Článek
Není náhodou, že meditační techniky či postupy mnoha náboženských směrů jsou prostředníkem vnitřního smíření, umírání, rozpadu, vzkříšení nebo znovuzrození. Děje se tak vlastně každé usínání. Malá každodenní kontemplace jiná frekvence mozku, jiný způsob komunikace sám se sebou. A otázka, co bude po smrti je věčně otevřenou a není snad ani člověka, který by si ji nepoložil .
Vůně zrození. Bylo jasné, že jsem už za hranicí země, otočil jsem se, nebo spíše zbylé vědo-mí se na chvilku vrátilo do vzpomínky života na zemi. Byla to obrovská úleva, že už tam nemusím být, taková blaženost, bez ohrožování úkladů, starostí a bolesti. Byla to slast sama o sobě, vlastně nepopsatelná. Vyplývalo z toho poznání, že na zemi je život velice krátký, tak strašně krátký v poměru s onou blažeností, že to nejde vůbec pochopit, proč si tam lidé vytvořili tak nebezpečno. Byla to taková ubohost, že jsem se zeptal: „To bylo jako ono?“ „Ano“, řeklo mi vše okolo. „To bylo jako všechno, jo?“ Opakoval jsem nevěřícně. „Ano“, řeklo mi vše okolo. To bylo teda „blbý“, povzdechl jsem .Pak jsem se rozlétl nad mraky té země, protože jsem musel projít nějaký filtr. To spočívalo v tom, že jsem prolétával „les“ stoupajících tenkých proužků dýmu a každý ten dlouhý proužek vedl až na zem ke konkrétní domácnosti či místu, kde se z vůně dýmu tvořila. Já pak čichal ke každému z nich a pokud mě nějaký zavoněl, sjel jsem po něm až dolů na Zemi. Pak jsem ale už nemohl zpět nahoru, musel jsem se v tom místě narodit. Ještě nějakou dobu jsem si vše pamatoval, ale v náručí nové matky se minulá zkušenost pomalu ztrácela , až jsem zapomněl kdo jsem a kde jsem byl……..
