Článek
Vykradené stodoly
Když rolník v Čech otevřel vrata své stodoly, kterou měl kousek za vsí na kraji svého pole, nechtěl uvěřit tomu, co vidí. Nebo lépe řečeno, co nevidí. Ještě včera byl uvnitř pořádek, ale teď se na podlaze povalovaly cepy, prázdné pytle na obilí byly rozházené po mlatu, ale především, oba pytle obilí, které včera vymlátili mlatci, byly pryč. A zmizelo i deset snopů žita, které byly připravené na dnešní výmlat. Vztekle zabouchl vrata stodoly. Rozhodl se to oznámit na obecním úřadu. Obecní rada musí zloděje chytit a vrátit mu ukradené obilí.
Jenže rolník Čech nejen, že se nedočkal, ale za dva týdny přiběhl na obecní úřad stejně zadýchaný a stejně rozezlený rolník Koc. Také jeho stodolu navštívil v noci zloděj. Tentokrát zmizelo asi dvacet snopů pšenice a několik snopů ječmene. A vrcholem bylo, když se na Hromnice vlámali zloději do stodoly radního Dezorta. I jemu odnesli obilí.
„Nepořádek, který vládne v naší vesnici, je třeba rázně napravit,“ hřímal radní Novák na zasedání obecní rady. Ostatní obecní radní přikyvovali, ale věděli své. Jindy radní Novák na zasedání obvykle dřímal a nikdy se o pořádek ve vsi nijak horlivě nezasazoval. Byl naopak jedním z těch, kteří hlasovali pro to, aby se v rámci šetření propustili další obecní biřici, protože byl známý svou úzkostlivou šetrností, o níž dokonce kolovaly po vsi vtipy.
Když skončil, obrátil se starosta s důležitým výrazem ve tváři na rychtáře Vavřince: „Slyšel jsi. Obecní rada je nespokojená. Během dvou měsíců tři krádeže. Za předchozího rychtáře nebylo něco takového myslitelné. Tvou povinností je hájit pořádek ve vsi a majetek obyvatel Litic. Ptám se tě, co hodláš podniknout, abys zloděje chytil? Podobná šelmovství musí jednou provždy přestat.“
„Zvýšíme dohled nad pořádkem. Já i moji tři biřicové budeme od téhle chvíle hlídat každou noc. Také ponocnému, starému Mathauserovi, nařídím, aby byl bdělejší. Zvláště na stodoly dalších litických rolníků dáme pozor. A věřím, že zloděje chytneme.“
Když doma své ženě vyprávěl o zasedání obecní rady, prskal jako kocour: „Zvýšíme dohled – to jsem zvědavý, jak to udělám. K ruce mám tři biřice. Není to tak dávno, kdy měla naše ves biřiců deset. Nejsou prý peníze. A kdo je utratil? Já rozhodně ne. Slyšela jsi, co prý stálo vydláždění návsi? A snadno si spočítáš, proč to stálo tolik, když náš starosta vlastní lom, z něhož se kámen kupoval.
V Liticích je celkem 15 stodol a některé stojí v polích a já mám jen tři biřice. I kdyby si v noci ti chlapi uběhali nohy, všechno stihnout nemohou. A kdo bude hlídat pořádek ve dne? A co vězni v šatlavě? Kdo bude dohlížet na ně? Někdy se biřici vyspat musejí. A já taky.“
„Tak už se nerozčiluj, Václave,“ uklidňovala ho žena. Věděla, že manžel má pravdu, jenže křikem se ještě nikdy nic nespravilo.
„Tobě se to řekne, nerozčiluj se, ale co když mě propustí?“
„Však my se nějak uživíme. Chutnalo ti?“
Rychtář odsunul mísu s okousanými kostmi a vděčně přikývl. Pak vstal a políbil svou ženu. Připjal si kord, nasadil vydří čepici a přesvědčil se, zda má rukavice. Venku byl pořádný mráz. Vydal se plnit své povinnosti.
Koncem února ukradli zloději trochu obilí a pár nevymlácených snopů ze stodoly vdovy Míkové. Starosta na zasedání obecní rady znovu řečnil o pořádku a plísnil rychtáře pro nedbalost, jako by to byl malý žáček.
Jenže tentokrát rychtář vybuchl. Už dva týdny se pořádně nevyspal, jeden z jeho biřiců nastydl, ale i tak musel s horečkou sloužit.
Křičel: „Copak vám to nedochází? Obec má jen tři biřice! Na hlídky chodím i já, jenže copak to může stačit? V této vesnici bývalo biřiců deset, ale i tak se občas něco ztratilo. Co neuhlídalo deset mužů, těžko uhlídají čtyři. Neměli jste biřice propouštět. Jediné, co se dá dělat, že mi dáte peníze a jich pár zase najmu do služby. S nimi vám toho zloděje přivedu, za to vám ručím.“
„Peníze, pořád jen peníze,“ rozzlobil se starosta. „Obec je prostě nemá, ale i kdyby je mělo, nebudeme je zbůhdarma vyhazovat jen proto, rychtáři, že jsi nedbalý. Máš zajistit pořádek? Máš. Tak se musíš snažit. Chce to trochu přemýšlet! Musíš postavit biřice tam, kudy zloděj v noci nejspíše chodí. A musíš pečlivěji dohlédnout na některé místní šenky, ve kterých žije spousta lotrů. Musíš vědět o všem, co dělají. Pak bude v obci pořádek! Můžeš odejít.“
„To už přestává všechno,“ rozčiloval se rychtář, když se vrátil domů. „Já jim jako terč jejich hlouposti sloužit nebudu! Víš, co mi nakonec poradili? Abych se prý ve stodole ukryl a na zloděje počkal, tak ho prý chytnu nejsnáze. Upozornil jsem, že kolen Litic je nejméně 15 stodol, možná i víc, a jak poznám, do které se zloděj vypraví? Že prý od toho jsem rychtář, abych uměl takové věci poznat. Nezbláznila by ses z toho? Nepřidali mi ani měďák. Alespoň jednoho biřice navíc, kdyby mi dali. A hned, jak jsem odešel, tak schválili vydláždění ulice před starostovým domem. Za kámen dostane starosta tolik, jako by to dláždili stříbrňáky. Já ti povím, kdo tu v obci krade. Obecní radní, a ne ti, co vykrádají stodoly!“
„Václave, vezmi si kousek jahelníku. Upekla jsem ho jenom pro tebe. Chutná? Už ses trochu uklidnil? Přemýšlím o tvém trápení, kudy chodím. A něco mě napadlo. To víš, hloupá ženská, která stojí pořád u vaření. Ti zloději obilí neprodávají. To by ses dozvěděl. Zřejmě ho všechno sní. A proč. No protože nemají vlastní pole, jinak by jedli své, to dá rozum.“
„Nic ve zlém, Maruško, ale to, co říkáš, je mi jasné od začátku. Jenom ten, kdo nemá nic, je ochotný riskovat krk kvůli pár snopům. Obecní zastupitel do stodoly loupit nepůjde. Ten si peníze opatří jinak, jak vidíš.“
„Na obecní radu teď zapomeň. Máš svou práci. Musíš chytit ty zloděje. Je jisté, že jsou to nějací chudí lidé. Co dělávali dříve, pokud chtěli jíst? Kupovali chleba. Obvykle u pekaře Hromádky. Sám jsi řekl, že kradené obilí neprodávají. Peníze tedy nemají, ale mají obilí. Podle mne ho semelou a pečou si sami. Z toho vyplývá, že to nejsou nějací tuláci. Musí mít domek a pec.“
„Počkej,“ přikývl chápavě rychtář. „Ty tvrdíš, že zloděj najednou přestal u pekaře nakupovat?“
„Přesně tak, Václave. A protože si každý pekař pečlivě hlídá své příjmy, všimne si, pokud u něj někdo přestane nakupovat. Často dokonce začne nenápadně špehovat, kam mu zákazníci zmizeli. Tak to v obchodě chodí. Nezapomeň, můj otec byl také obchodník!“
„Jsi poklad,“ usmíval se rychtář a svou ženu objal. „Hned po té stopě půjdu.“
Dva dny procházel obcí a pozoroval lidi nakupující u pekaře chleba. S každým přátelsky pohovořil a mluvil s nimi o všem možném, aby jim nedošlo, o co mu jde doopravdy. Řekl si, že první, komu poví výsledek, bude jeho žena. Zasloužila si to.
„Povídal pekař Hromádka,“ začal při večeři, „že někdy před Vánocemi k němu přestali chodit pro chleba od Moulisů. To je rodina toho zedníka, co bydlí ve Winkelu. Jak jsi správně odhadla. Hromádka si sám ověřil, že ta rodina nekupuje chleba nikde jinde. Zajímal se o to, a prý nic nezjisti. Tak to pustil z hlavy.“
„Takže je případ vyřešený. Půjdeš k nim a zatkneš ho?“
„Naší obecní radní jasně řekli, že chtějí, abych zloděje chytil ve chvíli, kdy bude krást. Mám možnost ukázat jim, že si umím poradit i v případě, který by byl jinak beznadějný. Nebýt tebe, samozřejmě.“
„Jen si dej pozor, aby ti nesebrali dalšího biřice, pokud půjde všechno tak snadno,“ ušklíbla se trochu neuctivě. Ani ona neměla obecní radu v lásce. „Jak to uděláš?“
„Nechám v noci jejich chalupu hlídat. Až se vydají krást, budeme je nenápadně sledovat a až vlezou do cizí stodoly, chytneme je.“
Jenže rychtář musel čekat ještě dva týdny. Celou tu dobu musel poslouchat výtky obecních radních, posměšné poznámky i urážky, ale obrnil se trpělivostí, protože věděl, že bude ten, kdo se směje naposledy. Blížil se svátek svatého Jiří, ale venku stále ležel sníh a v noci nepříjemně mrzlo. Během jedné takové noci zabouchal na okno rychtářovy ložnice zadýchaný biřic svou halapartnou. Zvedl lucernu, aby mu bylo vidět do tváře.
Sotva se v okně objevil rychtář, hlásil: „Jsou ve stodole u Regnerů. Hlídáme oba východy, utéct nemůžou.“
Manželka mu udělala křížek na čelo, rychle se oblékl a pospíchal s biřicem ke stodole. Ještě než začalo svítat, bylo vše vyřízeno. Ve stodole chytili Kryštofa Moulise a jeho nejstaršího syna. Tomu bylo něco přes třináct let. Zloděje měl pod zámkem a v ruce jejich doznání. Oba přísahali na svou duši, že nekradli ze zlé vůle, ale proto, že jejich rodina má hlad.
Na zasedání obecní rady rychtář Vavřinec zářil. Pyšně pověděl, jak to celé zařídil. A na závěr spokojeně dodal: „Takže teď už našim stodolám nebezpečí nehrozí.“
Zůstal stát a čekal, až ho starosta Wenzlík pochválí. Jenže ten mlčel a zamračeně si ho měřil. Teprve po chvíli zabručel: „Máš ještě něco? Pokud ne, běž po své práci. A my zatím projednáme nákup materiálu na opravu vodního kanálu, kudy protéká Litický potok. Jak všichni víte, můj lom dodává nejlepší kámen v okolí.“
Zklamaně se otočil a odešel. „Nevděčná banda,“ drtil zlostně mezi zuby. Zastavil se za dveřmi a chvíli jednání obecních radních poslouchal. Radní Smola vykládal, že jeho kámen je sice dražší, ale kvalitní. Radní Havlíček hned začal protestovat, že kámen ze starostova lomu stojí pětkrát víc než z lomu Nemšedolu a kolik by ušetřili, pokud by ho nakupovali jinde.
Starosta Wenzlík ho vzápětí upozornil, že na opravu bude třeba také lešení ze dřeva a rovněž se bude opravovat zábradlí nad vodním kanálem po celé jeho délce A tyhle práce by mohli zadat právě Havlíčkovi, který má tesařskou dílnu. Je navíc jasné, pokud se bude stavět z kvalitního materiálu, i tesařské práce budou placeny lépe než jinde, protože sama stavba bude ozdobou Litic.
Dohodli se rychle. Jiný obecní radní dostal slib, že dělníci budou jíst pouze uzeniny z jeho řeznictví a platit to bude obec. A další dostal příslib, že jeho bratr získá úřad obecního staršího. Dál rychtář Vavřinec neposlouchal a vydal se domů.
Doma ho čekala jeho žena. Byla nesmírně zaražená. Spíše z povinnosti se optala, jak to dopadlo na obecním úřadě a on ji z povinnosti odpověděl, že dobře. A protože chtěl zahnat ošklivý zážitek, optal se jí, co dělala zatím ona.
„Před chvílí tu byla Moulisovo manželka,“ opáčila váhavě. Nechtěla přidělávat svému manželovi zbytečné starosti. Jenže to musela ze sebe dostat. „Přišla i s dětmi. Naříkala, co teď s nimi bude. A pak mi začala vykládat, proč její manžel kradl.
Loni zastavila obecní rada práce na vodním kanále, a když se mělo opět začít, přijal starosta Wenzlík kameníky a pomocné dělníky odjinud. Prý byli levnější než z Litic. Přitom bývalo vždycky zvykem, že vydělávat dostávali domácí. Moulis zůstal bez příjmu. Tu a tam udělal něco pro nějakého obyvatele Litic, jenže pak přišla zima a on si nevydělal nikde ani groš. Prý se hrozně trápil, a nakonec udělal to, co udělal. Teď jsi ho zavřel do šatlavy a nemusím ti říkat, jak to dopadne.“
Rychtář přikývl, sedl si ke stolu a složil hlavu do dlaní. Přemýšlel dlouho. Nakonec vstal a bez vysvětlení odešel.
Vrátil se až za tmy. Tvářil se o něco lépe. Čpělo z něj pivo a nešel úplně jistě. Usadil se vedle své ženy na lavici a začal vykládat: „Člověku nepřísluší napravovat svět. Ani Kristus to nedokázal. A nelze pominout, že Bůh může svou vůli uplatňovat různě. Náš děkan říká, že ty, kteří nejvíc strádají, Bůh miluje nejvíc. To by ovšem znamenalo, že preláty a obecní radní Bůh milovat nemůže, protože ti nestrádají nikdy.“
Jeho žena trpělivě poslouchala. Protože se však chystal k dalšímu kázání, zarazila ho, aby řekl jen to, co je podstatné.
„Tak dobře,“ přikývl. „Myslím si, že by ti dva, co jsem v noci chytil, neměli skončit na šibenici. A tak jsem si řekl, že spravedlnosti pomohu. Obešel jsem pár obecních radních, které považuji za slušnější než ty ostatní, a všem jsem vysvětlil, kolik by obec ušetřila, pokud by ty dva nepotrestala na hrdle, Myslím, že to dopadne dobře.“
„Budu se modlit,“ přikývla tiše.
Soud se konal následujícího dne. Odpoledne se na obecním úřadě objevil radní Weiss. Usadil se ke stolu a počkal, až mu rychtářka nalije číši svařeného vína. Byl jedním z těch, které rychtář Vavřinec žádal, aby uvězněným zlodějům pomohli.
„Chci vám říci, jak to dneska proběhlo,“ začal klidně. „S radními jsme se shodli rychle. Když jsem vypočítal, kolik by obecní pokladnici poprava stála, ve všech se hnulo svědomí a souhlasili s mírnějším trestem. Kryštof Moulis a jeho nejstarší syn Ondřej byli odsouzeni ke dvěma hodinám na pranýři. Stát budou s oprátkou na krku, aby všichni věděli, jaký trest by si zasloužili, pokud by obecní radní neprojevili křesťanské milosrdenství. Ještě téhož dne musí celá rodina opustit Litice a po dobu nejméně deseti let nesmí vkročit do Litic.“
„Je ovšem otázka, zda je vyhnání z Litic skutečným projevem křesťanské lásky,“ namítla zachmuřeně rychtářka. „Venku pořád ještě leží sníh. Nemají co jíst a k tomu šest dětí.“
Obecní radní se trochu zamračil. Pevně stiskl rty a chvíli uvažoval. Pak požádal rychtáře, aby mu tu rodinu přivedl, že si chce s nimi promluvit. Ale raději tady, na rychtě. Protože to od pece vonělo, požádal rychtářku, zda by mu nevěnovala jeden z těch báječných koláčů.
Kryštofa Moulise právě propouštěli z šatlavy a jeho žena a děti na něj čekaly na ulici. Se slzami v očích se objímali. Rychtář je přivedl rychle do teplé místnosti. Obecní radní s nimi chvíli rozmlouval a zdál se být spokojený. Pak navrhl: „Můj bratranec spravuje velký vrchnostenský dvorec u Chebu. U něj se práce najde pro celou rodinu. Napíšu vám doporučení, určitě vás přijme. A nebude se zajímat o to, co se dělo tady v Liticích, o to se postarám. Tady máte tři tolary, kupte si jídlo na cestu. A už nikdy si nezatěžujte duši hříchem krádeže!“
Vstal, trochu rozpačitě vymanil svou ruku ze sevření Moulisovy manželky, která se ji pokusila políbit, a skoro utekl.
„Chamraď odporná, takovou by měli topit hned po narození,“ rozčiloval se starosta Wenzlík, když Moulisova rodina opouštěla Litice. V bráně se míjela s povozem, který přivážel ze starostova lomu v Nemšedolu kámen na stavbu vodního kanálu.
Povídka je z cyklu: Malý litický pitaval
Je to soubor historických povídek s kriminální zápletkou
Autor – Jan Calta – badatel, publicista a rodák z obce Litice u Plzně
