Článek
Předtucha. Bylo mi asi 9 let, sen byl tak živý, že si ho pamatuji do dnes dosti přesně. Byli jsme doma celá rodina, běžný domácí provoz. Máma něco připravovala v kuchyni, děda seděl na gauči pod okny, táta ležel v obýváku na rozkládací pohovce, bratr se štrachal v nějakém svém šupleti a já si hrál se smetákem.
Ty černé žíně mě, jak si vzpomínám, připomínaly vlasy mojí maminky, chtěl jsem ten smeták nějak učesat. Při myšlence, že by maminka takhle vypadala jsem se i trochu bál, že by se mi nelíbila. Měla vlasy mnohem delší. V celém domě bylo podezřelé ticho, takové nepřirozené ticho, napjaté, strašidelné ticho.
Náhle se na ulici za okny ozval hlas německy mluvících lidí. Byli to Němci vojáci, jak jsem znal z propagandistických filmů sedmdesátých let. Helmy, samopaly, křik, agrese. Vyvedli nás na ulici a postavili ke zdi protějšího domu, vše trvalo velice krátce, křik, počítání a výstřely. Na prsou jsem cítil, jak mi projíždí střela přímo mým dětským hrudníkem. Byl to tlak, pálení a zástava dechu. Poslední blesková myšlenka byla, to není přeci možné, vždyť musí vědět, jak mám maminku rád, není možné to udělat. Musí přeci rozeznat tu opravdovost. Ani pláč a nářek do klenby nebe neoblomil tu krutost.
Zástava dechu mne probudila, bolest na prsou jsem stále cítil. Děsivý sen ve mně zůstal zaražen jako kopí, už ale nevím jaká doba musela uplynout od mého snu ke zprávě z doručeného telegramu „Marie zemřela“
