Přítomnost Keltů a Slovanů na území Litic u Plzně

V první polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem nastupuje doba železná a na jeviště dějin vstupují Keltové. Přicházejí, ne už jako stíny, ale jako lidé z masa a krve. Vynořují se z anonymity pravěkých společenství na území severně od Alp. Obývali východně od Rýna oblasti Hercynského lesa. Keltové byli první etnickou složkou v pravěkém osídlení našich zemí, kterou můžeme bezpečně označit jménem.

Keltové vstupují na dějinnou scénu jako drsní, bezohlední válečníci, kteří si cestu vpřed klestili mečem a k obyvatelům dobytých území se chovali jako vládnoucí vrstva. Římané a Řekové byli zděšeni tvrdostí keltských útoků, odvahou s jakou se vrhali do boje. V armádách Keltů bojovaly také ženy, které byly tak lačné, jako bezohledné.

V 5. století před n. l. postupně obsadili území Francie a ve 4. století před n. l. pronikly přes kanál La Manche na britské ostrovy, kde obsadili goidelští Keltové Irsko Skotsko a Irsko, kde se jejich kultura udržela i po zlomu letopočtu. Velmi brzy se Keltové dostali přes jižní Francii do Španělska, kde se smísili s domácími Ibery. Kolem roku 450 před n. l. začaly pronikat ozbrojené družiny keltských kmenů přes alpské průsmyky do severní Itálie a začaly se usazovat v Pádské nížině. Po roce 400 let př. n. l. zaplavili Keltové střední Evropu.

Krystalizační proces, z něhož vzešli historičtí Keltové, vyvrcholil v době halštatské ve vytváření společnosti s hlubokou majetkovou a sociální nerovností. Markantním projevem společenské diferenciace byla existence aristokratické vrstvy, která žila v opevněných sídelních útvarech – hradištích. Obklopovala se bohatstvím a přepychovými předměty získanými obchodem nebo výbojem. Příslušníci aristokracie se od ostatních společenských vrstev odlišovali také válečnou výzbrojí, v níž se dávali, často i na voze, pohřbívat v honosně upravených hrobkách.

Nejčastějším typem hrobů jsou žárové pohřby uložené do jamky o průměru 50 až 80 cm. Kde je zpravidla do malého a prohloubeného výklenku na jižní straně uložena amforka sloužící jako popelnice, jež je překryta postavenou nebo poklopenou miskou s otvorem ve dně, tzv. dušníkem. Zbytek pohřební hranice včetně části kremačních pozůstatků tvoří zásyp hrobové jámy.

Systém hradištní sítě umožňoval Keltům velice rychlou vzájemnou komunikaci, za dne pomocí kouře a za noci pomocí ohňových signálů bylo možno pozorovat na značné vzdálenosti. Jakákoli zpráva se šířila rychlostí blesku po celém území. Války se stala pravidelnou součástí života a vojevůdci se svými ozbrojenými družinami měli také rozhodující moc.

Hradiště jsou charakteristickým rysem tohoto období a vyskytují se v téměř celých Čechách. Podle funkce jsou některá hradiště považována za sídla a rezidence místní elity – tzv. knížecí sídla s centrálními funkcemi. V Plzeňském kraji je známo na 30 hradišť z tohoto období, ale doba jejich trvání nepokrývá celý úsek pozdní doby halštatské a časné doby laténské.

Keltská vrstva se nepochybně opřela o domácí zemědělské obyvatelstvo, které potřebovala při povaze svého života jako vyživovací základny a jen pomalu utužovala svou organizaci a výrobu ve svých dílnách. Teprve od 2. století před n. l. keltský vliv neobyčejně rostl a v první století před n. l. provedl určitou uniformitu prostředí.

Poučeni vlivy etnického světa, našli po fázi výbojů vlastní vývojovou cestu k neobyčejně rychlému a doposud nepoznanému rozmachu ve střední Evropě. Keltové však brzy nalezli v zemi nové zdroje surovin: železnou rudu, lupkové uhlí (lignit), které zpracovávali v dílnách na náramky a knoflíky, tuhu a jiné. Souběžně se zdokonalováním technologie zpracování železa se rozšířila jeho výroba. Proces jakési industrializace se rozvíjel hlavně ve 2. století před n. l. a vyvrcholil v prvním století před n. l. ve výrobních centrech – oppidech.

Oppida byla mocná a hospodářská střediska, kde kvetl obchod a rozvíjela se specializovaná řemeslná výroba za první keltské peníze – statéry a jejich zlomky. Do opevněných oppid přicházeli také římští obchodníci s luxusním zbožím. Keltové platili zlatem, kovy a otroky. V době keltské se používala celá řada nových nástrojů na zpracování dřeva, jako různých pilek, dlát, kladiv, rašplí, kovářských kleští a jiné. Keltská keramika byla křehčí díky hrnčířskému kruhu, na kterém byla vyráběna.

Keltové na litické ostrožně

Donedávna se zdálo, že ve 2. až 1. století př. n. l. život v západních Čechách téměř vyhasl. Byly známy sotva dvě osady na Mži a několik ojedinělých nálezů keltských mincí. O to překvapivější byly nové objevy keltských sídlišť na ostrožně v Liticích. Lze je spojit s výboji středočeských keltských kmenů Bójů Doposud Bójové starou mohylovou oblast jihozápadních Čech respektovali, snad z důvodů etnické zpřízněnosti. Tento vojensky organizovaný lid, nadaný technicky i umělecky, přivedl civilizaci v Čechách na nejvyšší úroveň v celé době předhistorické. Rozkvět jeho řemesel, mincovnictví, dálkového obchodu a vznik nových útvarů městského typu - oppid se však našich končin příliš nedotkl.

Ostrožna nad řekou Radbuzou byla osídlena od 4. tisíciletí př. n. l. Sondáž provedená archeology Západočeského muzea v rámci zajišťovacího průzkumu v roce 1975 prokázala pravěké osídlení v eneolitu, pozdní době bronzové a halštatské. Na předhradí u litické školy bylo opevněné sídliště. Sonda při tomto výzkumu odhalila intenzivní stopy keltského osídlení v tzv. kulturní vrstvě pod ornicí. Tento průzkum objevil nesporné důkazy keltské přítomnosti.

Na litické ostrožně se opět usídlují lidé a staví si opevněné hradiště. Není jasné, zda tito obyvatelé nějakým způsobem nenavazovali na předešlá osídlení Litic, či byli nově příchozí. Příliš mnoho stop po své činnosti však přímo v Liticích nezanechali. Avšak nedaleko od litické ostrožny, v místě dnešního sportovního areálu u borské přehrady narazili archeologové na dva půdorysy zahloubených chat, jedné z doby laténské, kdy na našem území žili Keltové, a druhé z doby římské, kdy se zde usadili Germáni.

Protože se Keltové nedokázali nikdy sjednotit v celistvý stát s velkou armádou, musely jejich kmeny čelit nepříteli jednotlivě. Následkem toho prohrávali, což vedlo okolo změny letopočtu k tragickému zániku keltské civilizace na našem území. Po přelomu letopočtu byli ve valné části našeho státu rozhodujícím živlem Germáni a v přídunajské části – říše Římská. V posledních desetiletích př. n. l. většina Keltů opustila Čechy.

Příchod Slovanů na území Litic u Plzně

Po přelomu letopočtu byli ve valné části našeho státu rozhodujícím živlem Germáni a v přídunajské části říše římská. Ani Keltové v předchozí době ani nyní Germáni nebyli jedinými obyvateli země, ale jen dočasně vládnoucí vrstvou. Keltská moc zanikla, kulturní keltské dědictví však zůstalo. V nejstarším období od zlomu prvního tisíciletí byl Plzeňský kraj neobydlen. Procházeli zde pouze obchodníci nebo vojenské výpravy.

Slovanské osídlení probíhalo na Plzeňsku později než v jiných částech Čech. Obtížně přístupná pohraniční pásma Šumavy a Českého lesa zasahovala podstatněji hlouběji do vnitrozemí a bránila většímu osídlení kraje. Pronikání Slovanů se dělo pozvolna, pomalým využíváním mezer mezi germánským obyvatelstvem, vyklízejícím znenáhla půdu stěhováním celých skupin. Byli to Slované, kteří se stále důrazněji hlásili o své historické místo a nutili Germány k dalším pohybům.

Počátky slovanského osídlení našeho regionu jsou dodnes zahaleny určitým tajemstvím. V prvních dobách slovanského osídlení dnešního Plzeňského kraje byla hraniční krajina okolo Brd. Smutné ticho krajiny trvale přehlušoval hlahol slovanské řeči, nových kolonistů, kteří sem vnikli podle starých cest širokým pruhem a postupovali rychle. Mezi prvními Slovany, kteří dorazili do naší oblasti, byl kmen, který již ovládal některé jiné kmeny Slovanů a dal tak tomuto kraji jméno – Čechové.

Pro naše země bylo období stěhování národů vážnou a velikou dobou. Mezi řadou společenství, které se tenkrát ocitla v pohybu, byly i slovanské kmeny. První Slované pronikli na naše území již koncem 4. století n. l., ale hlavně ve zmatcích třicátých a čtyřicátých let 6. století n. l. jako součást mohutné slovanské expanze.

Pronikání Slovanů k nám od druhého do pátého až šestého století a potom až do osmého století se dělo pozvolna, pomalým využíváním mezer mezi germánským obyvatelstvem, vyklízejícím znenáhla půdu stěhováním celých skupin. Byli to Slované, kteří se stále důrazněji hlásili o své historické místo a nutili Germány k dalším pohybům.

Slovanští osídlenci sem přišli z různých směrů a nejméně ve dvou vlnách. První dorazila na sklonku první poloviny 6. století. Zatímco první vlna nových usedlíků byla relativně ucelená, ta druhá přišla ve více skupinách a ve větším časovém rozpětí.

Druhá vlna Slovanů přišla na naše území někdy na přelomu 6. a 7. století z Panonie zřejmě v souvislosti s příchodem avarských kočovníků do Karpatské kotliny, když byli Slované od „původních“sídel na Dunaji vytlačováni kmenem Avarů. Jižní Čechy od krajního východu do krajního západu a jihu Rakouska, zabíral veliký a mohutný kmen Doudlebů, který sídlil také na dnešním Plzeňském kraji.

Po bouřích v 5. století n. l. nastalo u nás na čas uklidnění. Za pomezními horami se začaly brzo stahovat nové mraky, jak na západě, tak i na východě. Své sídelní útvary Slované zpočátku nezajišťovali obrannými zařízeními. První formou obrany bylo zřizování hradišť – opevněných míst, v nichž hledal slovanský lid útočiště v případě hrozícího nebezpečí. K tomu někdy využívali zaniklých pevností předslovanského pravěku.

Hradiště byla zřizována v místech, odkud bylo možno očekávat nebezpečí přepadu. Proto je na pomezí země i na pomezí kmenů stavěli členové kmenu nebo rodu společnou rukou. Byl však i jiný a ještě aktivnější způsob obrany a ochrany lidu a jeho majetku. Bylo to vojsko, které bylo zřizováno v rámci rodového zřízení. Hlavní zbraní byl dlouhý oštěp a luk s šípy napuštěnými jedem, na obranu pak štít, sekera a mlat. Tito bojovníci měli již praporce se znamením rodu.

Mělo-li dojít k boji, dal hlavní velitel praporce znamení k zahájení a tu se všichni vrhli na nepřítele s ohlušujícím křikem, aby ho zastrašili. Válečné umění Slovanů bylo charakteristicjké útokem ze zálohy a snaha nepřítele překvapit neočekávanými přepady v houštinách, úžlabinách nebo skalních průsmycích. Slované byli na své válečnické umění a na svou statečnost velmi hrdi.

Nejstarší hradiska byly obehnány palisádami ze špičatých kůlů, později valovými zdmi s dřevěnými skříňovými konstrukcemi, vyplněnými hlínou. Ve střední době hradištní byla konstrukce již velmi dokonalá a některá hradiště se stala nejen střediskem knížecí moci, ale i východiskem k vytvoření větších státních celků.

V dalším období, v sedmém a osmém století, se začala vyčleňovat z části příslušníků kmene aristokracie, inspirovaná jak z avarského kaganátu na jihovýchodě, tak z merovejské říše na západě, a začala ovládat nejbližší okolí. Tato struktura společnosti vedla postupně ke vzniku feudalismu. Zároveň to byla doba bojů, které počíná avarským nebezpečím, které ohrozilo část Slovanů a končí poklesem avarské moci a snahami francké říše o rozšíření vlivu do střední Evropy.

Slované žili již v párovém manželství a hospodářskou, společenskou i právní jednotkou byl rod. Rod, jako zvláštní společenská jednotka, si vytvořil zvláštní pravidla soužití. Volí se především společné sídlo, ve kterém se rod usazoval a vzniká tak rodová ves - dědina. A tak bylo, co ves, to jeden rod, vše co bylo rodu, bylo i všech jeho členů. Příbuzenské rody se sdružovaly v kmeny, v jejichž čele stál stařešina nebo volený starosta.

Nejstarší slovanské osídlení vyhledávalo nížinné polohy do 350 m n. m. Soustřeďovalo se převážně na výškově málo členitý terén představovaný tabulemi, plošinami, kotlinami a zejména podél větších vodních toků s úrodnými, hlavně sprašovými půdami i příznivými klimatickými poměry, zajišťujícími dobrou zemědělskou produkci.

Jestliže byly v ostatních částech země obsazeny nejstaršími Slovany ty nejkvalitnější zemědělské půdy a zřídka i výšinné polohy, v západních Čechách nejsou doklady tohoto osídlení vůbec. Je to zajímavé, protože stejně dobré přírodní podmínky nabízela i Plzeňská pánev a severní část Domažlicka. Mohly to být dnes již nepostižitelné důvody vojenské, politické či jiné další, jež podstatně ovlivnily rozsah nejstaršího slovanského osídlení.

V té době se rozvinulo i řemeslo a vyrábělo se mnoho věcí pro potřebu člověka, jako oděv, pracovní nástroje, domácky se po celou dobu předlo a tkalo. Čěští Slované se již odívali do látkových oděvů z vlny, lnu a konopí. Ze dřeva vyráběli Slované vědra, kádě, díže a pletené koše. Znali také hutnictví železa a k tavení rud používali pecí.

Hlavním zaměstnáním našich Slovanů zůstává i nadále zemědělství a chov dobytka. Tito Slované se už nespokojovali jen z půdou od přírody, ale dovedli již zpracovat i půdu méně úrodnou. V době hradištní bylo zemědělství značně vyspělé. Používalo se dokonalého nářadí založeného na velmi staré tradici vyvinutého kovářství, které dodávalo dokonalé nářadí, které zpracovávalo domácí vyhutněné železo.

Oralo se rádlem nebo pluhem. Slovanští zemědělci v té době znali též symetrické radlice, dělané ze železa. Orání půdy předpokládalo chov dobytka, hlavně tažného, jako krav. Rolnický charakter dokazuje naprostá převaha domácí zvěře, kde kromě hovězího dobytka je nápadný podíl vepřů, chovaných především pro slaninu. Dobytek byl pro Slovany také směnnou hodnotou. Obilý mleli na rotačních žernovech. Byl chován především vepř, kráva, býk, vůl, slepice a ovce. Proso, několik druhů pšenice, ječmen, oves a žito jsou ukládány do jam s vypálenými stěnami nebo v dřevěných bečkovitých nádobách nebo také ve slaměných košících.

Především tu však byl boj s přírodou, neboť naši předkové šířili osevnou plochu na úkor lesa a zároveň „prosvětlovali“ les, tj. umožňovali šíření dubových porostů na úkor bučin tím, že pásli dobytek v lese a ten měnil spásáním mladých stromků jeho biologické podmínky.

Slovanská vesnice měla 6 – 10 chat, zhruba čtvercového půdorysu s kamennou, případně i hliněnou pecí nebo ohništěm v rohu chaty. Byly zahloubeny do země půl metru i více, stěny byly podepřeny kůly a vypleteny proutím. Obydlí stavěli v místech chráněnými přírodními překážkami, v místech těžko přístupných, které jim poskytovaly přirozenou ochranu před nepřítelem.

Slované si své příbytky stavěli především tak, aby se jim v nich dobře žilo a byli chráněni před nepohodou. Na prostoru zhruba 10 m2se žilo, spalo, vařilo i pracovalo. U chat ve větší či menčí vzdálenosti bývaly okrouhlé, asi 1 až 1,5 metru hluboké jámy, ve kterých se skladovalo především obilí, ale i jiné zásoby. Střecha se svými stranami většinou dotýkala země.

Povaha pohanství našich Slovanů byla v samém základě jiná. Byla to příroda, která jim dávala popud i řešení při vytváření náboženství.

Byly to především hospodářské zájmy, jež mu přitom ležely na srdci; úroda na poli a dobytek v ohradách i rod a rodový majetek. Odtud pocházelo jeho vzývání – prošení démonů i přinášení jim darů a obětí. S tím harmonoval i kult uctívání duchů a démonů a činili to týmž způsobem, na který byli zvyklí z jednání s lidmi – především se k nim obraceli se slovy – modlili se.

Když modlení nepomáhalo, přikračovali Slované k oběti, které přinášeli démonům ve formě jídla a pití, hráli jim a zpívali a přinášeli jim i voňavé květy. Vznikl tak lidový typ čarodějů, bez nichž by se lid cítil úplně bezmocný proti hroznému shluku démonů odevšad jim hrozícím. Pohanské náboženství věřící v bytosti určující osud člověka si představovalo duši člověka v různé podobě, proto se vyvinula úcta k posvátným stromům, hájům a studánkám.

Znal i důraznější prostředky jako bylo zaklínání a čarování, jež mělo donutit démony k povolnosti. To byl hlavní smysl náboženství našich Slovanů a odtud také pramení houževnatost tohoto pohanského náboženství v našem lidu. Náš Slovan se bál i duše zemřelého, jako všeho, co mu připomínalo smrt. Vyrostlo však z něho i ctění předků a proto si zhotovoval i jejich sošky, idoly a stavěl je doma na čestná místa, aby byli přítomni a viditelní.

Původní způsob pohřbu žehem se později změnil vlivem nomádů a křesťanství v kostrové pohřbívání. Pálení ohňů na hrobech a obětování jídla mrtvým potvrdily i pozdější nálezy. Pohanské náboženství věřící v bytosti určující osud člověka si představovalo duši člověka v různé podobě, proto se vyvinula úcta k posvátným stromům, hájům a studánkám. Každá osada pohřbívala své mrtvé na posvátném místě. Pálení ohňů na hrobech a obětování jídla mrtvým potvrdily i pozdější nálezy.

V průběhu staletí nedoznávalo oblečení prostého zemědělce velkých změn, zejména pak u ženské části populace. Masové používání kožešin platilo jen pro klimaticky drsnější oblasti slovanského severu a východu, nikoliv však pro středoevropské mírné podnebí. Z těchto důvodů můžeme předpokládat pouze doplňky zimního oblečení, hlavně u sociálně výše postavených skupin obyvatel. Hlavní materiál k výrobě oděvů představoval len, snad konopí a hojně také vlna ovcí. Ke tkaní i velmi jemných látek se využíval len.

Ženský šat zdobily někdy nášivky ze zlaté fólie a složitě protkávané zlatými nitěmi. Staří Slované nosili s oblibou nebarevné, režné tkaniny. Jejich základní barva byla bělavá a při nedostatečném vybílení šedá. Látky mohly být také barveny přírodními barvivy – černé nebo hnědé.

Mužský oděv se skládal z kalhot, košile a svrchního pláště. Kalhoty přidržoval v bedrech provazec nebo opasek. Byly celkem úzké a přiléhavé, dole svázané nad kotníky. Jinou formou byly krátké široké nohavice uvazované pod koleny a obvazovaní lýtek. Konečně se také nosily silně nařasené krátké kalhoty nazývané – šaryvary. Jinak byl obecně používán termín – nohavice a pro krátké široké – gatě.

Pro svrchní část oděvu měli Slované obecně řadu názvů jako např. – sukně, kušulja, kotyga, sraka nebo svita. Střihem, materiálem, formou a také funkcí se některé z nich od sebe lišily. Základní spodní část oděvu byl však – rubs – hrubá lněná nebo konopná košile jednoduchého střehu, dlouhá zhruba po kolena.

Nosily se i kožešinové pláště, pro něž se užíval slovanský termín – kožuchs a orientální výraz – šuba. Prostý lid se však na zimu balil do hrubé vlněné látky či beraní kožešiny a pro tento přehoz se používalo pojmenování – plašts a pro jeho honosnou verzi – krzno v prostředí polabských Slovanů.

Také ženský kroj se u širších vrstev zemědělského obyvatelstva skládal z dlouhé a hrubě lněné či konopné košile, jež byla většinou jediným kusem oblečení. Sestávala z kusu látky bez rukávů ovinuté a sešité kolem těla, kterou držely na ramenou jeden či dva pásky. Přes tento rubáš si mohly ženy oblékat další svrchní součást oděvu dle ročních období či rodinných událostí a obřadů i slavností v rámci ročního cyklu.

Pak braly ženy na sebe napřed zadní a potom přední zástěru a různé svrchní díly sukně i horních kabátců. Kromě svátečních příležitostí nebo extrémních výkyvů počasí nosily prosté slovanské ženy, až do vrcholného středověku jednoduché oblečení, které jim nebránilo pohybu při práci, ale krylo celé tělo i nohy. Lze předpokládat, že panovaly rozdíly v úpravě hlavy mezi svobodnými dívkami a vdanými ženami.

Velmi málo je poznatků z období 6. až 8. století, co se týká obuvi. Nejjednodušší formou byly bezesporu donedávna v lidovém prostředí nošené – krpce, zhotovené z jednoho kusu kůže nebo – opánky, s nahoře mírně ohnutými okraji staženými lýčím, provázky či řemínky. Nebo druhý typ obuvi vyráběný z lýčí a nazývaný – laptě. Vyšší společenská vrstva nosila také měkké holinky kryjící lýtka nazývané později – škorně. Zůstává otázkou, zda ovíjení lýtek páskami či řemeny nepřejali západní Slované od Germánů.

Svobodní muži nosili delší nestříhané vlasy a ostříhaná či vyholená hlava byla dlouho znakem nesvobodného člověka. Až později na přelomu 9. A 10. Století nás písemné prameny informují, že Moravané si vyholovali lebky na způsob starých Maďarů a spolu s nimi útočili na Bavorsko. U Slovanů je též předpokládáno nošení vousů a knírů a různých přikrývek hlavy. Všeslovanský název – klobuks,pochází z tureckého – kalpak a naopak označení – čapka, šapka, je převzato ze středolatinského termínu – cappa.

Dívky nosily vlasy spletené v copy a jejich prostovlasou hlavu mohly zdobit různé čelenky a diadémy. Také mezi dívkami a ženami panovaly rozdíly v nošení účesů. Svobodné ženy směly nosit členky s kovovými okrasami a diadémy. Vdané ženy naopak chodily vždy s hlavou pokrytou plachetkou či čepcem, který zcela zakrýval ostříhané vlasy. Tato pokrývka hlavy podléhala u východních Slovanů silným byzantským a orientálním vlivům.

Jinak tomu bylo u vyšší společenské vrstvy ovlivněné zejména od poslední třetiny až osmdesátých let 7. století novou módou karpatské kotliny, která se sem dostává převážně s Avary. Typickou součástí mužského, ale bez příslušných ozdobných garnitur také ženského kroje v oblasti karpatské kotliny, byl opasek s přezkou, ukončený na protější straně nákončím řemene.

Příchod Slovanů do oblasti Litic u Plzně

Poloha obce, která bývala dříve ještě více stulena v údolí potoka a řeky svědčí pro dobu ještě starší. Vysoký kopec, který se sklání k řece Radbuze, poskytl útočiště pro vznik dosud rozsáhlému hradišti, opevněného mohutným příkopem a valy, které dokazují, že tu již před dvěma tisíci lety sídlil slovanský kmen. Jeho sídla se táhla dále na jih a severovýchod ověnčena dalšími pevnými hradišti.

Existence lidského sídliště v těchto místech v okolí kolem litického hradiště dosvědčují četné střepy hojně tu rozseté, které lze z části přirovnat k období těnskému. Na návrší, které se sklání od Dubí hory k řece Radbuze, právě nade mlýnem, spatřujeme dosud bývalé hradiště. Nad řekou Radbuzou se tu vypíná vysoký vrch, který kdysi sloužil jako strážný bod nad kupeckou cestou pod vrchem vedoucí, když zde stálo starobylé hradiště. Na západ odtud se prostíral již jen neproniknutelný prales.

Obec Litice byla bezesporu střípkem vcelku nevelké mozaiky ještě dávných předslovanských sídlišť na území západních Čech. Zde se již ozývaly dávno před staletími hlasy prvních obyvatel. Velmi pravděpodobně bylo tehdy zdejší hradisko funkční. Na litickém hradišti, na němž byl později zbudován středověký hrad Litice, dokazuje, že tu bývalo již na počátku důležité středisko tehdejšího života. Teprve o několik století dříve vtiskli slovanští Ljutici dřevěnému sídlu na skalisku jméno, jehož ozvěna zní dodnes ve jménu zdejší obce.

Slovanské osídlení Litic můžeme klást spolehlivě do 8. století, kdy se tu usadil některý z prvních rodů, které spolu s četnými jinými zalidnili tenkrát prostor Plzeňska. Na úsvitě našich dějin sem přišel od východu podle prastaré pověsti nový lid, který zde založil osadu a ta přijala i jeho jméno. Praví se, že to byla větev samotných Přemyslovců, která se zdvihla ze svých sídel ve středních Čechách a přišla až do těchto končin, když při své cestě překročila tři řeky – Vltavu, Otavu a Úslavu.

Dle názvu osady to byli nejspíše Ljutici. Náčelník, který si získal vážnost celé osady, a ta jej pak následně uznala za svého vůdce, který přijal ve svém znaku tři stříbrné pruhy, označující ony tři řeky na červeném poli na památku této události. Velmi pravděpodobně bylo tehdy zdejší hradisko funkční. Ve stejných polohách byly nalezeny všechna předhistorická sídliště i litické hradiště, na němž byl později zbudován středověký hrad Litice, což dokazuje, že tu bývalo již na počátku důležité středisko tehdejšího života. Stopy nejstaršího středověkého osídlení představují zlomky keramiky pravděpodobně z 10. století, které byly získány bez potřebných souvislostí při zemních pracích na jihovýchodním okraji Litic v bezprostředním okolí jinak nedatovatelného kostrového pohřbu.

O prvním slovanském osídlení, a tedy o potenciálních předcích některých dnešních obyvatel Litic, vypovídají teprve zlomky keramiky pravděpodobně z 10. století, které byly získány bez potřebných souvislostí v blízkosti kostrového pohřbu objeveného v r. 1999 při zemních pracích na jihovýchodním okraji Litic v oblasti za farou.

Ke konci 12. století vzniklo na litické ostrožně hradiště, podobně jako jihovýchodně v cca 4,7 km vzdálených Štěnovicích. V době stěhování národů (400 až 560 n. l.) proběhlo také osídlení Litic, kdy se tu usadil některý rod Slovanů, který spolu s jinými zalidnil širé Plzeňsko. V mladší době hradištní se při dnešním Litickém potoce usadilo slovanské obyvatelstvo, které zde založilo ves.

Název obce má svůj původ zřejmě ve jméně slovanského kmene Luticů, původně sídlícího v Braniborsku, Předních Pomořanech a na přilehlých ostrovech v Baltském moři, kteří sem mohli být v raném středověku přivedeni z Pomořan jako váleční zajatci, a kteří zde osadu založili. Její jméno má hlubší kořeny a připomíná nepochybně rod, který tu za pradávna vznikl. Podle jazykovědců vzniklo jméno vsi z výrazu „Lutici“ podle jména prvního osadníka Luta (divoký, krutý). Změna staročeského adjektiva lutý na lítý (zlý, krutý) vedlo ve 14. století k současné podobě názvu obce.

V průběhu 12. století se prostorem lidské aktivity stala téměř celá tato oblast. Stopy osídlení, ať již sídlišť nebo pohřebišť, jsou rozmístěny sice řídce, ale přesto na celém území. Od sklonku 12. století existoval na litické ostrožně hradiště i opěrný bod některého z Drslaviců z vládnoucího rodu Přemyslovců.

Na vyvýšené a otevřené ploše s mírným východním sklonem mezi Liticemi a Útušicemi (1,7 km od litické ostrožny) existovalo v mladohradištním období malé pohřebiště, kde bylo v roce 1908 při stavbě silnice do Útušic nalezeno několik hrobů, datovaných do 10 až 12. století. Litice jsou tedy jednou z nejstarších vesnic na Plzeňsku.

Zemřelé na něm pohřbívalo pravděpodobně jen několik rodin. Příslušnost tohoto pohřebiště k osídlení Litic není spolehlivá, pravděpodobná se zdá souvislost rovněž s mladohradištním osídlením doloženým v jádru Útušic a jeho okolí vzdáleném 1,5 km jihovýchodně od pohřebiště. Ojedinělý hrob, zřejmě dětský a pocházející s velkou pravděpodobností rovněž z mladší doby hradištní, byl zjištěn cca 700 m severně od litické ostrožny, na svahu se západním sklonem nad meandrem řeky Radbuzy cca v 335 m n. m.

Luticemi byla ves nazývána až do konce 14. století, pak převládl snadněji vyslovovaný tvar Litice. Z kmene Luticů pocházela i Drahomíra, matka sv. Václava. Hradiště zabíralo nejen dnešní hrad, ale sahalo až do míst dnešní školy, kde byl ještě ve 20. století patrný příkop. Teprve o několik století bližší slovanští Ljutici vtiskli dřevěnému sídlu na skalisku jméno, jehož ozvěna zní dodnes ve jménu zdejší obce.

Využité odborné prameny

Bašta J. a Baštová D. – K problematice počátků a vývoje slovanských hradišť v Čechách

Beranová M. – Zemědělství starých Slovanů – Praha, 1980

Hora Petr – Toulky českou minulostí – I. až 9. díl, Praha 1985

Fotografie z archivu autora: vlastní snímek