Článek
O založení Litic u Plzně
Podle pověsti se o založení vsi Ljutice (Litice) zasloužil jeden přemyslovský úředník jménem Drslav, který v té době žil na hradě Plzeň, kde zastával zodpovědnou funkci kastelána. Hrad Plzeň byl v té době důležitým opěrným bodem vládnoucího rodu Přemyslovců v celém kraji od Šumavy až po Brdy. Těmito místy také vedla kupecká cesta směrem k Praze, kterou využívali také čeští vládci při své cestě do Německa.
Krajina kolem hradu Plzeň u Starého Plzence se skláněla směrem k severu do přírodního dolíku, ve kterém bylo kdysi velké sladkovodní jezero, jež se začalo pomalu vysušovat a zmenšovat, až po něm zůstala jen bažinatá místa. Ta byla ovšem zrádná a neprozkoumaná. Pro každého, kdo se dostal do těchto míst, znamenalo vysoké nebezpečí, že zapadne do měkkého podloží a již se z něj nedostane na pevnou půdu. Proto se každý, kdo mohl, tomuto místu vyhýbal.
Jednou si Drslav vyjel na lov do okolních lesů kolem hradu Plzeň. Doprovázela jej jen malá skupina lovců s několika psy. Ti se snažili svým štěkotem vyplašit zvěř z jejich úkrytů. Dlouhou dobu se nic nedělo a lovecká družina se vzdalovala stále více od hradu. Aniž si to uvědomovali, pokročil den k polednímu času. Drslav se začal rozhlížet, kde by se zastavili k odpočinku.
Když uviděl v dálce břehy řeky Radbuzy, dal pokyn ostatním, aby jej následovali. Když dojeli k řece, seskočili z koní a asi hodinu odpočívali. Potom v řece napojili své koně a pokračovali v lovu. Psům se konečně podařilo vyslídit stopu zvěře. Lovci měli co dělat, aby jim stačili. Tu spatřili krásného jelena, který vyběhl z houštiny.
Když uviděl lovce, dal se do běhu směrem do bažinatého údolí, které se před ním otevíralo. Neměl však velkou šanci, že psům a lovcům unikne. Psi jej zadrželi tak dlouho, až se lovcům podařilo přiblížit na takovou vzdálenost, že mohli použít svých kuší. Drslav, jako přední muž a vůdce lovecké družiny, vystřelil na jelena první. Zasáhl jej přesně do míst za předním během, kde měl jelen v těle srdce. Ten se ještě chvíli snažil utéci, ale síly jej opouštěly, až padl na zem mrtev.
Lovci jelena vyvrhli a část masa odřízli pro pozdější upečení nad ohněm. Zbytek jelena byl přivázán na rezervního koně. Poté se lovecká družina vydala hledat tábořiště na noc, která se zatím přiblížila. Když se tak rozhlíželi, kam by se na noc utábořili, padl jejich zrak na nedaleký skalnatý ostroh, který se vypínal nad řekou Radbuzou.
Na nic již nečekali a rozjeli se opatrně tím směrem. Když dojeli k úpatí ostrohu, zjistili, že se na koních nedostanou na jeho vrchol, ze kterého se chtěli podívat, kde se nachází. Nezbylo jim nic jiného, než sesednout a koně vést za uzdy po pěšině, která se tu klikatila mezi keři a která směřovala k vrcholu ostrohu. Když se dostali konečně na samotný vrchol kopce, byli pořádně unaveni, že jim nezbyl ani čas na pořádnou prohlídku kopce a okolí. Rozdělali si oheň a upekli kus uloveného jelena. Při jídle si vyprávěli své dojmy z krajiny, kterou se celý den pohybovali. Potom byl určen sled hlídek a ostatní si šli lehnout ke svým koním.
Když se ráno probudili, bylo již slunce nad obzorem a počasí slibovalo krásný den. Lovci se teprve nyní mohli pořádně rozhlédnout po okolní krajině. Užasle hleděli z vrcholu kopce do krajiny. Byl zde nádherný pohled do všech světových stran a širokého okolí. Na západ se táhly nekonečné lesy. Na sever bylo vidět do širokého údolí, kde se klikatila řeka Radbuza, která se v dálce proplétala pod zalesněným návrším do Českého údolí a pokračovala do neznáma. Východním směrem bylo možno dohlédnout do otevřené krajiny, která v dálce končila modravým pásem hor Brd a Rokycanské vrchoviny.
Jižním směrem byla krajina od ostrohu zastíněna náhorní plošinou, která se západním směrem napojovala na Dubí horu, která cele zakrývala výhled. Všem se zde zalíbilo. V nastávající debatě padlo rozhodnutí, že by nebylo na škodu tuto krajinu zabydlet lidmi. Samotný ostroh skýtal dobré místo pro stavbu opevněného dvorce či hradu. To se Drslavovi zamlouvalo ze všeho nejvíce. Rozhodl se již v duchu, že zde vystaví své nové sídlo pro dospívající dva syny, Půtu a Racka.
Jak se rozhodl, tak také provedl. Protože byl dost bohatý na to, aby si hrad mohl nechat postavit, najal si zkušeného lokátora z řad přemyslovských Ljuticů, kterému uložil, aby v těchto místech založil ves a postavil opevněný dvorec, který měl obyvatele vsi chránit v případě nebezpečí. Lokátor svůj úkol splnil.
Nechal tu postavit opevněný dvorec, který dal opevnit palisádovou hradbou, kolem které dal vyhloubit hradní příkop. Na východ od opevněného dvorce dal vybudovat hospodářský dvůr, který měl sloužit k zásobování opevnění a jeho obyvatel. A protože úkolem lokátora bylo také zajistit první obyvatele, splnil i tento úkol. Kolem příjezdové cesty k opevnění dal vyměřit selské usedlosti po obou stranách protékajícího potoka.
Na těchto usedlostech začali pracovat první obyvatelé vsi, která dostala své jméno po lokátoru Jindřichovi, který pocházel z Ljuticů, starého přemyslovského rodu, ze kterého pocházela také Drahomíra, matka sv. Václava. Ljuticemi byla pak ves nazývána až do konce 14. století, kdy převládl snadněji vyslovitelný tvar – Litice.
