Článek
POSTAVA ROUSE IV. Z LITIC
Rous IV. (1318 – 1377?) byl jedním z nejvýznamnějších Drslaviců a zároveň posledním litickým šlechticem, který měl vliv na královském dvoře. Roku 1341 se stal královským podkomořím krále Karla IV. a tuto funkci vykonával až do roku 1356. V této funkci měl na starosti královy příjmy, královská města a kláštery. Byl též purkrabím v Chebu a platil za předního rádce Karla IV. V té době to byla velice vlivná funkce.
Byl obratným diplomatem a řízným vojákem, v jehož osobě byl spatřován obraz úspěšného středověkého šlechtice. V dětství se mu dostalo pečlivé výchovy, rodiče v něm probouzeli zájem o četbu, o náboženství a praktickou stránku vzdělanosti. Když byla císařem Karlem IV. v Praze založena zakládací listinou ze dne 7. dubna 1348 univerzita, přihlásil se na artistickou fakultu.
A přesto, že musel spravovat rodový majetek, s Prahou a univerzitním děním, kde se soustřeďovala tehdejší vzdělanost, zůstával trvale v kontaktu. Svědčí o tom i styky s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, s univerzitními mistry Matějem z Janova, Vojtěchem Raňkůvem z Ježova, arcijáhenem Františkem Beňovským, které jsou zdokumentovány z dob jeho polemiky s mistry Karlovy univerzity, kteří mu vytýkali, že se jim plete do řemesla.
Je skoro jisté, že Rouse IV. daleko více než hospodářství zajímalo to, co se děje v Praze, ale nejenom tam. Nedokázal se vzdát četby spisů mistrů středověké scholastiky a mystiky. Ovlivňovalo ho svatoaugustiniánské hnutí inspirované filozofií svatého Augustina, který svým zásadním dílem…”O obci boží“, zapůsobil neobyčejně silně i na tehdejšího českého krále a římského císaře Karla IV. Působily na něj také myšlenky Huga de Sancto Victora, člena svatoviktorské kongregace v Paříži.
Dále slavný kazatel a mystik sv. Bernard, proslulý dominikán Jindřich Suse, misionářští kazatelé David z Augšpurku a Bertold Řezenský. Jejich osudy vyvolaly touhu po duchovní a mravní obnově středověkého světa…zde možná vznikla myšlenka postavit si kostel na svém panství. Požadovali reformu opravdovosti v náboženských požitcích, zdůrazňovali potřebu obnovit boží řád tak, jak jej zaznamenala evangelia.
Nacházelo se v nich všechno to, co o řadu let později rozlomilo konfesní jednotlivost českého království a probudilo k životu husitskou revoluci. Po návratu z Prahy se Rous IV. oženil s Kateřinou z Miličína, se kterou měl syna Heřmana. Odsuzoval selský přepych, vladyckou a panskou pýchu. Byla mu odporná touha válčit, odmítal ordálie, tzn. „boží soudy“,kdy byla pravda vynucována ohněm, vodou a železem.
Pranýřoval chtivost zábav, kdy už nešlo o radost, ale o obžerství, hýření, hazard a „frejířství“. Na rozdíl od svých současníků uvádí smysl pomíjivé krásy do souladu s křesťanstvím…krása je pro Drslavice důkazem boží moudrosti. Pokusíme-li se toto všechno dát do souvislosti s dobou, objevíme jednoznačně sociální zdroje Rouse IV. jeho praktických úvah o křesťanské morálce, stavech a vztazích mezi lidmi, o odpovědnosti vladařů.
Stál tenkráte nepochybně na vrcholu své slávy a to zvláště proto, že již přibývala úměrně se vzrůstem vážnosti a významu jeho tehdejšího vlastníka – Rouse IV. Zda byl také prozíravým hospodářem (dnes ekonomem) je velice sporné, jak nás o tom přesvědčí další události v jeho životě. Po jmenování královským podkomořím v roce 1341 se stará o zvelebení společného majetku se syny svého bratra Racka I. Rous IV. býval pověřován různými důležitými úkoly v době, kdy ještě vykonával funkci podkomořího.
Šlechtic Rous IV. byl pozorovatelem prohlubujícího se chaosu středověkého světa, byl člověkem, který tuší blížící se bouři. Podle církevních podkladů měl být někdy v polovině 14. století založen Rousem IV. v Liticích, na jižní straně obce, šlechtický kostel zdaleka viditelný a který měl patrně nahradit starší svatyni. Jak bylo zvykem, po příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu, začali knížata a králové postupně měnit pohanskou víru na křesťanskou.
To vyvolalo stavbu modliteben, chrámů, kostelů a rotund. A protože se tato potřeba přenesla také do pohanských Čech a do Prahy, kde vládli Přemyslovci, tak i litičtí Drslavici, jako potomci Přemyslovců, přijali křesťanství a postavili na nedalekém návrší, po vzoru hradu Plzně – první modlitebnu, kostelík nebo větší kapličku. Čím více rostl majetek pánů, tím živěji se projevovala snaha ovládat lid i po stránce duchovní.
Katolická víra, cílevědomě šířená samým panovníkem, nalézala i u šlechty své zastánce. Oni dobře vystihli, že mimo zvýšenou kulturní úroveň, přináší také mocné pojítko poddaného s pánem, jemuž zevního zpečetění dodával kostel. A tak začal šlechtic pečovat o stavbu vlastního chrámu. Také litičtí Drslavici si museli zřídit nějaké modlitební místo, aby mohli ovládat litické obyvatelstvo i po duchovní stránce. A tu i v Liticích shledáváme, jak šlechtic pečuje o stavbu vlastního chrámu, který umisťuje opodál na návrší, na které dobře viděli ze svého hradu a založili tam kostel v gotickém slohu.
Dne 22. května roku 1343 byla na litickém hradě uzavřena smlouva mezi podkomořím Rousem IV., Protivou IV., Rousem IV., Rousem V. a Rackem II. z Litic na jedné straně a představiteli obce města Plzně na druhé straně, která upravovala hranice mezi litickým panstvím a majetkem plzeňských měšťanů. Již delší čas byla mezi litickými pány a plzeňskými měšťany nevole, která pramenila z toho, že plzeňští měšťané měli výhrady k pasení a napájení dobytka na přilehlých lukách a protékající řece Radbuze.
Toto hospodářské odvětví bylo tenkrát na Plzeňsku výsostně důležité a zejména západní Čechy vyvážely velké množství dobytka do sousedního Bavorska. Smlouvu však pečetili jen podkomoří Rous IV., Protiva IV., Půta IV. Racek II. z Litic. Rousův syn Heřman byl v té době ještě batole a aktu nebyl přítomen.
Dne 23. června 1343 byla smlouva potvrzena králem Janem Lucemburským. V roce 1350 uložil panovník Karel IV. svému podkomořímu Rousovi IV., aby pro novorozeného následníka trůnu Václava Lucemburského přijal od plzeňských, chebských a dalších měšťanů královských měst přísahu věrnosti.
Plzeňští vyšli jistě Rousovi IV. velmi ochotně vstříc, protože věděli o jeho postavení u dvora, kde platil za předního rádce císaře Karla IV. Konšelé a rychtáři jeho žádosti vyhověli. Dne 26. srpna 1350 dostal totéž v Chebu. Rous IV. si dovedl již od míru v Domažlicích rychle získávat důvěru kralevice Karla a díky jeho přízni rychle postupoval v hodnostech mu udělovaných.
Roku 1354 se stal podkomoří Rous IV. z Litic patronátním pánem ve vsi Žákavá. V květnu roku 1356 nařídil císař Karel IV. Rousovi IV. z Litic, aby chránil dva plzeňské měšťany, kteří měli v držení ves Bor (zaniklá ves v borském polesí). Jako správce celého Chebska proslul energickým potlačením lupičství. Dovedl tvrdě potlačit výpady loupeživých „rytířů“v okolí města Chebu, zestárl však v sedle svého koně a věřitelé byli neúprosní k váženému podkomořímu krále Karla IV. Cena 2.000 kop grošů byla cena nejen vlastního hradu, ale i polností a lesů, včetně poddaného lidu v malé vesničce, stulené v úžlabině kolem úzkého potoka a cesty, vedoucí formanské vozy z Plzně, přes Klatovy do Bavorska.
Někdy v závěru roku 1356 nebo v počátcích roku 1357 byl Rous IV. z Litic zproštěn funkce podkomořího císaře Karla IV. V roce 1361 se Rous IV. ještě účastnil v Norimberku jednání o hranicích království v Českém lese.
V roce 1365 se dostává Rous IV. do dluhů z důvodu výstavby gotického kostela sv. Petra a Pavla v Liticích, kde musel sám císař Karel IV. zaplatit dlužnou částku, aby mohl být kostel dokončen. A protože i litické panství začínalo mít finanční problémy a Rous IV. neměl finanční prostředky na to, aby hrad Litice dále udržoval v přijatelném stavu.
Neutěšená majetková situace se natolik vyhrotila, že asi v roce 1366 – 1367 byl nucen Rous IV. starodávné sídlo rodu, hrad a panství, prodat Chotěšovskému klášteru. Tomu šlo především o litické panství a ne o hrad, a proto mu bylo jedno, v jakém je hrad stavu. Proto také začal hrad Litice po prodeji pustnout a jako jeden z prvních upadl v zapomnění a změnil se v rozvaliny.
Bylo rozhodnuto, že se přestěhuje se synem Heřmanem na šťáhlavsko a litické panství prodají, a za získané peníze hrad Lopatu dostaví. V roce 1367 opustil Rous IV. svou rodovou tvrz a přesídlil se synem Heřmanem do Šťáhlav, kde v plné míře našel to, po čem toužil, tedy možnost poznání a přímou účast na duchovním dění. Heřman z Litic za pomoci svého otce Rouse IV. dokončil stavbu hradu Lopata za peníze získané prodejem litického panství
Po dostavbě hradu Lopata někdy v letech 1367 – 1377 se rozhodl Heřman pronajmout na věčné časy to, co zbylo z rodového majetku. Někdy krátce poté Rous IV. z Litic, poslední ze západočeských Drslaviců, který dosáhl významného postavení u dvora - zemřel (1377?). Avšak rok úmrtí ani místo jeho posledního odpočinku nejsou přesně známy, tak, jako není znám přesný letopočet jeho narození, tak i rok úmrtí nelze přesně určit - zemřel poté, co dovršil sedmdesátku.
Dožil se vysokého věku, kde jsou uloženy jeho ostatky, není známo. Jejich rodinná hrobka byla v kostele sv. Markéty při klášteře Dominikánů v Plzni. Nad hrobkou visívala velká korouhev s rodovým znakem třech bílých (stříbrných) pruhů v červeném poli. V 15. století tu byl postaven ještě jiný, značně honosný náhrobek, tentokráte tvaru, který kryl ostatky členů větve švihovské a rýzmberské. Z těchto nádherných památek nezbylo však téměř nic, vše propadlo časem lidské ničivosti.
Když byl v Plzni zbořen kostel sv. Markéty, tak se teprve při stavbě nové soudní budovy přišlo na skromné pozůstatky velikého náhrobku pánů Švihovských. Náhrobek byl z červeného mramoru, na skosené hraně se vinul nápis. Uprostřed byla vytesána podoba rytíře v plné zbroji, který přidržoval štít s polotrojříčím.
O náhrobcích existuje zpráva z roku 1437, která podle svědectví tehdejšího převora dominikánského konventu praví: „A podle té korúhev a rohy pánů z Bělé visela druhá korúhev se štrychy bílými a červenými toho rodu těch pánů z Litic a z Potštejna neb ten pán z Litic místo vykoupil příbytku našeho a u nás leží a ta korúhev se štrychy nad tím visela a tak obě korúhve ty s vlastními ocasy pospolu visely neb obojí založení jest v Plzni“.
Manželka rytíře Rouse IV. Kateřina z Miličína, zemřela v roce 1376.
Využitý historický materiál
Spěváček J. – Karel IV. Život a dílo (1316 – 1378) – Praha, 1979
Fotografie: z archivu autora – vytvořil Pavel Bosák
