku z tamního dvora, který byl v držení kláštera. O sporu musel rozhodnou až tepelský opat Bedřich Füssel, jako církevní soudce na přání chotěšovského probošta Bandhauera.
Své nejlepší časy klášter zažíval za Probošta Norberta Kastla v letech 1666 – 1680, který zvelebil chrám a opravil konventní budovy, do kterých zavedl vodu a dokonce odpustil velký dluh svým poddaným. Aby pro příště byl klášterní majetek lépe ošetřen, zavedl probošt Michal Kastl vedení listin a zápisů o majetku kláštera, uspořádal urbář, staral se o nové příjmy a upravil povinnosti svých poddaných v letech 1666 až 1682.
Při nástupu probošta Kastla do funkce roku 1666 obsahovalo klášterní panství město Dobřany, městečko Stod (Stodo), vsi Chotěšov, Mantov, Losinu, Vstiš, Černotín, Týnec, Hoříkovice, Litice, Šlovice, Robčice, Lhotu, Novou Ves, Líně (Lyha), Vodní Újezd, Červený Újezd, Zbůch, Kamenný Újezd, Nýřany, Úherce, Přehejšov, Dolní Sekyřany, Horní Sekyřany, Bítov, Popovo, Touškov, Záluží, Hradec, Lisovou, Ohučov, Holíšov, Lišinu, Střelice a Lelovo.
V roce 1668 příslušely k litické farnosti čtyři české vesnice, jež patřily městu Plzni – Radobyčice, Útušice, Štěnovice a Doudlevcea čtyři německé vesnice – Litice, Šlovice, Robčice a Lhota. V celé farnosti žilo 780 Němců a 458 Čechů. Chotěšovský klášter dosazoval do Litic za faráře jen Němce, což bylo důvodem četných stížností českých poddaných i města Plzně, jako jejich vrchnosti.
Vlastní bohoslužby byly vedeny také vesměs německy, a to v roce 1668 vedlo ke stížnosti ze strany obcí Radobyčice, Útušice a Doudlevce, že tu přes celý rok „slovo Boží česky nikdo nekáže.“ Občané všech vyznání projevovali své náboženské cítění návštěvou kostela, a do Litic docházeli ze sousedních obcí: Radobyčice, Útušice, Šlovice a Štěnovice.
Z porovnání urbáře z roku 1668 s urbářem z roku 1680 zjistíme, že poddaní byli během let přinucováni ke zvyšování svých břemen. Poddaní měli podle Nového urbáře povinnosti různé: pololetní úrok z usedlosti činil průměrně přes 1 zl. rýnský a platila jej každá obec. Vejce a slepice dávaly jenom některé vsi. Roboty byly různé: na polích, lukách, dovozem, pomocí při rybolovu a na honech.
Většina vsí platila z usedlosti i po jednom korci ječmene (freigersten), majíc za to právo odúmrtní, takže sedlák bez synů mohl statek odkázat kterémukoli příbuznému do čtvrtého kolena, příslušnému k panství. Této povinnosti byly prosty pouze tři obce, tedy i práva, takže vrchnosti připadl odumřelý statek s tím, že mohla odbýt vdovu a každou dceru jednou kravou a 10 kopami míšeňských.
V roce 1672 nařídil vlastenecký biskup Václav M. Pešina z Čechorodu při vizitaci litického kostela, aby bylo každou druhou neděli české kázání a jestliže by sám farář neuměl česky, měl si opatřit kazatele z plzeňského františkánského kláštera. V roce 1677 byly již všechny vesnice chotěšovského panství, tedy i osada Litice – německé.
V otázkách duchovní správy vystupuje do popředí i česko-německá otázka, která je pro Litice v historii důležitým fenoménem. Ačkoli při založení osady Litice šlo ryze o české obyvatelstvo, kázalo se v kostele převážně německy. Vlastní bohoslužby byly vedeny také vesměs německy, a to roku 1688 vedlo ke stížnosti ze strany obcí Radobyčice, Útušice a Doudlevce, že tu přes celý rok, „slovo Boží česky nikdo nekáže“. Faráři v 17. století byli vesměs německé národnosti, jediný snad Ludvík Čada (1693 – 1708) byla dle jména české národnosti.
Nejdůležitější je pojednání o selských bouřích v roce 1680. Poznáváme z ní náladu, které zde vládla těsně před bouří, její příčiny, průběh a osud v plzeňském kraji. Kasl nezatajuje, že příčinou selských bouří byly hlavně útisky světského i duchovního panstva a obrovská robotní břemena, které dohnaly lid k povstání.
Chotěšovští poddaní měli určité povinnosti, které nebyly všude stejné. V každé obci se platil z usedlosti pololetní úrok průměrně 1 zl. rýnský, vejce a slepice odváděly jen některé obce. Roboty byly různé na poli, na lukách, dovozem nebo pomocí při lovení ryb a na honech. Probošt Kastl v roce 1669 domluvil s těmito obcemi odvádění dávky ječmene, za což dostaly odúmrtí. Většina vsí platila z usedlosti také po 1 korci ječmene, za to měla právo odúmrtní. Sedlák, který neměl syny, mohl statek odkázat kterémukoliv příbuznému do čtvrtého kolena.
Jen tři obce na chotěšovském panství neměly tyto povinnosti - Bítov, Kamenný Újezd a Lisov, ale ani práv. Tam po smrti sedláka, nebylo – li mužského potomka, připadl statek vrchnosti, která odbyla vdovu a každou dceru 1 krávou a 10 kopami míšeňských. Ve válečném a poválečném období nemohli zchudlí sedláci dostát všem závazkům. Vrchnost sice tyto závazky rázně nevymáhala, ale připisovala je rok co rok a dluhy rostly.
Roku 1700 měla litická farnost již 1700 duší, které byly schopny přijímat svátosti. Náležely sem Litice, Šlovice, Hrobčice, Doudlevce, Radobyčice, Útušice a Štěnovice. Dále zde byla německá škola zmiňovaná již k roku 1700, panský dvůr, soukenická valcha, mlýn a myslivna. Z dopisu faráře se bylo možné dozvědět o ubohém stavu školy v roce 1700 v Liticích, kdy se větší část roku mládež nevzdělávala, protože v letním období do školy téměř nikdo nechodil.
Hospodářské oživení, rozvoj železářství a sklářství, ale i úpadek těžby drahých kovů, to na začátku 18. století dotvářelo dobu, kde byla na vzestupu barokní doba, zejména církevní architektura, které sebou přinesly rozsáhlé přestavby klášterů v Plasích, Kladrubech, Chotěšově a v Teplé.
Roku 1705 byl přelit druhý kostelní zvon. Byl na něm latinský nápis, který hlásal, že byl přelit v Klatovech za probošta chotěšovského kláštera Ondřeje Norberta Faberitia. Plášť zvonu zdobily reliéfy Panny Marie a sv. Norberta. Průměr zvonu byl 80 cm. Byl odlit zvonařem Janem Prigueyem (1695 – 1732). Na zvonu byl znak kláštera – tři jelení parohy.
V roce 1713 zde žilo v Liticích ve 45 usedlostech 450 obyvatel. Celkem zde žilo 780 Němců a 458 Čechů. Roku 1717 byl odlit třetí zvon nákladem Chotěšovského kláštera. Měl průměr 63 cm. Byl na něm nápis latinsky psaný tohoto znění: Pan Adam Březenský Švihovský na ten čas nehodný farář litický svým nákladem opatřil – modlete se za něho. Tento akt dokládal, že se v roce 1717 v Liticích ještě mluvilo česky.
V 18. století byla Dubí hora v Liticích holinou, na které v roce 1737 dal vystavět jistý pastýř kapličku, již z dálky viditelnou. Po své smrti zanechal na její udržování 100 zlatých. Proč byla kaplička vůbec vystavěna, není známo.
Na podzim roku 1741 až do léta roku 1742 okupovaly Plzeňsko a Loketsko za první slezské války francouzská a bavorská vojska, která také procházela Liticemi. Dne 16. února roku 1742 požadovali od velení francouzské posádky rychtáři a vesničtí konšelé z některých panství v západních Čechách na svém shromáždění v Plzni osvobození od robot a přednášeli také další stížnosti proti svým vrchnostem. Zdejší velitel francouzské posádky je však odkázal na císaře Karla VII., který však zaujal k jejich žádostem negativní stanovisko.
Dne 5. března roku 1744 poslal Plzeňským nejvyšší kancléř Filip Josef hrabě Kinský jménem císařovny Marie Terezie pochvalu za to, že vybudovali a financovali malou vojenskou jednotku (setninu) k obraně venkova na Plzeňsku před nepřítelem.
Roku 1745 byla velká neúroda. V červnu roku 1746, po loňské neúrodě, vypukl v Čechách hlad, který postihl Plzeň a okolní vesnice. Byla taková bída, že i z okolních osad chodili houfně lidé na kolena klesající, aby jim bylo prodáno nějaké obilí. Přesto, že byla drahota a lidé by rádi zaplatili hotovými penězi, nedostali nic. Hlad a nedostatek byl příčinou velkých úmrtí obyvatel.
V roce 1747 si obec Štěnovice zřídila svůj nový kostelík. V roce 1750 byla k Liticím začleněna sousední ves Radobyčice. Dne 23. ledna 1751 došlo ke vzniku krajských úřadů, jejichž úředníci přestali být stavovskými hodnostáři a stali se státem placenými úředníky. Starý Plzeňský kraj byl rozdělen na nový Plzeňský a Klatovský kraj.
V jarním období roku 1752 následovalo po sobě šest velkých povodní, z nichž druhá byla největší a nejzhoubnější. Nejenom, že bylo z polí odneseno obilí, ale také pole a louky byly pokryty pískem. Velkou vodou byly odnášeny chalupy a mlýny na řekách. Při povodních zemřelo i mnoho lidí.
V 18. století náležely okolní obce ještě pod litickou farnost, proto byla duchovní správa povždy oboujazyčná. Farář Fridrich Hroznata (1762 – 1775) o tom poznamenal, že nebyl – li farář české řeči znalý, musel mít kaplana Čecha a každou třetí neděli byl povinen konat české kázání. Také učitel na kruchtě byl povinen zpívat česky.
V roce 1769 vylíčil místní farář v jedné z příručních farních knih – Santung ver Stiftsbriefe van Jahre 1769, pag. 119 stav, v jakém nalezl farní stavení a celé hospodářství. Kostel byl prý za jeho předchůdců 4 krát okraden a nic tu nezbylo, vyjma bohoslužebného náčiní.
Doba temna nastala pro církevní život za vlády Josefa II., který již za života císařovny Marie Terezie se snažil stále něco vylepšovat a tak došlo i na kostely, kláštery a hřbitovy. Císařovna Marie Terezie a její syn Josef II. provedli také dalekosáhlé náboženské změny. Omezili počet svátků a různých poutí s cílem, aby byl lid veden k práci a větší šetrnosti. Josef II. nařídil, aby všechny posvícení byly slaveny v neděli po sv. Havlu.
V okolních vsích kolem Litic nejsou žádné kostely, pouze větší kaple, z čehož vyplývá, že již v 17. století byly Litice považovány za jakýsi střed pro okolní vesnice, které patřily Chotěšovskému klášteru. Ten je považoval za dostačující církevní stánek a další kostely nepovažoval za nutné stavět. Pro Chotěšovský klášter byla stavba kostela jistě věc nákladná, a proto nepovažoval za nutné, aby každá ves měla svůj. Proto rozhodl, že budou věřící z okolních vsí docházet do Litic.
V letech 1771 až 1772 nastala v Čechách velká neúroda a následný rok částečný hladomor a silné epidemie. V době hladu se v celých Čechách a tudíž také v obcích chotěšovského panství prosadilo v daleko větší míře pěstování brambor.
Císařovna postřehla, že selský stav může být vyveden z bídy jenom vzděláním a toho bylo možno dosáhnout pouze školami, o něž po zrušení jezuitského řádu roku 1773, počal pečovat stát. V těch vesnicích, kde byly fary, zřizoval stát školy jednotřídní nebo dvoutřídní, říkalo se jim školy – triviální (základní).
V roce 1774 zavedla císařovna Marie Terezie pro české země povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 let. Při farních kostelích byly zřízeny triviální školy, tzn. základní elementární školy se třemi vyučovacími předměty: čtení, psaní, počty. Zároveň byly děti učeny nepoužívat v běžné řeči hrubé a sprosté výrazy – vulgarismy. Bylo to výrazné a velice prospěšné nařízení vladařky pro celou zemi. Kde byla taková škola v Liticích nelze s přesností určit, ale zdá se, že byla zřízena na místní faře.
Vzhledem k době, jež nepřála rozvoji klášterů, po smrti uherské a české královny Marie Terezie v roce 1780, počal klášter pociťovat restriktivní kroky ze strany císaře Josefa II., který byl ovlivněn osvícenským absolutismem. První vlna rušení „přebytečných“ řeholních domů na sebe nenechala dlouho čekat.
Řádové sestry v chotěšovském klášteře se věnovaly chórové modlitbě, kontemplativnímu životu v přísné klauzuře a drobné manuální práci, zvláště zhotovování a výzdobě liturgických předmětů a mešních rouch, nikoli však výchově ani charitativní činnosti, jak velel požadavek doby, a proto bylo o jejich osudu rozhodnuto prakticky okamžitě.
Již na počátku roku 1781 vyhlásil, že všechny papežské listiny podléhají před zveřejněním panovníkově schválení. Stejně tvrdě zasáhl Josef II. i proti mezinárodnímu spojení církevních řádů. To byl teprve začátek Josefova tažení proti klášterům. Mniši mu byli trnem v oku nejen svými zahraničními styky. Zvláště zakazoval publikování a čtení papežských bul, které zdůrazňovaly papežská práva proti jednotlivým státům.
Rozsáhlý majetek, k němuž patřila 3 městečka, 39 vsí, 8 dvorů, 5 mlýnů, mnoho rozsáhlých lesů a 13 rybníků převedl Chotěšovský klášter do správy tkzv. Náboženského fondu. Pro feudální stát byl poddaný nevzdělancem, hrubým živočichem, ovládaným svými pudy, kterému je možno vládnout pouze karabáčem a holí.
Také pro církevní klérus, zvláště vyšší, bylo samozřejmé, že základní povinností duchovní správy bylo udržovat „duchovní kázeň“ svěřených duší a přidržovat je k poslušnosti při vykonávání práce.
Prostředek k tomu byl rovněž karabáč, i když imaginární, posmrtný, pekelný. Toto pojetí odpovídalo představám o stabilním a hierarchicky uspořádaném světě. Císař Josef II. jako představitel státní moci, usilující o maximální hospodářskou prosperitu i jako vzdělanec, si kladl za cíl rozbít tyto „klece“, které od sebe oddělovaly jeho poddané. Na prvním místě to byla církev, jako moc nadstátní s centrem v Římě. Tady se císař dlouho nerozmýšlel a podřídil církve státní kontrole.
Při klášterním majetku ves Litice zůstala až do roku 1781, kdy byl chotěšovský klášter z rozhodnutí císařské kanceláře uzavřen císařem Josefem II.
Dne 1. listopadu 1781 bylo v Čechách zrušeno nevolnictví, což se také kladně projevilo v regionu chotěšovského panství. V té době bylo v Liticích již 63 zemědělských usedlostí, převážně německých. V rámci těchto josefínských reforem byly zrušeny kláštery v Chotěšově, Kladrubech a Plasích, klášter v Teplé byl zachován. Stalo se tak dne 22. března 1782
Dne 18. března 1782 se v klášteře objevil plzeňský krajský hejtman Kazimír z Widesrpergu, ne jak se myslelo za účelem proboštova svátku, ale aby zde vyřídil obsah císařského patentu o zrušení kláštera. S uveřejněním textu se však muselo počkat do dne 22. března 1782, kdy byla doručena biskupská dispensace od klausury, tedy povolen vstup do ní, a i zde byl císařský dekret vyhlášen.
V rámci těchto josefínských reforem byly zrušeny kláštery v Kladrubech, Plasích a dne 22. března 1782 také v Chotěšově. Chotěšovský klášter patřil mezi nejdříve rušené kláštery prostřednictvím josefínských reforem, tedy během prvního čtvrtletí roku 1782. Tehdy v něm sídlilo 44 řeholnic, které obdržely rentu.
Každá bývalá členka konventu obdržela roční rentu 200 zl. a mohly se rozejít do různých míst. Konvent sester v počtu 41 řeholnic patřil k nejpočetnějším, ve srovnání s ostatními, které měly kolem 20 členek, pouze Doksany tehdy měly 44 řeholnic. Ty zůstaly pohromadě ještě do dne 22. července 1782, kdy naplněny smutkem opustily místa, kde probíhal jejich zbožný život plných 586 let.
Z kolonizačních klášterů zůstal zachován jen klášter Teplá. Majetek Chotěšovského kláštera, k němuž patřila 3 městečka, 39 vsí, 8 dvorů, 5 mlýnů, mnoho rozsáhlých lesů a 13 rybníků, přešel do správy tkzv. Náboženského fondu. Kolik měl klášter jiného movitého majetku, peněz, zlatých a stříbrných předmětů se přesně nevědělo. Po zrušení Chotěšovského kláštera v roce 1782 převzali litickou farnost premonstráti z Teplé
V roce 1784 byly od litické fary odloučeny obce Štěnovice, Útušice a Radobyčice. Důvodem byla stížnost, že o jejich duševní potřeby nebylo dostatečně postaráno, protože se kázalo česky jen jednou v měsíci. Ve Štěnovicích byla z bývalého kláštera trinitářů ustavena lokálie – menší fara, a k ní byly výše uvedené vsi připojeny. Litice postupně vyrůstaly ve velkou obec, která se hospodářsky vyvíjela v dalších desetiletích, celkem kladně.
Dne 1. února 1799 byl dosazen na litickou farnost Ladislav Erben, který popsal, v jakém katastrofálním stavu našel kostel, který byl několikrát vykraden, a také velice poškozenou faru, a hospodářské budovy na spadnutí. Když se pak v lednu roku 1800 tudy zase vojsko vracelo, zbývalo z nich jen 6.000 mužů. Ostatní zůstali prý na bojišti u Curychu ve Švýcarsku, jak zapsal farář brkem.
Po roce 1809 se stal patronem litické farnosti opat premonstrátského kláštera v Teplé. Duchovní správu obstarávali, farář s kaplanem, kteří byli řádovými kněžími premonstrátského kláštera v Teplé.
Litické panství připadlo státnímu náboženskému fondu, od kterého je v lednu 1822, po zrušení kláštera v Chotěšově, koupil kníže Karel Alexander Thurn-Taxis z Regensburgu za 1,080.000 zlatých. Od roku 1822 patřila také obec Šlovice do majetku knížete Alexandra von Thurn-Taxis z Řezna.
Kníže zde otevřel kamenouhelné doly. První důl Matyldin (1857–1887), další důl Maxův (1868–1909) a později i důl Frischdlück (1884–1910). Na panství dolovali také další těžaři. Bylo to hlavně sdružení Litické těžařstvo a dále pan K. Hufnágel, hrabě Waldstein a pan K. Hýra. Správa Thurn-Taxisových dolů v Liticích podléhala ředitelství velkostatku v Chotěšově. Zásadní rozhodnutí vydávala ale knížecí komora v Řezně.
Rod Thurn-Taxisů vlastnil panství do roku 1925, kdy mu bylo zabráno státem podle záborového zákona.
V roce 1838 měla obec Litice již 81 domů a 674 obyvatel, vedle toho byla v tomto roce v Liticích ještě fara, škola, panský dvůr, mlýn, soukenická valcha a myslivna zvaná – Líně. V roce 1842 byla pořízena nová brána hřbitova.
V roce 1861 Thurn-Taxis požádal o povolení stavby hornických kasáren. Kasárna měla mít 10 obytných částí pro rodiny a 8 pro svobodné. Ještě před jejich výstavbou se ale po otevření dolu Max potřeba ubytování zvyšuje – v dolech pracuje dle správy obchodní a živnostenské komory k roku 1870 celkem 324 lidí.
Pro správu dolu byla v roce 1871 postavena úřední budova zvaná domácími „Inspekcí“ (dům č. 31) a nedaleko ní hornická kasárna (dům č. 100).
V roce 1872 zde byla zřízena hornická kolonie jako součást Litic. Jednalo se o 14 domů ve třech řadách. Vedle kolonie stála pekárna, jež však nebyla užívána. Dále tu byl malý rybníček a pumpa. Na druhé straně kolonie byla postavena kaple sv. Prokopa sloužící především jako umrlčí komora. Byly z ní vypravovány pohřby.
V jednom domě byla ošetřovna a ve vedlejším bydlel lékař. Kolonie byla dostavěna roku 1873 a postupně osídlována od roku 1874. Stavby navrhl a řídil inženýr Emanuel Seydl (1814–1894), který v letech 1854–1874 zastával místo hlavního dílovedoucího Thurn-Taxisova chotěšovského velkostatku. Roku 1874 bylo dostavěno litické nádraží.
K obci Litice byly v roce 1900 přifařeny následující místa: Litice – 1.139 katolíků a 13 židů, Mathildin důl – 934 katolíků a 2 nekatolíci, Mariin důl – 134 katolíků a 6 židů, Doudlevce – 1.819 katolíků, Lhota – 272 katolíků, Robčice – 222 katolíků a Šlovice – 288 katolíků a 4 židé. Celkem měla litická farnost ve své správě – 4.907 katolíků, 2 nekatolíky a 23 židů.
Na přelomu 19. a 20. století se v okolí vsi na Valše těžilo uhlí. Těžba uhlí na Valše vedla nejen ke zdvojnásobení obyvatelstva obce (2.074 duší v roce 1910), ale také k početnímu vyrovnání mezi oběma národy, nově přišlé hornické obyvatelstvo bylo převážně české. Příliv nových pracovních sil se odrazil na urbanistickém a demografickém rozvoji sídla.
Využité informace pro příspěvek
Bělohlávek M. PhDr. – Minulostí západočeského kraje sv. I. až XIII. – Plzeň, 1962
- Sociální nepokoje na Plzeňsku v 16. století – Plzeň, 1978
Břicháček P. – Počátky osídlení západních Čech – Plzeň, 2001
Čechura J. - Vývoj pozemkové držby kláštera v Teplé v době předhusitské
Hataj Václav – Chotěšov – druhé upravené vydání, Chotěšov 1993
Hlinomaz Milan – Dějiny kláštera premonstrátek Chotěšov - Chotěšov 2009
Krček Jakub – Rušení klášterů na Plzeňsku– Plzeň 2013
Fotografie z archivu autory: Část vsi při pohledu z litické ostrožny cca z roku 1900
