Válečná strategie ve 14. století a vše co s tím souviselo

Králové a knížata potřebovali k obraně svých zemí vojsko. Povinností šlechtice bylo sloužit svému vládci jako rytíř – tedy jako voják z povolání. Rytíři bojovali, pokud je jejich král nebo pán potřeboval k bitvě. Ve středověku bojovali na koních. O tom, kdo se mohl stát rytířem, rozhodovali králové nebo jiní rytíři. Jestliže byl mužův otec rytířem, bylo pravděpodobné, že se jím stane i jeho syn.

Rytíři bývali nejobávanější a nejmocnější bojová jednotka na bojišti a pěší bojovníci se jich báli. Rytíř musel mít brnění a koně. Někteří měli až pět koní: válečného, loveckého, turnajového, cestovního a k dopravě své výzbroje. Držet si koně bylo velmi drahé. Brnění a zbraně také stály mnoho peněz, takže rytíři potřebovali být bohatí.

Rytíř měl služebnictvo, které s ním jezdilo do boje. Pomáhalo mu nasedat a sesedat z koně a pečovalo o koně a výzbroj. Někteří rytíři neměli vlastní panství a žili proto na hradě jiného šlechtice jako členové jeho posádky. Hradní pán jim platil nákladnou výzbroj. Než se stal šlechtic rytířem, musel projít výcvikem. Ten trval obvykle mnoho let. Jestliže se měl stát šlechtický syn rytířem, byl poslán už v sedmi letech k jinému šlechtici na výchovu.

Chlapec, který procházel výcvikem, byl nazýván – pážetem. Šlechtic ho pak cvičil, aby se stal rytířem. Musel se naučit bojovat a zacházet se zbraněmi a bojovým dovednostem, často s dřevěnými meči a štíty, takže se nemohl vážně zranit. Rovněž byl vyučován dobrému chování. Nejdůležitější byl výcvik v jízdě na koni a zacházení se zbraněmi. Běžným cvičením byl vrh kopím na terč.

Asi ve svých 14 nebo 15 letech se stával – panošem, který se cvičil dále. Vedle toho pečoval o zbroj a koně svého pána, jehož provázel na lov a do boje. Když bylo panošovi 21 let a choval-li se v jeho službách bezúhonně a vyznamenal-li se udatenstvím, rozhodl král nebo jiný šlechtic, zda se může stát rytířem.

K této významné chvíli se panoš připravoval postem, modlitbou, zpovědí a přijetím oltářní svátostí. V ustanovený den se odebral ve slavném průvodu do kostela, kde před oltářem přísahal, že bude po celý život mluvit pravdu a zastávat práva, hájit církev, že bude zachovávat úctu k ženám, ujímat se vdov a sirotků a že bude bojovat proti nevěřícím pohanům.

Pro každého takového panoše se konal velký obřad zvaný – pasování. To byl ceremoniál, kdy se stal šlechtic – rytířem. Byl oblečen v rytířské brnění, opásán mečem a na boty mu byly připjaty ostruhy. Potom šlechtic nebo sám zeměpán k němu přistoupil se slovy: „Ve jménu sv. Michala, sv. Jiří tě pasuji na rytíře,“ udeřil je třikrát po sobě plochým mečem po plecích, aby nezapomněl, které povinnosti na ně vzal a prohlásil ho tak rytířem.

Rytíři se měli chovat určitým způsobem, jemuž se říkalo – rytířskost a dvornost. Původně to byla pravidla pro chování v bitvě, ale brzy se rozšířila i do každodenního života. Hradní paní učila pážata slušnému chování, Jen některá se učila číst. Rytíři měli takovou moc, že i pro krále bylo mnohdy obtížné jim vládnout. Někteří rytíři se řídili kodexem rytířství. To byl souhrn pravidel správného jednání nebo chování.

Dříve se rytíři odívali koženým prošívaným kabátcem – krznem. Později místo něho oblékali silný šat, přes něj převlékali drátěnou košili, pak natáhli nohavice, pletené z drátěných kroužků. Přes brnění si oblékali nádherný sametový šat, zdobený zlatem a drahými kameny. Krk a ruce kryly železnými pláty, hlavu chránili drátěnou kápí, přilbou s pestrým chocholem. Panoš byl osobní služebník šlechtice. Oblékal svého pána do brnění, staral se mu o zbraně a všude ho doprovázel. Obléknout rytíře do brnění trvalo asi čtvrt hodiny.

Brnění pro koně bylo velmi důležité. Čím bohatší byl rytíř, tím lépe mohl být jeho kůň chráněný. Kůň musel být dost silný, aby unesl jak váhu svého vlastního brnění, tak i svého rytíře. Ne všichni rytíři si však mohli dovolit brnění jak pro koně, tak pro sebe. Pokud by byl kůň zraněn, dostal by se rytíř v bitvě do většího nebezpečí, takže jestliže mohl svého koně chránit, tak to udělal.

Rytíř na koni byl v době středověku jedoucí pevností. Pokud ale spadl, stala se z něj křehká hračka, vydaná na milost a nemilost protivníkovi. Rytíři představovali jen část armády. Než zaútočili, chránili je pěšáci. Vysoké opěradlo u sedla zvyšovalo stabilitu jezdce. Madlo neboli vysoký předek, chránil rytířovo břicho a zabraňoval jeho pádu přes koňovu hlavu. Rytíř si dával nohy do třmenů. To mu pomáhalo udržet se v sedle, pokud se srazil s kopím jiného rytíře.

Jestliže musel chodit kůň delší dobu v mokru, jeho kopyta měkly, a nohy jej začaly bolet. Proto měl ke každému kopytu přikovaný kousek kovu zvaný – podkova, který jej chránil. Podkovy se používají dodnes. Předek koňovy hlavy a uši byly také chráněny, a to náčelním plátem a náprsním plátem. Některé náhlavníky byly zvýšené kolem očí tak, že kůň neviděl dopředu. To bránilo tomu, aby se kůň v bitvě polekal nebo splašil. Nejcitlivějším místem, které bylo třeba u koně chránit, byla hruď.

Na počátku 14. století se objevují první přilby s pohyblivým hledím. Pohyblivé hledí byla technická novinka, která umožnila krýt obličej a přitom omezit ochranu hlavy na použití pouze jednoho typu přilby. Prvními pokusy bylo protažení podbradní části závěsníku a jeho doplnění o nánosník. Jezdec pak zapínal nánosník do výběžku v čelní části přilby a kroužkové pletivo mu chránilo obličej. První hledí byla připevněna buď na kloubu v čelní části přilby, nebo dvěma otočnými klouby na jejich bocích. Tvar hledí byl různý. Tvořila ho sklopná mříž nebo bylo bublinkového tvaru.

Oblíbeným tvarem se ve druhé polovině 14. století staly tzv. železné klobouky. Jiným typem byly lehčí polokulovité vejčité přilby nazývané „lebka“, kryjící horní část hlavy. Přilby bývaly obvykle zdobeny klenotem na vrcholu a textilními přikrývadly, která splývala na ramena a záda rytíře. Bývala obvykle v heraldických barvách rytíře.

Další částí ochranné zbroje byl štít. Také ten prodělal v období 14. a na počátku 15. století zajímavý vývoj. Jeho tvar byl na počátku 14. století trojúhelníkovitý a štít byl nevelký. Od poloviny 14. století se počaly stále častěji používat štíty, které měly na pravé straně výřez, do něhož se při rozjezdu vkládalo kopí. Takovému štítu se říkalo „tarče.“ Tarče postupně ovládlo pole. Mělo nejrůznější tvary. Bylo oválné, tvaru zaobleného obdélníku, čtvercové apd.

Rytíři se mezi sebou rozeznávali znakem neboli erbem, jež nosili ve svém štítě, na odění a na své korouhvi. Páni, kteří se vypravovali do pole pod vlastní korouhví, se nazývali – páni korouhevní. Někdy kolem 12. století si začali rytíři přidávat na své štíty symboly, takže je bylo možné lépe rozeznávat. Dávali si je i na pláště, které nosili přes brnění. Tyto symboly se nazývaly erby. Systému symbolů se říká erbovnictví neboli heraldika. Šlechtické rody měly svůj erb, zvláštní znak, který byl jejich logem. Každý nový erb musel být zaregistrován. Jeden z prvních erbů pochází z roku 1160. Rytíř směl mít pouze jeden erb.

Rytíři měli své erby na štítech, tunikách nebo i přilbách. Symboly se předávaly z generace na generaci s drobnými změnami, aby se odlišovaly erby otců a synů. Měl – li rytíř více synů, další synové si museli znak pozměnit. Erby byly jedinečné: jiná osoba nesměla mít stejný erb. Heraldika měla vlastní jazyk k popisu barev a obrazů na erbech, založený na staré francouzštině. Barvy pozadí erbu i použité symboly měly rovněž tajný význam.

Lev znamenal šlechetného ducha a červená byla barva válečníka. Jednorožec byl symbolem odvahy a čistoty a zelená barva naděje a radosti. Pes znamenal věrnost či oddanost a stříbrné pozadí mír. Sova znamenala bdělost a inteligenci a modré pozadí pravdu. Erb rozdělený na čtyři části ukazoval, že se dva rody spojily sňatkem. Erby byly původně symbolem rodin vyšší společenské třídy. Pak je však začali užívat rytíři a po nich i zbytek společnosti.

Válečné zbraně a jejich použití

Rytíři potřebovali různé zbraně podle toho, zda se při výpadu vpřed pohybovali po zemi nebo jeli na koni. Každá zbraň měla své vlastní použití v různých fázích bitvy. Bitevní sekyru často používali pěší vojáci. Čepel sekyry mohla klidně rozseknout jeho tělo, tak brnění. Palcát měl kovovou nebo dřevěnou rukojeť a kovovou hlavici. Dobře vedený úder palcátem mohl lehce srazit rytíře z koně.

Hlavní zbraní jezdce byl také ve 14. století meč. Tvar a použití této zbraně poměrně brzo a pružně zareagovalo na vývoj dokonalejší zbroje. Dřívější meče byly téměř ve všech případech výlučně sečnou zbraní. Hmotnost meče a šíře čepele totiž umožňovala s úspěchem protínat na některých místech ochrannou zbroj protivníka, složenou s navzájem propojených kroužků. Ovšem ochranná zbroj se stále zdokonalovala a tak se meč stával stále méně účinným.

Meč byl po mnoho staletí hlavní a nejpraktičtější zbraní. Dalo se s ním bodat i sekat. Meč kdysi doprovázel muže od kolébky, až do hrobu. Meče se kovaly z pevného železa a z různých slitin. Zbrojíř nebo mečíř musel být velmi dobře obeznámen s technologií, aby zbraň něco vydržela v boji, který trval i dlouhé hodiny.

Meč byl kovovou zbraní s ostrou čepelí. Měl příčku, která majiteli bránila v tom, aby mu ruka sklouzla dolů na čepel. Dýka se používala k bodnutí nepřítele na krátkou vzdálenost. Uprostřed bitvy na zemi mohla být dýka užitečnější než meč. Kopí byla dlouhá dřevěná zbraň s ostrým kovovým hrotem. Používali jej obvykle rytíři na koních.

Proto se začal měnit jeho tvar a funkce. Cesty byly zhruba dvě. Jedna z nich ponechávala meči jeho charakter sečné zbraně. Meč se prodloužil, čepel se rozšířila. Větší a těžší meč byl pádnější a proto svou hmotností při řádném rozmachu protínal i dokonalejší ochrannou zbroj. Takový meč se ale nedal ovládat jednou rukou. Jeho rukojeť se tedy prodloužila až n a dvouruční délku.

Druhá cesta vedla k vytvoření kratšího meče s ostrou špicí, tzv. mečobodného, kterým bylo možno prorazit soupeřovu zbroj v místech dotyku kovových lamel nebo skrze kroužkové pletivo. Později se ukázalo, že stále dokonalejší zbroj odolává úderům velkých mečů i bodných malým mečům. Vývoj se proto opět sjednotil a vedl k vytvoření bodného meče, jehož se dalo používat i jako zbraně sečné. Tento typ měl délku čepele okol 100 cm. Čepel, u záštity široká, se zužovala a přecházela tímto zužováním přímo v dlouhý hrot.

K ovládání meče bylo nutné, aby se jeho těžiště posunulo k ruce. Proto byl tento meč vyvážen nejen tím, že se pravidelně zužoval, ale také prodloužením rukojeti na délku jeden a půl ruky a zvětšením hlavice. Hlavice mečů koncem 14. století a v 15. století měly širokou škálu tvarů. Převládaly dva typy. Byly to hlavice hruškovitého tvaru a hlavice terčové. Rukojeť byla dřevěná, upevněná na trn čepele a její povrchová úprava byla velice různorodá.

Ovšem ochranná zbroj se stále zdokonalovala a tak se meč stával stále méně účinným. Proto se začal měnit jeho tvar a funkce. Cesty byly zhruba dvě. Jedna z nich ponechávala meči jeho charakter sečné zbraně. Meč se prodloužil, čepel se rozšířila. Větší a těžší meč byl pádnější a proto svou hmotností při řádném rozmachu protínal i dokonalejší ochrannou zbroj. Takový meč se ale nedal ovládat jednou rukou. Jeho rukojeť se tedy prodloužila až n a dvouruční délku.

Druhá cesta vedla k vytvoření kratšího meče s ostrou špicí, tzv. mečobodného, kterým bylo možno prorazit soupeřovu zbroj v místech dotyku kovových lamel nebo skrze kroužkové pletivo. Později se ukázalo, že stále dokonalejší zbroj odolává úderům velkých mečů i bodných malým mečům.

Vývoj se proto opět sjednotil a vedl k vytvoření bodného meče, jehož se dalo používat i jako zbraně sečné. Tento typ měl délku čepele okol 100 cm. Čepel, u záštity široká, se zužovala a přecházela tímto zužováním přímo v dlouhý hrot. K ovládání meč bylo nutné, aby se jeho těžiště posunulo k ruce. Proto byl tento meč vyvážen nejen tím, že se pravidelně zužoval, ale také prodloužením rukojeti na délku jeden a půl ruky a zvětšením hlavice.

Hlavice mečů koncem 14. století a v 15. století měly širokou škálu tvarů. Převládaly dva typy. Byly to hlavice hruškovitého tvaru a hlavice terčové. Rukojeť byla dřevěná, upevněná na trn čepele a její povrchová úprava byla velice různorodá.

Jedním z nejprestižnějších znaků moci byl po dlouhá staletí ceremoniální meč středověkých římských císařů. Tento meč byl půl století uložen v Čechách a vlastnili ho Lucemburkové. Když císař Karel IV. sepisoval Korunovační řeč českých králů, také věnoval velkou pozornost meči. Byl jmenovitě uveden vedle koruny, žezla a jablka, jako hlavní součást korunovačních klenotů.

Další zbraní, používanou jízdou i pěchotou, byl tesák. Byl typickou zbraní pro naše země. Šlo o zbraň sečnou. Jeho čepel byla jednostranná, broušená a dosahovala délky 50 cm a více při šířce 5 až 6,5 cm. Tvar tesáku zajišťoval dostatečnou pádnost zbraně. Meč a tesák se nosily zavěšeny na levém boku v pochvě, vyrobené ze dřeva potaženého kůží nebo silnou látkou.

U honosných zbraní byly pochvy často zdobeny kováním a výzdobou z drahých kovů a kamenů. Opasek, na němž byl meč zavěšen, měli rytíři kožený, barvený, nejčastěji na červeno. Býval bohatě kován destičkami a falérami z drahých kovů. Od poloviny 14. století existovaly i opasky zhotovené z kovových částí. Jako takový byl pak opasek také odznakem rytířova postavení ve společnosti.

Móda druhé poloviny 14. století a počátku 15. století vyžadovala, aby opasek seděl nízko pod pasem, na bocích. V tom případě býval zajištěn ještě jedním úzkým koženým páskem, který vedl přímo od pasu ke kovovému rytířovu opasku. Prostí bojovníci měli silné opasky z kůže bez výzdoby.

Plástová zbroj do značné míry vylučovala zranění. Ani bodné meče neměly mnoho šancí pláty prorazit. Sečná zbraň zase po hladkém povrchu plátu či přilby mohla sklouznout. Také síla seku musela být značná. Proto se počalo používat více zbraní úderných. Ty totiž promáčkly a drtily povrch plátů a tak se staly velice obávanou zbraní.

Válečná strategie a uplatnění rytíře v boji

Král a jeho rádci byli obvykle pověřeni přípravou plánů pro bitvu. Tyto plány byly též nazývány bitevními taktikami. Když bitva vypukla, král nebo jiný vůdce dával příkazy velitelům. Před začátkem bitvy sdělil král velitelům, jakou zvolil taktiku. Jakmile už jednou boje začaly, nebylo jednoduché měnit plán.

Protože byli velitelé od sebe daleko, bylo složité se všemi se najednou domluvit. Lesní rohy a vlajky signalizovaly začátek boje a ukazovaly vojskům, kam pokračovat na bitevním poli. Velitelé museli vytvořit plány, kam se mají skupiny vojáků a rytířů v rámci celé armády postavit. To se nazývalo bojové formace.

V bitvě jezdili rytíři na koních ve skupinách zvaných jednotky kavalerie. Někdy použili taktiku zvanou jízdní útok, kdy prudce vyrazili proti nepříteli. Protože rytíři seděli vysoko na koních, mohli lehce zaútočit na nepřátelskou pěchotu. Rytíři na koních, vyrážející vpřed mohli vyvolat děsivý pohled.

Když mělo dojít k nějaké bitvě, shromažďovala se feudální vojska zpravidla až v blízkosti nástupního prostoru. Morální motivací bylo i pasování mladých šlechticů na rytíře buď před bitvou, aby svými činy vzápětí dokázali, že jsou hodni být rytířem, nebo bezprostředně po bitvě, za statečnost.

Špatný začátek války nebo nepředvídatelné těžkosti znamenaly mnohdy takový pokles morálky, že byly vojenské akce vážně ohroženy a skončily dříve, než začaly. Za pochodu bylo vojsko zranitelné, proto před hlavním vojem postupoval předvoj, který zajišťoval bezpečnost a zjišťoval, co se děje před a po stranách hlavního proudu vojska.

Nekázeň šlechty a její snaha po osobním vyniknutí vedly někdy k tomu, že bitva byla zahájena v nevhodnou dobu a za nevýhodných podmínek i proti vůli velitele. Nekázeň vojska, zvláště při obtížných taženích, nutila panovníka podřizovat taktické plány této okolnosti. Bylo proto výhodnější vést časově omezenou výpravu s nadějí na snadný zisk, než dlouhá a nákladná tažení s nejistým výsledkem.

V případech velkých akcí bylo proto nutné vyhledat bitvu a svést ji co nejdříve. Oddalování bitvy končilo často odchodem obou nebo jednoho vojska bez boje a ukončení tažení bez dosažení cílů války. Vlastní bitva začala buď živelně nebo po oboustranné přípravě či dohodě protivníků. Živelně propukaly bitvy vinou neukázněných rytířů, kdy po spatření nepřítele vyrážely jednotlivě proti němu bez ohledu na objektivní podmínky utkání.

Při zahájení boje se po nájezdu na nepřítele rozjeli přední bojovníci do stran a nastala seč, muže proti muži. Šikování před bitvou se provádělo na signál trubačů nebo po vztyčení praporce velitele. Problémem byla orientace bojovníků v bitvě, kde pomáhaly korouhve, heraldická výzdoba na výstroji bojovníka a křik bojového hesla. V boji se rytíři snažili prosekat řadami nepřátel vpřed. Taktika odpovídala složení vojska a způsob velení.

O výsledku bitvy rozhodovalo utkání těžkooděnců a případné včasné nasazení zálohy. Ke stinným stránkám feudálního vojenství patřilo loupení a plenění po vítězství. Charakter rytířského vedení války se ve středověku postupně a nenápadně měnil. V bitvě se stále více a více uplatňovaly střelné zbraně, které se ukázaly účinnější než sevřená řada rytířů na koních.

V první polovině 14. století začal význam rytířské jízdy ustupovat do pozadí. Původní podoba rytířské války, založené na krátkých bitevních střetech na širokých pláních, v nichž se téměř neumíralo, vzala za své.

Způsob boje rytířů při tjotsu na přelomu 13. a 14. století

Nejoblíbenější dvorskou zábavou byly bezesporu turnaje. I když jejich sláva v Evropě pomalu ustupovala, v českých zemích šlo o kratochvíli velice rozšířenou. K dvorským kratochvílím patřily také zápasnické, a silácké soutěže.

Oblíbené byly ve středověku hony. Slavnostní hostiny bývaly veřejnou slavností, jíž se kromě členů dvora účastnili i pozvaní hosté, kterých bývalo často tolik, že se nevešli do paláce, a proto stávaly stoly pro méně významné hosty i venku na nádvoří či na městském rynku. Někdy se hostina konala pod stany nebo dřevěnými přístřešky na pláni před hradbami.

Od hostin nelze oddělit zábavnou produkci, která se během hostin konala k obveselení hostů. Během královských hostin, ale i na hostinách velmožů a bohatých patricijů vystupovali básníci, hudebníci, kejklíři a také šaškové. Středověcí rytíři byli nejen vojáky, ale i sportovními hvězdami své doby.

Když neválčili, bavili diváky na turnajích, které byly zároveň dobrým tréninkem. Původně se na kláních předváděla jediná disciplína: boj mezi družinami rytířů na koních. Další disciplíny byly přidány později a klání se přejmenovalo na turnaje. Při každém turnaji se odehrálo mnoho různých událostí. „Melées“, neboli hrané bitvy, byly nejstarším druhem boje na turnajích.

Rytíři se rozdělili do dvou družstev. Každé se snažilo získat zajatce z druhého družstva, ale existovalo jen málo pravidel. Klání vyžadovalo rychlost. Rytíř měl vyhodit protivníka ze sedla kopím či dřevcem. Vítěz získal spoustu peněz. Překážka - neboli plaňky či zábradlo - měla zabránit srážkám koní. Každý rytíř měl štít, který používal v boji. Tento štít se používal při klání – o jeho vykrojený okraj se opíral dřevec. Štít byl důležitý k obraně.

Při raných turnajích se užívaly ostré bojové zbraně. Později byla většina zbraní otupena, aby se rytíři nepozabíjeli – přesto se však mohli zranit. Turnaje mívaly tři disciplíny: souboje na koních, klání dřevci, pěší souboje. V raných dobách bylo při turnajích zabito mnoho rytířů. Na prvních turnajích bojoval rytíř proti rytíři. Později spolu zápasily dvě družiny přes bariéru. Výhry v těchto disciplínách byly nižší.

Při rytířských turnajích představovali a vyhlašovali jednotlivé rytíře heroldi. Rytíři si je také brali do bitev, kde doručovali zprávy od jednoho velitele k druhému. Heroldi měli přehled o rytířských erbech a vytvořili heraldiku. V rytířských turnajích dávali heroldi troubením na lesní rohy znamení, že soutěž začala.

Každý šlechtic byl již od mládí cvičen pod patronací svého otce, ve službě některého mocného feudála nebo u královského dvora. Sebelepší individuální výcvik ale nemohl nahradit konkrétní bojovou zkušenost a proto se objevila snaha přiblížit co nejvíce podmínky výcviku podmínkám ve skutečné bitvě. Takovou formou výcviku se stal turnaj, který se v této době dělil na dvě odlišné disciplíny. První z nich byl tzv. Tjost, při němž se cvičil jeden z nejdůležitějších prvků taktiky boje jednotlivce – útok kopím.

Soupeřili vždy dva protivníci, jejichž úkolem bylo na konci ranveje zasáhnout v trysku kopím soupeře sedícího na koni a sám vydržet jeho úder. Bylo nutno umět se krýt, a proto jezdci útočili v „levém gardu“ tak, aby soupeře měli po své levé ruce, kde byli chráněni štítem. Museli tudíž kopím mířit vlevo, asi v úhlu 45°, přes hlavu svého koně.

Při správném nájezdu byla dvojí možnost: pokusit se protivníka sesadit ránou do štítu a doufat, že štít bude proražen nebo soupeř sám nevydrží a vyletí ze sedla. Druhá možnost byla mířit na přilbu, což vyžadovalo větší zručnost, protože přilba byla menším cílem. Úder musel být veden přesně, jinak se po přilbě smekl. Ale jeho účinek byl větší než v případě úderu do štítu.

Koncem 13. století se objevovaly u tohoto turnaje některé novinky. Dříve používané kopí s ostrým bojovým hrotem bylo nahrazeno turnajovým dřevcem, ukončeným trojklanným hrotem, který zabraňoval probodnutí protivníka. Změnila se také přilba, která se protáhla a ve 14. století dosedla na ramena jezdce. Úder kopím byl pak lépe snesitelný, protože jeho síla nezachycovala hlavu a krk, ale přenášela se na jezdcova záda a do sedla.

Po celé 13. a 14. století byly turnaje bez pevných pravidel a bojovalo se ostrými zbraněmi. Pouze v některých případech byly meče otupeny. Proto byl turnaj nejen výcvikem pro boj, ale v podstatě skutečnou bitvou, i s mrtvými a raněnými. Turnaje v sobě spojovaly jak stránku bojovou, tak společenskou a byly vlastně veřejnou soutěží, na níž šlechta ukazovala své vojenské umění. Do Čech se turnaje dostaly poměrně pozdě, asi po první čtvrtině 13. století.

Dobývání hradeb a jak se obránci bránili

Úspěch ve středověké válce často rozhodovalo, kdo vydrží déle. Hrady proměnily samotný čas v zbraň proti útočníkům. Psychologická válka byla běžná. Obránci se klidně hostili na hradbách tak, aby vůně pečeného masa táhla směrem k hladovým obléhatelům. Středověký trash talk bez slov – stačí mávat kuřecím stehnem z věže.

Obléhání bylo pro útočníky drahé až likvidační. Typická armáda ve 14. století mohla stát stovky zlatých denně. Po týdnech bez výsledku mnoho pánům prostě došly peníze. Také počasí hrálo ve prospěch obránců. Zimní obléhání bylo pro armády tábořící venku peklo. Více vojáků umíralo na chlad, nemoci a hlad než v boji. Obyvatelé hradu nežili v luxusu, ale ve srovnání s lidmi spícími v bahně to byl skoro jiný svět.

Obránci také milovali překvapivé výpady – sortie. Malé skupiny vyrazily skrytými východy, rozsekaly obléhací techniku nebo narušily zásobování a rychle zmizely zpět. Pomáhal i klam. Helmy nasazené na kůlech vytvářely dojem větší posádky. Trubky a bubny mohly simulovat příchod posil.

Malá posádka hradu nebo vojsko zaujaly postavení na cimbuří. Brána chránila vstupu do hradu. Obvykle měla alespoň jednu těžkou padací mříž, která, byla – li spuštěna, chránila dřevěná vrata za ní. Před strážnicí u brány býval obranný prostor nazývaný – barbikán.

Posádka hradu měla k obraně řadu zbraní, jako luky a samostříly, meče a dýky, kopí a pevnostní berany, a když to nestačilo, házeli na útočníky kameny. Vojáci se skrývali za vyššími zdmi, vykukovali ven a šípy vystřelovali přes nižší úseky zdí. Točitá schodiště na hradě se obvykle stáčela vpravo. Znamenalo to, že útočník, který stoupal vzhůru, měl málo místa rozmáchnout se mečem, zatímco obránce, sestupující dolů, ho měl spoustu.

Navzdory všeobecnému přesvědčení se horký olej jako zbraň užíval málokdy, zato se často na nepřátele pod hradem lila z cimbuří vařící voda nebo házel rozžhavený písek. Posádka také házela na zem ostré kovové ježky, aby si nepřátelští vojáci nebo jejich koně zranili nohy, když na ně stoupli. Cimbuří a pozorovatelna sloužilo jako úkryt.

Ve druhé polovině 14. století se v českých zemích objevily první palné zbraně, které využívaly ke střelbě střelný prach. Obecně se nazývaly pušky, bez ohledu na to, zda šlo o ruční zbraně nebo dělo. Začalo to použitím samostřílů. Skutečným zlomem v koncepci vedení války se však staly dlouhé luky - zvané anglické, které jednoznačným způsobem rozhodly v polovině 14. století počátek stoleté války.

Obléhání hradu klasickým způsobem, tedy vyhladověním a opakovanými útoky se žebříky na hradby, byly zdlouhavé, a tedy nesmírně nákladné. A když selhalo všechno ostatní, hrad měl ještě jednu zbraň, kterou žádná beranidla neuměla rozbít. Čas. Nejúčinnější zbraní byla často trpělivost. Zhruba 60 % obléhání končilo tím, že to útočníci prostě vzdali.

A právě tahle kombinace chytré architektury, aktivní obrany, zásob a nervů z oceli dělala z hradů mnohem víc než jen kamenné krabice. Byly to promyšlené válečné systémy – a občas i úplně cynická lekce toho, jak z člověka udělat unaveného, hladového a zoufalého útočníka dřív, než se vůbec dotkne zdi.

Místo zdlouhavého útoku pomocí žebříků na hradby se útočníci snažili udělat v opevnění průlom. Mnohem účinnější a oblíbenější bylo ve 14. století při obléhání budování štol vedených pod základy hradby. Protože bylo budování podkopů oblíbenou strategií, dokázali se obránci bránit podobným způsobem – vykopali vlastní štolu.

Aby útočící rytíři dobyli hrad co nejrychleji, začala se masivně používat rozmanitá obléhací technika. To většinou však nedokázaly vytvořit středověké katapulty. Počet palných zbraní rychle rostl a na přelomu 14. a 15. století se již začalo v názvech diferencovat mezi ručnicemi - ručnímu střelnými zbraněmi a puškami - děly.

Přesto se však ještě na počátku 15. století považoval luk za zbraň účinnější než puška.

Použitá literatura

Flori J. - Rytíři a rytířství ve středověku – Praha, 2008

Křížek L. a Čech Z. – Encyklopedie zbraní a zbroje – Praha, 1999

Vondruška Vlastimil - Život ve středověku – Praha, 2007

Obrázek: Středověké brnění rytíře na koni ve 14. století