Článek
Bílí koně . V dětství, zdálo se mi často o bílém koni. Jak na něm projíždím naší vsí a všichni žasnou, jaký je ten kůň krásný a jaký malý chlapec ho vede klusem i cvalem. Z výšky koňského hřbetu zdravím své spolužáky i ty, které jsem vůbec nezajímal i ty, kteří se mi smály, když jsem se chlubil, že jednou budu mít velkého koně. Ve snu jsem projížděl jako Horymír i kolem učitelského sboru i třídního učitele. A oni se k sobě nakláněli a špitali si: „Přeci jenom je to šikovné dítě, musíme ty známky trošku přehodnotit“. Můj bílý kůň s vlající hřívou, vznášel se téměř nad zemí, nesl mě nad vším pohrdáním, zradou a ztrátami i obyčejnou dětskou křivdou. Žil se mnou tak často a tak intenzivně, jak jen sílilo mé nepřijímání reality. Tolikrát nesplněné požadavky od dospělého světa, vehnaly mou dětskou duši do úzkého prostoru samoty a snů. A tak bílý kůň, dávný archetyp vznešenosti, naděje, štěstí a triumfu, byl mým rychlovlakem ze stanice „pohrdání“ a „nesrozumitelnosti“. Definitivně zmizel až s první opravdovou láskou. Vrátil se na půdu dětských bojovníků, aby je houpavě unášel do jejich vysněných krajin…….Po letech v tom našem fyzickém světě se rozváděli rodiče malé kamarádky mojí dcery, několikrát změna školy, střídavá péče, jiné partnerství a jiné poměry. Trocha samoty, trochu stesku, dávka nejistoty a možná i něco navíc. Světy dospělých a dětské sny. „Tatínku“ vyprávěla nadšeně malá Kristýnka „Zdálo se mi o bílém koni……….“
